„Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky.“
Bernard Bolzano

Utopia  venerabilis           

Reportážní povídka o mém kritikovi, synovi a imaginární dceři

Povídka Atera Altenberga Tarantina

Dopis, který nebude nikdy odeslán ani doručen

Mutatae formae ab origine ad tempora ultima

                          aneb

jak řídit hospodu pro stárnoucí klientelu

Quasi povídka

Kili je střední pejsek, kříženec Border colie a Malamuta, je velmi mazlivý, socializovaný a přátelský. Také hodně temperamentní, aktivní, má nesmírnou chuť běhat a chodit na procházky. Je velmi družný bez strachu a bloků k lidem, vítá každého, je důvěřivý. Jako každé štěně je aktivní, rád si hraje je chytrý, až "vyčůraný" a velmi učenlivý. Je mi až záhadou, že takový pejsek byl tak dlouho v útulku - je to jasné, čekal tam na mě!

 
 

  I naději se říká "hvězda", ale ta nezvadne nikdy, když ji nenecháme.

Takový tmavý podzimní den. Ne nadarmo dušičkový. Pošmourné nebe a všudypřítomné kapky mírného deště utváří prostředí smutku, nostalgie či lítosti. Žluté listí již ztrácí své barvy a vítr je vrhá do všech stran. Silnice, po níž přijel městský autobus, je mokrá a šero přikrývá krajinu kolem.

Musím říci jen - Eva. To jméno naší údajné pramáti, symbol ženství, zakladatelka naší hříšnosti, též laskavosti a shovívavosti, utěšitelka podlehnuvši hadovi a pykající za svůj poklesek vstupem do reálného světa. Bez mýtu, zato v naprosté přirozenosti se tohoto zmocňující, jak říká svatopisec, v potu tváře. Ano, věčná  Eva, stále se vracející v nekončících obměnách a pohledech, tajemná a napovídající, slibující možnosti odhalení a pokusů o ně, cosi stále nabízející, vonící touhou dálky, za níž nutno se vypravit.

Přinášíme vám ukázku z nového díla autora a textaře Vladimíra Poštulky ověnčeného Cenou Josefa &Skvoreckého. Hřbitovní kvítí na smetaně vydalo nakladatelství Dokořán.