Většinou se všichni autorů ptají, jak se to stalo, že začali vlastně psát. Předpokládám, že ani tebe neosvítil jednoho jarního dne Duch svatý a nestala jsi se pak přes noc výbornou básnířkou. Tvá cesta k osobitému stylu a pěkným veršům byla určitě trnitá. Jak se na svoje básnické začátky díváš dnes? Máš někde první básně schované a jsi vůbec schopna určit, která byla první?

Tak to je jasné. Nic mě opravdu neosvítilo, a když si kdokoliv přečte básničky z doby mých zhruba třinácti let, tak je mu to jasné (jsou zveřejněny na internetu v mých sbírkách jako „Prvotiny“). První básničku, myslím, určit nedokážu, ale první, kterou jsem tehdy vnímala jako „vážnou“, jsem napsala asi v deseti letech, když mi umřel papoušek. Já se na ty začátky vlastně ani moc nevracím, jelikož vývoj chápu jako plynulý, jednolitý proces, bez jasně ohraničených etap.

Bratr tě přihlásil v dobré víře na mělnický Pegas do kategorie profesionálů, tedy těch, co již mají vydanou sbírku, přestože tobě se zatím vydat sbírku nepoštěstilo. Odnesla sis pěkné čestné uznání a jistě i dobrý pocit, že jsi mezi „sbírkovými“ autory uspěla. Inspirovalo tě to třeba k myšlence, že by sis sbírku vydat měla?

Asi bych měla vysvětlit, že jsem spíš „šuplíkový“ autor a vlastně mě nikdy nenapadlo, že by se někomu ty rýmovánky mohly líbit. Já si v nich vždycky vylila srdíčko, a tím vlastně už splnily svůj účel. Až můj manžel mě upozornil na existenci různých „klubů“ jako je Písmák nebo Totem. Na základě jeho impulsu jsem se osmělila a předloni jsem se přihlásila na maratón poezie do kavárny Obratník. A pak to byla ta soutěž, na kterou mě bratr přihlásil, a o které jsem vůbec nevěděla. Musím říci, že jsem byla opravdu překvapená a moc se mi líbil program při vyhlašování výsledků a určitě vnímám jako velkou čest, že moji básničku četli mezi tolika krásnými věcmi skvělých autorů (i těch neprofesionálních).


Tvůj pracovně-básnický život před časem změnil příchod dítěte. Znamenalo to pro tebe nějakou tvůrčí pauzu? A pozoruješ na sobě, že tě mateřství nějak více inspiruje, či změnilo a ovlivnilo nějak zásadně tvou tvorbu?

Rozhodně to znamenalo určité omezení v psaní. Těhotenství se také odrazilo v několika básničkách. Myslím, že teď jsem již zase ve starých kolejích.

Byla jsem poslední, na jejímž večeru jsi před porodem vystupovala, a první, na jejíž akci jsi vystupovala coby maminka ročního synka. Měla jsi po té menší přestávce větší trému než předtím? Nebo sis odvážně řekla, že nic „horšího“ než porod tě „potkat“ nemůže?

Je zvláštní, že jsem odmalička přednášela na soutěžích, chodila do „dramaťáku“ a nikdy jsem příliš trémou netrpěla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že číst své vlastní básničky je jako svléknout se na Václaváku. Musím přiznat, že teď tedy trémou rozhodně trpím a velkou.

Jak jsi se vlastně cítila v Blue Velvet Café? Připadalo ti, že diváci jsou na „tvé vlně“ a rozumí ti? Chtěla by ses v dohledné budoucnosti zase mezi diváky vrátit a představit jim svou další poezii?

Ten komponovaný večer byl skvělý, celkově jsem byla naladěna „na jeho vlně“, moc se mi líbily písničky Zbyňka Zemana a myslím, že i divákům. Já jen doufám, že jsem ten skvělý dojem z celého večera příliš nezkazila. A pokud se najdou tací, kteří si myslí, že nezkazila, tak se moc ráda před ně opět postavím.

Máš kromě mateřských povinností čas i na čtení knih? Změnil se třeba v tomto směru nějak zásadně tvůj vkus? Vyhledáváš třeba více oddechovou literaturu? Čteš i poezii?

Vkus jsem nezměnila, já prostě miluji poezii. Ráda ji čtu, poslouchám, vnímám všemi smysly a to kdykoliv se mi naskytne příležitost. Ale jinak čtu ráda i všechno ostatní. Kniha mě musí „chytit“, pak je mi jedno, co je to za žánr.

Tvůj manžel se zabývá pěstováním masožravých rostlin a je aktivní v nějakém klubu pěstitelů. Říkala jsi mi, že i ty sama výraznou měrou do této činnosti přispíváš. V čem tedy spočívá tvůj přínos a jak to vůbec všechno stíháš? Dokázala bys například sepsat nějakou publikaci, která se masožravým rostlinám věnuje, nebo to ponecháš raděj povolanějším?

Mým přínosem je podpora všeho druhu. Přes botaniku jsem doma spíš já, ale jinak se o všechny činnosti spojené s našimi květinami dělíme. Střídavě „zplodíme“ nějaký článeček, ale odborné publikace určitě moc rádi ponecháme těm, kteří tomu rozumí.

Myslíš, že je pro zdravé partnerské spolužití důležité, aby měl každý jedinec nějakého svého koníčka, nebo to jen zbytečně odvádí pozornost od rodiny?

Zájmy jsou podle mě moc důležité. Dovolují nám odpočinout si od světa a zavřít se do nějakého vnitřního mikrosvěta. Určitě by všichni lidé měli mít navzájem pro své koníčky pochopení. Ovšem snazší je to samozřejmě, pokud alespoň některé z koníčků partneři sdílí. Pak je to paráda.

Domníváš se, že psaní poezie není jen koníček, ale vlastně určitá životní filosofie? Dá se říci, že poezie přináší tvému životu nějaký hlubší smysl?

Cizí poezie dává rozhodně mému životu mnoho hlubších smyslů a uznávám poezii jako určitou filosofii. Moje vlastní mi pak pomáhá se v té filosofii vyznat.

Děkuji za rozhovor.