Oni vynášeli do nebes módu nezastrčených košilí a zakrytých poklopců. To jsou starosti, co? Obálku s hlasovacími volebními lístky si nesl ze schránky s sebou a bál se ji otevřít. To bylo jasné, hned jak dosedl. Teď bude chvíli dělat nejrůznější pitomosti, hekat a hledat brýle, na dlouhou ruku pak zkusí vzít jeden papír a s nevěřícným kroucením hlavy toho raději nechá.
„Ani se na to nekoukej,“ vylekala ho jeho paní. Nevšiml si, že přišla. Bůhví, kdy přistála. Samohýl hledal létající koště. Zase marně. Už nějakých deset let přemýšlel, kde ho vlastně parkuje. Bylo to nad jeho síly.
„Stejně na to nevidím,“ schválně ji nahrál.
„Tak si vem brejle,“ odpověděla vzorově a Samohýl mohl blahosklonně mávnout ploutví.
Neobyčejně rozjančený zvonek u dveří do toho nehorázně vstoupil.
&Sel otevřít. Kamarád &Sumák. Perlilo mu čelo a jen začít kvičet. Janík se podíval, jestli s ním nepřichází někdo další. Podíval se k zemi. Napadla ho totiž jen bachyně. Nepatřičné. V duchu se &Sumákovi omluvil.
„Udělej nám kafe, beruško, prosím.“ Už třicet let soukal ze sebe tuhle větu a přesto se neodvažoval něco měnit. Beruška sice vážila jen o deset víc ale první roky i to kafe nosila nějak rajcovněji. Jak jinak si vysvětlit, že tenkrát se u nich dveře skoro netrhly. Dneska? Chodilo k němu pár nejlepších kamarádů a ti už byli poloslepí.
„Máš úžasnou ženu,“ povzdechl &Sumák, když osiřeli.
„Ale s tímhle mi neporadí,“ odpověděl a hodil hlavou k obálce.
„To nikdo,“ zachechtal se ten druhý. Moc ho to však netrápilo. Ostatně, ryba zavěšená na udici byla vždycky větší dobrodružství, než ty žvásty potentátů. Ti byli schopni zapřít pro svou záchranu nos mezi očima, ryba zůstávala němá i když prohrála.
„Kde máš tu kytku, co jsem ti přinesl?“
„Uschla. Na rozdíl od tebe. Vyhodil jsem ji.“
„Tak dej bacha, aby nevyhodili tebe.“
„To nebylo košer. Asi mám tasemnici.“
„Nebo co vlastně,“ dodal &Sumák a poděkoval paní domácí za podaný šálek. „Neuděláš tu výtah?“ mrkl na barák a otočil se k Janíkovi.
„Tos uhád´. Neudělám. Ještě pak budem jako ty. Viď, berušáku.
„Hm.“
Najednou krásnému jarnímu odpoledni ukradli slunce. Podívali se vzhůru. Přes oblohu rolovalo pomalu šedavé UFO. Divné. Ani neblikalo.
„Bude pršet,“ utrousila nezúčastněně lady sedmitečná.
„To si jen jedou pro tebe,“ pokusil se Samohýl nejapně o žert.
Rozdrtila ho pohledem.
„A co s tím budeš dělat?“ &Sumák se snažil rychle táhnout jinou figurou a bradou ukázal na papíry na stole.
„Co, co, co … To kdybych věděl.“
„Pamatuješ? Zpíval jsi … zašít se do kůže medvědího starce … Jenže to bylo před pětadvaceti lety a zdálo se to jasné. V pátek se kalilo do rána a o volební sobotě holt šlůs.“ „Tak to nebylo,“ vyfoukla paní zároveň s kouřem cigarety.
„Tak jak tedy?“ &Sumák začal startovat. To by poznal i vůl. Zvednout se nad runway, po vzoru hloubkařů nalétávat do vosího hnízda a rychle vzít kramli.
„V pátek se kalilo do rána, to jo. Ale většinou každý z nás zapíjel v sobě hnus z toho všeho a ze sebe nejvíc. Protože v pátek už to měl za sebou. &Sup, šup a rychle do knajpy. Nehraj si na hrdinu, &Sumáku, před námi nemusíš.“
&Sumák vykopl kvalt a zpomalil do úplného zastavení. Tady nemělo cenu ani jít do vzduchu.
„Ještě si myslíš, že je úžasná?“ zeptal se ho pokradmo Samohýl. „Já si to začnu klidně myslet za tebe.“
Kamarád se podíval po letícím talíři: „Já tam radši nastoupím sám.“
„Nikam nenastupuj, národ by se tam nevešel a sám bys vypadal jak trotl. Prostě tak to bylo, žili jsme tu, neutekli a jen dejchat jsme trošku chtěli. Víc nemá cenu se o tom bavit, že jo, pane Vostřáku.“
Teprve ted zaregistrovali, že je otevřené okno přízemního aťasu a bytu a vůbec nádherného kvelbu. Vykloněn z něj s cigárem Standa, osmdesát let, zázrak přírody a mimochodem akademický malíř. Kouří svou zakázanou cigaretu, usmívá se a za ním na malířském stojanu rozdělaný portrét nejspíš nějakého novodobého mecenáše malířského umění. Ty uměl kolem sebe Standa zázračně kupit a stavět do fronty. Podobnou zařizoval bolševik, když přivezl mandarinky. Jenže Standovi ti jeho mu alespoň umožňovali držet prapor života v ucházející výši.
