Film UČITEL TANCE patří k těm nezapomenutelným dílům, která i při opakovaném zhlédnutí na vás dýchnou kouzlem hřejivé lidskosti. Příběh o „velkém frajerovi Richardu Majerovi,“ přicházejícím v době těsně po skončení druhé světové války do tuberkulózního sanatoria, je zároveň podobenstvím o nezkrotné síle člověka nepodlehnout tísnivé, smrtí hrozící situaci a čelit životnímu konci s hrdě vztyčeným čelem a bez omezování.

1. prosinec se neúprosně blíží, a nám proto nezbývá než zhodnotit okem kritickým volné pokračování vánoční klasiky Anděl Páně, které právě k tomuto datu vstupuje do českých kin. Pokoří druhý díl svého předchůdce anebo mu nesahá ani po paty?

Každý film „mistra hrůzy“ Afreda Hitchcocka vždy budil a stále budí zájem diváků. Film MARNIE spadá do jeho nejsilnějšího tvůrčího období v šedesátých letech, kdy vznikly třeba hity PSYCHO či PTÁCI. Nikdy však nedosáhl věhlasu těchto dvou. Možná i proto, že tu není přímé fyzické ohrožení, ale tlumené tóny zraněné psychiky, kterou si hrdinka nese ve svém podvědomí odmala.

Když jsem přemýšlel, jak dnešní článek vlastně pojmout, narazil jsem hned na několik věcí, které je třeba zohlednit. Totiž – ono to není v tomto případě tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy píšu recenzi s vědomím, že spoustu lidí s ní bude nesouhlasit, nebo případně si ji vezmou osobně. Nicméně mým cílem je být co nejvíce objektivní, a koneckonců je plným právem každého diváka, mít na tento film jiný pohled, než já.

Pochopitelně kvůli novinářům, lačných netrpelivě vyhlíženého volného pokračování pohádky Anděl Páně, které do českých kin vstoupí 1. prosince. A jak to celé dopadlo?

Tento film uváděla naše kina (a nyní i televize) jako „romantickou komedii.“ Už to naznačuje, že půjde o film divácky příjemný a atraktivní, o čemž svědčí také jeho mimořádný ohlas v zemi svého vzniku. Jestliže některé tituly filmů klamou či jsou zavádějící, tak tentokrát jeho název platí doslova – vše se odehraje skutečně mezi čtyřmi svatbami a jedním pohřbem, respektive při nich.

Nápad, i provedení celého snímku jsou opravdu precizní. Tedy - občas. Na filmu je vidět, že byl opravdu drahý, speciální efekty jsou téměř bez výhrad z mojí strany, a alternativní realita, kterou nám příběh předkládá, je opravdu velice zajímavá. Bohužel mne mrzí, že zde nebyl naprosto využitý potenciál příběhu, a to je vážně škoda...

V pražském kině Evald se od 17. do 22. listopadu uskuteční filmová přehlídka severských filmů NORDFEST. Akce probíhá ve spolupráci se Skandinávským domem. Třinácté vydání této akce prezentuje současnou skandinávskou kinematografii. Letos zde bude celkem uvedeno čtrnáct titulů ze severských zemí. Na přehlídku pak plynule naváže filmově-literární festival Dny Severu.

Každý film tvůrčího dua -  scénáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka budí již dopředu zájem a diskutuje se o nich dlouho po uvedení. Jejich filmy mají diváckou odezvu, cení si jich i kritika a získávají ceny na zahraničních festivalech. Jak kdosi napsal: „...jde o divácky vděčné hořké komedie, jež v mozaikových rodinných příbězích a s humorným nadhledem či ironickým odstupem pohlížejí na události nedávné minulosti i současnosti z pozice "malých" lidí.“

Pro Jiřího Stracha, režiséra pohádky Anděl Páně 2, jejíž premiéra už nedočkavě klepe na dveře, rozhodně. Jak sám říká, volné pokračování jeho dnes už vánoční klasiky by snad ani nezvažoval, kdyby mu Jiří Bartoška roli Pána Boha odmítl.

Sebatian a Kathryn jsou mladí, krásní a bohatí nevlastní sourozenci. Žijí na Manhattanu a jejich jedinou starostí je žít naplno. Drogy, šílené jízdy a především sex. Sebastianovi žádná z dívek a žen neodolá a jeho milostný deník se rychle plní. Kathryn zase využívá známostí k vlastnímu prospěchu. To vše až do chvíle, kdy Sebastian dostane zálusk na svoji nevlastní sestřenku a Kathryn šíleně urazí jeden z milenců, který před ní dal přednost nezkušené Cecil.

Je to film, na jehož příkladu by šlo analyzovat...
Ano, je jasné co. Problematiku vizuální adaptace literárních děl.

Kdo z diváků zhlédl v kině či na obrazovce monumentální historickou fresku režiséra Luchina Viscontiho GEPARD, bude možná překvapen, že stejný režisér je podepsán i pod dramatem HVĚZDY VELKÉHO VOZU. Viscontiho předchozí díla (hlavně filmy ROCCO A JEHO BRATŘI  či zmíněný GEPARD) jsou velkoryse rozmáchlá sociální či společenská dramata, zatímco ve filmu z roku 1965 jde Visconti až na dřeň problémům a deviacím jedné patricijské rodiny. Tato snaha se pak vrací i v jeho dalších filmech – viz SOUMRAK BOHŮ či RODINNÝ PORTRÉT.