U nás dosud neznámá americká spisovatelka Susan Choiová se českému čtenáři představuje románem CVIČENÍ DŮVĚRY. Zavádí nás do střední umělecké školy v nejmenovaném předměstí jednoho velkoměsta a situuje příběh do osmdesátých let minulého století. Na první pohled a po přečtení úvodních slov na přebalu se může zdát, že jde o jeden v mnoha studentských románů, v nichž teenegeři zažívají první lásky i rozchody, nacházejí sebedůvěru a odpoutávají se od vlivu rodičů. Jenže pozor – zde je všechno jinak.
 

Konstelace a fáze Měsíce mají nesmírný vliv na náš každodenní život. Můžeme v nich ale najít podporujícího a věčného přítele, protože měsíční vlivy jsou jako každodenní menu. Stále stejné, lehce předvídatelné, ale pokaždé okořeněné něčím jiným.

Nový román Bolest neutopíš, který dosud existoval jen v elektronické podobě, vychází konečně i jako klasická kniha - právě dnes. V papírovém formátu se můžete těšit na 232 stran emocí, erotiky, osobních dramat i humoru. Zajímavé na tomto románě je, že vychází ze skutečného životního příběhu. Podle podtitulu knihy bychom ho prý zažít nechtěli - je lepší o něm jen číst. Přesto ho hlavní hrdina opravdu prožil, se vším krásným i hrozným, co k němu patřilo... 

Příběh osmileté Klárky, která se s rodinou krátce po válce nastěhuje do opuštěného, vybydleného domu ve Svatém Wolfgangu - vesnici v Sudetech. Očima dítěte před námi autor odkrývá příběh, ze kterého mrazí i po letech.

Co má člověk dělat? Bůh mu dal ramena, dává mu i břemena...

„Výlety do náručí“ jsou mou reakcí na dobu, v níž se momentálně nacházíme. Dobu, kterou vnímám jako skličující, zmatenou, plnou chaosu a bariér, dobu, v níž pro řinčení zbraní mnohdy přeslechneme Múzy.

U nás neznámé americké spisovatelce Kim Michele Richardsonové se v tomto díle podařilo mimořádně účinnou a emotivní formou zobrazit dvě literárně doposud opomíjená témata: existenci pojízdných knihoven, dopravujících čtivo do vysokých horských samot a skutečnost, že kůže člověka může mít také barvu nezvyklou – modrou.
 

Při vyslovení názvu Jak jsem... automaticky naskočí slavný Ota Pavel a jeho Jak jsem potkal ryby. Přijít s tímto názvem je proto tak trochu aktem odvahy. O to víc malý svazeček vydaný Knihovnou města Plzně příjemně překvapí.
 

K překvapení dojde většinou tehdy, když je nejméně čekáte. Zázrak je něco zcela výjimečného a a málokdo se s ním setká. To první –tedy překvapení – přináší román americké spisovatelky  Glendy Vanderahové  KDE SE LES DOTÝKÁ HVĚZD. Nechce se věřit, že jde o debut a přečtete ho jedním dechem. A o to druhé – zázraky – v něm jde.

Po unikátní Olive Kitteridgeová bylo velmi náročné sáhnout po jiné knize a po desáté straně ji z nudy neumístit na poličku "navždy a daleko". Pokud čtete něco tak špičkového, vše další se může velice rychle zřítit do propadliště dějin, ať se bráníte kritice sebevíc.
Kniha Adresa naděje mě upřímně zaujala přebalem. Holt marnivost zvítězila nad hlavou a já přitáhnuta  květy, motýly jsem knihu vzala na milost. Možná v celém tom zimním období, kdy člověk tak nějak celkově netrpělivě vyhlíží jaro, které onu naději právě symbolizuje, kniha s tak příznačným názvem měla být tou jedinou možnou správnou volbou.

Vážení čtenáři, knížka „ČESKÝ DIALOG 30“ už je venku, ale málokdo o ní ví, protože z neznámých důvodů, možná, že knih vychází hodně... V  některých knihkupectvích je nutno si ji dokonce objednat. Zde je zase jedna ukázka:
 

Kniha nové české autorky Adriany Šindelářové upoutá nejen obsahem, ale v první řadě už svou obálkou. Já osobně dám hodně na první dojem a obálka mě často odradí od koupi knihy (když se mi nezamlouvá), nebo mě k ní naopak přivábí. Stejně jako v tomto případě. Je neotřelá, zajímavá, tajemná, je prostě skvělá. Splňuje všechno, co si od příběhu slibuji. Co nabízí. Co nám chce dát...

Soubor fejetonů z let 2012-2015 Ludvíka Vaculíka má příhodný název podle jednoho z textů. Jsme v nebi. Jako by nám skutečně tamodtud Ludvík Vaculík psal... Ve skutečnosti se ovšem tento fejeton týká přesvědčení, že náš pozemský život je tím nebem. Jsme v něm, když žijeme, ne až posmrtně. Život máme všichni jen jeden, píše Vaculík, paradoxně křesťan. Tedy jenom jednu příležitost z celé té Boží věčnosti žít pěkně a vděčně.