„To řekl už generál Trabant!“ Karel Franta v dětském komiksu Malý Vinnetou

Definice pokulhávají a ekonom by nás vytahal za uši.

To bylo jednou na pohostinné, dříve zelené planetě, takové malé, ale o to krásnější království. Byla to země nádherná, dobře se v ní všem žilo, ale o to více trpěla závistí a rozpínavostí okolních vládců.

Hřmění otřásalo skalami a dunělo v roklích, zemi bičovaly provazce vod a mezi svahy skučela vichřice. Přes její vytí Brisca rozeznala další zvuk. Někde se urvala kamenná lavina a teď se s rachotem řítí do údolí... Ne, to děsivě ryčela živá bytost: dunivý řev zuřivého býka. A nezřetelné lidské volání, které tu a tam proniklo hlomozem. Snad prosilo o pomoc; ach, jistě!

Pozor! Tím "nahoře" není rozhodně myšlena naše současná politická scéna. Je to vlastně trochu "černý humor" a je to podle skutečnosti, jen malinko vyšperkované.

Je spousta těch, kteří ve mně zanechali jizvy, jenž nezmizí
Nic je nezahladí, nic je neztiší,
už navždy zůstanou mou součástí
a já budu vždycky vědět, že tam jsou...
některé bolí a jiné...
prostě jen jsou

Upíjel jsi ze skleničky můj oblíbený drink a usmíval ses. Nic v ten moment nechybělo.

Z knihy Lektorka z galerie na rohu

Řekněte mně, kdo si v životě neuříznul pořádnou ostudu. Nejstrašnější ze všech ostud, kdy se člověk propadne studem, je, když si před milenkou, o které od rána do večera sníte, kýchnete a přitom vám třeba něco ulétne. To by se do vás krve nedořezali. 

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko. „Nemalujete?“ optal jsem se.

„Ve Spojených státech přepočítávali hlasy,“ řekla mi žena.

„To ví každý.“ Chvíli jsem mlčel. „A jak to vlastně dopadlo? Už je konec?“

„Ano. Ale nesrovnalosti nebyly. Navíc...“

„Copak?“

„Já jsem šla do hloubky a nikde nemohu objevit potvrzení, podle kterého by žádost o takové přepočítání a prověření - údajné manipulace - byla podložena jakýmkoli relevantním argumentem.“

Milánku, vzpomínej se mnou