Nejbližší příležitostí seznámit se s Kaurismäkim je uvedení jeho filmu SVĚTLA V SOUMRAKU v neděli 18. dubna na ČT2. Je to dílo z roku 2006, které po filmech MRAKY ODTÁHLY a MUŽ BEZ MINULOSTI tvoří třetí díl volné trilogie o obyčejných lidech, kteří navzdory neutěšeným životním podmínkám a střetu s nevlídnou skutečností nepřestávají věřit ve své sny o lepší budoucnosti. V kriminálně okořeněném vyprávění poznáme nočního hlídače Koistinena (Janne Hyytiäinen). Jeho život se odvíjí v nudném koloběhu, který díky jeho čestnosti, dobrotě a soucitu občas naruší snad jen předem prohraná rvačka v zájmu spravedlnosti. Jednotvárná práce, osamělý domov a pivo u stánku po návratu ze služby jsou jeho každodenní rutinou. Jednoho dne ale potkává ženu, která vplyne do jeho života s takovou přirozeností, jako by jim bylo setkání souzené. Namísto osudové lásky ho však vtáhne do „velkého“ světa zločinných intrik… Hlavní hrdina si přes všechnu nespravedlnost zachová čest i naději. Navzdory době, zlu a nepřízni osudu... 

Uvedení filmu je také příležitostí zmínit se blíže o tomto tvůrci. Aki Kaurismäkimu bylo 4. dubna 53 let. Původně studoval na univerzitě v Tampere, studia však přerušil a živil se jako filmový kritik, listonoš, poslíček a umývač nádobí. S psaním kritik musel brzy skončit – razil totiž zásadu „nikdy nekritizovat“, čímž se zpronevěřil zlatému pravidlu filmové kritiky. Bez odborného filmařského vzdělání se nejprve jako spoluscénárista a herec podílel na filmech svého staršího bratra Miky. S ním založil i vlastní produkční společnost.

Od roku 1983 točí vlastní filmy. Bylo mezi nimi několik parodií černého filmu a melodramat – ty se však příliš nelíbily. Ani jeho film ROCKY VI nebyl úspěšný, i když se promítal na řadě festivalů. Zajímavostí byly filmy o skupině „Leningradští kovbojové“, z nichž ten první, v němž dobývají Ameriku, se promítal i u nás. Výlučným projektem byl film JUHA, příběh milostného trojúhelníku natočený ve stylu němého filmu. Svůj osobitý styl našel až ve svérázném přepisu Dostojevského románu ZLOČIN A TREST.

Jeho další úspěšné filmy mají společného hlavního představitele – je to vždy neúspěšný člověk, ztroskotanec či outsider z okraje společnosti. Takový byl hrdina ARIELU – nezaměstnaný, který ve starém Cadillacu hledá ve Finsku práci a končí ve vězení. Takoví jsou chudý spisovatel Marcel a albánský emigrant Rodolf, potloukající se Paříží ve filmu BOHÉMSKÝ ŽIVOT či starovětský postarší manželský pár, který propadne zoufalství, když oba dva ztratí práci ve filmu MRAKY ODTÁHLY. Typický je pak film MUŽ BEZ MINULOSTI – neznámý muž, který se stane obětí mladých násilníků a bez dokladů a bez vzpomínek na minulost se pokouší začít z ničeho nový život.

Přes smutné osudy hrdinů nejsou Kaurismäkiho filmy tragické ani zoufale smutné. Je v nich vždy jiskra naděje – ono „světlo v soumraku“ - je v nich suchý humor, nonsens i ironie. Obsahují zároveň i odsudek „bohaté“ finské společnosti, která „je na pokraji morálního bankrotu“ – „Kapitalizmus nám přinesl jen odporné betonové kvádry a nezaměstnanost“, říká.

Není to jediné kritické slovo. Kaurismäki je znám svým bouřliváctvím, skandálním chováním i vyhraněnými názory. Je náruživý kuřák, klidně si zapálí i na jevišti festivalového kina, kam přijde s lahví tvrdého alkoholu v ruce. Svou opilostí děsil diváky i na festivalu v Karlových Varech, kde v příšerně špinavých šatech prohlásil, že by chtěl být karlovarským starostou. Na festivalu v Cannes zase vyhlašoval, že tuto snobárnu z duše nenávidí a místo odpovědí na otázky házel po smokingových hostech plechovky piva. Skandál dovršil tím, že jeho tři psi zničili zařízení jeho pokoje v hotelu Grand.

Jako odpůrce globalizace tvrdí, že obyvatelé každé země by měli jíst jen to, co se v zemi vyprodukuje – Finům doporučuje tresku. Globalizace je podle jeho názoru zneužívání lidí za účelem ekonomických zájmů velkých nadnárodních firem. „Technický pokrok měl skončit u faxu a lidstvo by bylo šťastnější“, prohlašuje.

Kaurismäki zastává také radikální politické postoje. O válce v Iráku řekl: „Je to zločin proti lidskosti s bezostyšným ekonomickým cílem.“ Na protest proti Spojeným státům se nehodlá zúčastnit soutěže o Oskara a samotné Spojené státy pokládá za „totálně policejní stát“. Není divu – dvakrát ho tam zavřeli za natáčení bez povolení a anarchii.

Finové mu vyčítají, že vlast staví do špatného světla, že Finy ukazuje jako ochlasty a otrhance. „To není problém můj, ale Finska“, brání se režisér. Přesto si ho Finové váží. Poté, co divákům učaroval jeho film DĚVČE ZE SIRKÁRNY, začala finská filmová nadace používat jako svůj suvenýr zápalky.

O své vlastní tvorbě má Kaurismäki také svérázné názory. „Jsem masochista a někdy i sadista. Moje filmy jsou odpad a já doufám, že budou brzy zapomenuty.“

Pokud jste dočetli až sem, doufám, že jsem vás dostatečně navnadil na film SVĚTLA V SOUMRAKU. Dovolím si předpokládat, že na tento film po zhlédnutí hned tak nezapomenete – i když nepatří podle kritiky k  nejlepším Kaurismäkiho dílům. Podle jeho slov „vypráví o světě, který se pro člověka zastávajícího lidskost a staromódní hodnoty ponořil do soumraku“. Na místě tradičních hodnot stojí zrada a lest společně s absurdním statutem nestoudných dělení zisků. Kdosi napsal, že Kaurismäkimu se „podařilo minimálními prostředky vytvořit film, z něhož mrazí a jenž vytváří hořký pocit, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“. Dokládá, že stará zásada „s poctivostí nejdál dojdeš“ už neplatí, ale přesto se najdou lidé – poctivci, kteří jako by to chtěli ignorovat a doplácí na to. Hrdina filmu je vlastně  poslední dobrák ve Finsku – nebo i na světě? Vždy se dá vykřesat jiskřička naděje, vždy je tu „světlo v soumraku“…