„Tak co, kluci, už jste to vymysleli?“ zeptal se, když si vyměnili pozdravy.
„Tady nic nevymyslíš,“ řekl Janík a při pohledu na Standu ho napadlo, že by mohl taky jednu rozdýmat.
„Ale jo. Vždycky je něco v rukávě. Počkej, já jdu ven.“
Zahrádku za domem brali jako přirozené seřadiště, drbárnu a kuřárnu, protože hulit měli zakázáno oba a uvnitř by to nezatloukli.
Sesedli si ke stolu jak spiklenci, čekající na převoz tajné hranice. Včil nikdo nic neříkal. Proč taky. Houkačky policejních a zdravotních vozů dělaly kravál za ně. Obětní dar za bydlení v centru města. Podívali se jeden po druhém. I beze slov bylo jasno.
„Rozumíš, já nikam nechci,“ vyhrkl z ničeho nic Standa.
„A strká s tebou někdo?“ zeptal se nechápavě Janík.
„Víš, tohle jsem si vždycky přál. Stát na svých nohou a nenechat si do ničeho kecat.“ Dlužno říct, že tu žil sám, z vlastního rozhodnutí. Od rodiny odešel před léty a z Panthera, hnusného nočního doupěte za rohem, si i teď přivedl občas holku na malování.
„Moment, moment. Co to je za péešem? Tomu nerozumím,“ ozval se &Sumák.
„Hele, mám tam demižon z Moravy. Dáte si?“ Standa už zase mluvil česky.
„Už jsi zpátky?“ Když osaměli, Janík se otočil ke svému komplicovi: „Už tomu rozumíš?“
Standa se vrátil s opleteným kýblem vína a z igelitky vytáhl skleničky.
„Tak u toho být nemusím,“ řekla beruška a zmizela stejně rychle jako se objevila.
„No, mariáš hrát nebudem ,“ natěšeně zahlásil Standa a nalil tři sklenky.
Za plotem měli několikakolejový koridor dráhy a za ním silnice, touto dobou poloprázdná. Tou proburácela teď motorka. Podle zvuku nějaká silnější kubatura, přes živý plot nic neviděli.
„&Stvou mě, jelimánkové,“ zaklel si Standa spíš pro sebe.
„Ale, Stando, jdi do háje. Tak holt jsme nejezdili. Vždyť nebylo na čem. Dělali jsme jiný voloviny. A co?“ hájil ty kluky Janík.
„Standa má pravdu,“ přiložil &Sumák.
„Hele, zalezte do brlohu a nechte lidi dejchat!“ Janík to dostával ze dvou stran. To přece vždycky ustál, ksakru. Prkotiny řešte ruky mávnutím, parafrázoval v duchu Suchého.
Talíř se přece jen hnul k západu. Počasí se zkazí, bez pochyb. Co si pamatoval, vše přiváté z východu stálo za starou belu.
Stařík dolil. Ježíšmarjá, to byla lahoda. Kde to ten prďola bere?
„Stando, kdo Ti to vozí?“ zeptal se.
„Jo, to víš, já ti to povím a příště nemám co nalejt, viď, prevíte.“
„Taky bysme to unesli,“ kormidloval Janík do klidnějších vod a očima hledal souhlas u &Sumáka.
„Moc nekoukej,“ odbyl ho on. Kysele, jak jinak. Jak asi přišel k té přezdívce, co?
Za tratí zase řev splašených trubek.
Ti dva se zvedli a rychle popošli číhat k plotu.
„Aby vám něco neušlo …“
Ta myšlenka měla možná pokračování. I jako levné hecování si to žádalo pointu. Zůstala viset ve vzduchu. Uslyšeli tupý náraz, krátký skřípot plechů a několik výkřiků z chodníku. Podívali se s hrůzou na sebe. Janík běžel do kolny pro štafle a belhal s nima k plotu. Roztáhl je a nečekaně svižně na ně vylezl. Sedl si jako na koně a pohlédl za zvukem. Obrázek jak z blbých novin. Pod nějakým náklaďákem hromádka v kožené kombinéze a za autem zmuchlaný skelet z motorky. Kus rámu se válel opodál a vedle ještě vrtělo káču ulomené kolo. Hnus. A nejhorší byly ty vyděšené a němé ksichty kolem.
Sáhl do kapsy po telefonu a mlčky na dvě pípnutí se dostal na čísla, jež potřeboval.
Standa bachoval, co se děje: “ To bude asi zbytečný, Janíčku.“
„A co když ne?“
„To by byl zázrak a na ty se nehraje. Pojď dolů.“
UFO na obloze dostalo strach a rozpustilo se v nebi.
Iritující fenomén svobody a rychlosti svého dalšího vazala.
_{ikonka www.policie-cr.cz;}