Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 23.5.2017, svátek má Vladimír 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1753
Publikovaných článků: 12108
Komentářů: 10712


Měření



Jak se může člověk zahřát samoten?

30.04.2010   Oldřiška Skočíková   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

„Pro člověka, který nevěří v lásku, je velké překvapení, když zjistí, že se po uši zamiloval. Nazí jsme byli oba a skoro denně, někdy i třikrát, čtyřikrát za den, a nestyděli jsme se.“ Tolik Joseph Heller v knize Bůh ví.

Kromě skutečnosti, že 1.5. slavíme svátek práce, se tento den rovněž narodil americký spisovatel Joseph Heller, jehož zejména díky románu Hlava XXII není třeba čtenáři příliš představovat. To už možná neplatí o jeho románu Bůh ví. Nadpis článku je mottem knihy.

Román je převyprávěním života velkého starozákonního krále Davida a jako takový je kritizován za to, že zesměšňuje či shazuje tohoto biblického panovníka. V doslovu se dokonce dočteme, že kniha není knihou o velikosti. Co se však mění na velikosti Davidových skutků tím, že jeho samotného někdo zlidští a podsune mu motivy veskrze lidské a tudíž náležitě přízemní? „Vždycky čiň druhým, co je nejlepší pro tebe.“ Bible přece vůbec netvrdí, že Davidovy činy jsou zásluhou jeho velikosti, právě naopak, jsou zásluhou velikosti Boží. David z hlediska Bible slouží jen jako nástroj, vše ostatní je přece dílem Boha. Tomu ovšem Heller na velikosti ubírá. Modifikuje jej totiž do jakési náhody, spousty trapných či směšných faktů, řetězce příčin a následků, v nichž hlavní motivy hrají zejména lidské touhy, potřeby, pokrytectví i lidská omezenost a hloupost.

Hellerův David, zamilovaný, milující, užívající si sexu představuje někoho, kdo má ze svého pohledu štěstí, komu to myslí a kdo je na to všechno náležitě domýšlivý. Je o muži, který zcela otevřeně hovoří o svých vztazích ke svým ženám, o vztazích ke svým přátelům i k těm, které je nucen trpět, nebo kterých se pro jejich schopnosti a moc obává. Je o tom, že se mu v životě tyto pocity mísí. „Lidský mozek má svou hlavu,“ říká. Svého předchůdce na trůnu - Saula - se bojí, zároveň ho však miluje a váží si ho. Svými syny pro mnohé jejich vlastnosti i činy v podstatě pohrdá, ale milovat je nepřestává, stejně jako si uvědomuje náročnost, marnivost a touhu po moci u své manželky Batšeby, což mu ovšem nebrání po ní neustále toužit. Při tom všem hraje své role - roli krále, otce, vyvoleného, manžela, tvůrce žalmů. Neříká, co si skutečně myslí a nedělá vždycky to, co by právě chtěl. Stejně jako kdokoli z nás. Je lidský i ve své samotě, pocitu ztracenosti, své domýšlivosti, svém smutku, své nenávisti i své zlobě vůči Bohu, který zabil jeho dítě.

Vykládat nebo domýšlet nějakým způsobem pocity biblických postav je v literatuře velmi častým námětem a ne vždycky se to zdaří, ale myslím, že tentokrát to vyšlo. Autor totiž nikdy nedovolí, přes četné rány, které tohoto biblického krále potkají, kdy jej zrazují i nejbližší, aby se stal mučedníkem, trpitelem, ztracencem. Naopak zůstává bojovníkem, naučily ho tomu okolnosti. Na sebelítost tu není čas, místo.  Hlavně to není Davidovi vlastní. Život má pro něj příliš velkou cenu, než aby byl utápěn v žalu nebo pesimismu. To dle mě odpovídá i duchu celého Starého zákona. Svět je těžký, krutý, Bůh přísný, avšak vždycky existuje šance a vždy je třeba se zvednout a jít dál. Co by se dalo vytknout, a působí až příliš v rozporu se starozákonním pojetím, je naprostý nedostatek pokání nebo jakýchkoli skutečných výčitek. David lituje jen toho, co nebylo úspěšné nebo na co doplatil. Neptá se, co je a co není správné, ale co je a co není účelné, postrádá cokoli, co by se dalo nazvat ušlechtilými pohnutkami nebo skutečnou touhou sloužit Bohu. A to ho možná až příliš přibližuje našemu světu. Navíc v autorově pojetí tento starozákonní panovník v okamžiku blízkosti své smrti jakoby zná budoucnost a je tak propojen do dnešní doby, což mu umožňuje pronášet příznačné soudy nejen o době jeho, ale také se jaksi vysmát té naší: „Filištínští teoretikové tenkrát učili, že šílenství je nakažlivé, následné vědecké studie dokazovaly, že je tato primitivní pověra v podstatě pravdivá.“

Román navzdory svému názvu není tolik o tom, co ví Bůh, jako spíše o tom, co víme my sami, ale ne vždycky to přiznáváme a popisujeme s takovým nadhledem jako to činí Hellerův David.

Joseph Heller: Bůh ví
Vydal Odeon, Praha 1991 
Z originálu „God knows“ přeložil Antonín Přidal
obálka www.knizniweb.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2643 s