Jedná se o techniku tvůrčího psaní, která pomůže se sestavením textu na dané téma. Dokáže také usnadnit hledání, o čem vlastně psát.

Sedí před vámi prvotřídní sportovec, mediálně propíraná celebrita nebo "jen" poněkud suchopárný vědec, co objevil nový druh mechu? Ptejte se jich. Rozhovor alias interview patří k nejoblíbenějším publicistickým žánrům. Poradíme vám, jak se s ním poprat a neutrhnout si z ostudy kabát.

… zůstali jsme jen sami dva. Já vím, Ivan Hlas napsal, že „fotr“. Každý to máme jinak. Někdo by řekl, že filmem Jana Hřebejka „&Sakalí léta“ to všechno začalo. Blbost. Skladatel, textař, zpěvák a kytarista Ivan Hlas ty písničky do filmu napsal, protože už Hřebejk o něm věděl. Jako celá scéna i její posluchači. Začít s filmem je ovšem pěkná představa.

Kdo je Iggy Pop? Živoucí rocková legenda, zpěvák skupiny Stooges, kmotr punku a dokonce příležitostný herec. Svou filosofii vstřebával už od dětství. Vyrůstal s rodiči v karavanu v Ann Arboru ve státě Michigan. Hrál na střední škole s partou Iguanas, považte, bicí. Odtud přezdívka, nevím proč, Iggy. Pak alou Chicago, kde na ně doprovázel černošské muzikanty.

Pojďte. Něco vám povím. Ale neohlížejte se. Za námi jde grizzly. Pozdě, už je pozdě! Úryvek textu nás dostával už někdy v sedmdesátých letech minulého století. Na podiu stojí Petr Skoumal a Jan Vodňanský. Jedna z nejzřetelnějších písničkářských dvojic doby. Činoherní klub měli často za střechu nad hlavou a pořad S úsměvem idiota jako imponující buchtolapku.

Zpět v Paříži se Beckett zaplete se sběratelkou umění, bohatou Marguerite "Peggy" Guggenheimovou (1898 – 1979). Jejich románek nikoho příliš nepohoršuje. Na veřejnosti jsou totiž vidět vždy při jediné činnosti – jak hrají šachy. Není-li Beckett s ní, můžeme jej vidět, jak vysedává u postele své nemocné matky. Zatím netuší, že za pár měsíců málem přijde o život.

Píše se 13. duben roku 1906, před pěti dny poničil výbuch Vesuvu Neapol a za dalších pět dní zničí zemětřesení San Francisco. Jako by snad sama příroda chtěla předznamenat příchod další literární legendy, Samuela Barclaye Becketta (1906 – 1989). Jeho život se ponese v otřeseném duchu existenciálního hloubání a potápění se na samá dna zoufalství.

Tenhle chlapík má pořád ještě kytku za uchem, to mi nikdo nevymluví. Jeho kytara a foukací harmonika jsou poznávacím znamením hudby s irskými kořeny, v Anglii pak rozkvetlé do světové proslulosti. Nabízí se srovnání s jiným holomkem se stejnými atributy provázejícími jejich tvorbu, s Bobem Dylanem. Ale to končí právě jen u toho nástrojového vybavení.

Uklízeč na petřínské rozhledně, betonář vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, ale především básník. Patří ke generaci, kterou spláchla normalizace. Drsně, nesmlouvavě. Jeho dílo tak vycházelo především v samizdatech a v exilových vydáních. Husák mu ukradl život. Ivan Wernisch patří přesto v Čechách k nejplodnějším autorům druhé poloviny 20. století.

Na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let kvetla všechna muzika v girlandách jak muškáty v truhlících za okny bavorských hospodyněk. Plná nakadeřených květů a vzápětí donaha svlečených, ponejvíce kytarových riffů. A kapela The Doors vyrostla uprostřed toho všeho. Kdo by pomyslel, že její lídr, Jim Morrison, od toho v roce 1971 natrvalo odejde?

Kdo dozrál (a přezrál) v druhé polovině minulého století, nemohl jejich muziku snad minout. Klíčová undergroundová a dnes už v pravdě legendární skupina Psí vojáci. U vesel převozník Filip Topol. Převezl je z přiblble čitelného břehu na břeh těžce nevyzpytatelný. Spoustu fanoušků se na prám nevešlo. Tak za nimi plavali. Jiní jim z protějšího břehu skákali naproti.

Ten skřehotavý živel oslovil nejméně dvě generace. A dokázal pod svým praporem sjednotit nakonec rockery i folkáče. Nebylo tomu tak vždycky. Zděšení ortodoxních akustiků, když Dylan pověsil na krk elektrickou kytaru si ještě pamatuji. Zajímavé je, že mě to tenkrát přišlo normální a pokud se jeho tvůrčí duše měla vyvíjet, tak jedině tudy. Jeho kumšt neutrpěl.

Vliv anglického soundu na českou muziku je nepopiratelný. Zvlášť v letech sedmdesátých minulého století, kdy pohled za La Manche umožnil akumulovat mízu, jež z tamních sestav prýštěla všemi póry. Textař Pavel &Srut se stal snad samým akumulátorem.