Rok uplynul jako voda a já jsem stále vdaná-nevdaná. Nechce se rozvést. No jasně, proč by taky chtěl. Má doma všechno co potřebuje i to co nepotřebuje, ale vzdát se toho nechce. To znamená, že moje zdraví je pořád nahnuté a já si pomalu získávám přezdívku smutná paní. V obličeji mám vepsán smutek a lidi to vidí. Vidí to i moje lékařka a tak mě napsala další lázně. Prý z těch minulých jsem se vrátila taková spokojená. Věřte, nebo nevěřte, bránila jsem se jako lvice a chtěla odmítnout, ale lékařčin rozhořčený pohled a v neposlední době i moje chuť na chvilkové osvobození udělala své. Dostala jsem poukaz a vyšel mi zase na léto. Bože, já si to užiji, aby mi zase klid v duši na chvilku pomohl přežít dobu, než budu volná. Tentokrát balím docela ráda a na autobus jdu sama. Manžel s poznámkou ať se tam dobře kurvím za mnou bouchl dveřmi a já pocítila klid a úlevu. Měsíc pohoda. Jsem tady a procházím všechna místa, kde jsem chodila minulý rok, vzpomněla jsem si na Ríšu, ale už bez bolesti, jen s nostalgií. Prošla jsem se pod domem jeho rodičů, ale nezaklepala. Neviděla jsem ho rok a neměla jsem právo chtít se mu vracet do života. Tak jsem jen prošla, podívala se do okna a pokračovala dál. Vary se nezměnily, stále přitažlivé a krásné a já se vydala na kávu ke Kamzíkovi, protože přátelství u stolu jsem zdvořile odmítla. Vím, kam to vede a jak dovedou potom pomluvit a ublížit. Ani jsem nešla dovnitř, kde hrála kapela. Byla jsem ubytovaná zase u Thomayera, ale v jiném domě. Na jídlo jsem chodila na známá místa. V té době jsem ještě kouřila a po obědě, jsem vyšla ven na terase, vytáhla z kapsy sukně Panorama křížovek, zapálila si cigaretu a v klidu si luštila. Kolem mne všude lázeňské ševelení, svádění, navozování známostí, ale kdokoliv přistoupil k mé maličkosti, tak stačilo zvednout oči a zadívat se a už jsem jen slyšela, promiňte nebudu rušit. Žena vždy cítí když ji někdo pozoruje a já jsem ten pohled cítila každý den po jídle. Věděla jsem, že mne sleduje, koukal po mně jako hladový pes. Dělala jsem že ho nevidím a nevnímala jsem ty pohledy, ale čím dál víc mi tím lezl na nervy. Byla jsem v lázních čtvrtý den, když jsem po obědě místo cigarety zamířila k našemu domu. Za mnou klapaly kroky, ale je se neohlédla a dál jsem pospíchala. Otočila jsem se, až když jsem držela kliku. No jasně byl to zase on. Dotěrný chlap. Sice přesně takový, co mi dokázali rozehřát srdce, ale zase jen chlap. Stál tam a koukal jak rychle jsem zapadla za dveře. Přišla jsem na pokoj a práskla sebou na postel. Chvíli jsem jen tak ležela, ale pak jsem si řekla, přece neproležím celý den v posteli. Posadila jsem se, vzala si knihu, peníze do botek, cigarety a už jsem si to mířila do maličkého parku u lesa, kde nikdo nesedával a to mi docela vyhovovalo. Usadila jsem se pohodlně, zapálila si s rozkoší cigaretu a otevřela knížku, ale písmenka mi před očima tak nějak utíkala a já jsem ani nevěděla co čtu. Zavřela jsem oči a nastavila tvář sluníčku a jen jsem si to tak užívala. Nemyslela jsem na nic. Pak mi najednou před tváří zůstal stín a nějak to trvalo. Otevřela jsem oči, abych se podívala, co je to za obří mrak, co mi bere sluníčko. Houby mrak. Můj ctitel stál u mne a smutně na mne koukal.
"Dobrý den slečno, mohu si sednout za vámi?"
"Není to moje lavička pane," odpověděla jsem jak nejvlídněji jsem mohla, ale přesto jsem cítila jak můj hlas skřípe.
"Nerad bych rušil," odvětil na moje slova.
"Jen si sedněte, já jsem stejně na odchodu k proceduře," odpověděla jsem už trošku klidněji, zvedla se z lavičky a šla jsem směrem k hotelu Pupp, kde jsem za hodinu měla mít perličky.
Najednou se za mnou ozvalo.
"Mohl bych vás doprovodit?"
"Díky, ale není to daleko a já se sama nebojím, takže doprovod nepotřebuji", odsekla jsem a zrychlila krok.
"Neutíkejte a nezlobte se na mne. Když jsem vám tak nepříjemný, nebudu obtěžovat," řekl, otočil se na a odcházel.
Dívala jsem se za ním jak pomalu odchází a najednou mi ho bylo tak strašně líto, ale co jeho. Ono mi bylo líto i mně. Proč se s ním vlastně nebavím. Nic mi přece neudělá, když si s ním budu povídat. On je zrovna tak sám a zrovna tak je mu asi smutno jako mě.

"Haló, pane, pokud jsem vás neodradila, budu ráda, když mne doprovodíte," zavolala jsem za odcházejícím mužem.
Než jsem se znovu nadechla, stál vedle mne.
"To jsem rád, že jste si to rozmyslela slečno. Bylo by fajn mít někoho k sobě na povídání a na kávu. Co byste řekla, stavíme se po té vaší proceduře někde na kávu a jen tak si popovídáme?
"Jak myslíte, ale varuji vás, jsem celkem nudná společnice a moc toho nenamluvím," děsila jsem ho dopředu.
"Promiňte mi, já se ani nepředstavil. Jsem Miroslav, ale všichni mi říkají Mirku."
"Milena Mária a říkejte mi Mili," zasmála jsem se a už jsme pomalu šli kolonádou směr hotel Pupp.
Moc jsem nevnímala co mi říká a v duchu jsem lamentovala do čeho to sakra zase lezu. Že je to krásný chlap, přesně ten typ, ze kterých mi měknou kolena, mi bylo naprosto jasné a já jsem jen přemýšlela jak to udělat, aby mi ta kolena zůstala pěkně pevná.
"Tak Mirku, jsme tady a já jdu do perliček. Asi se uvidíme v jídelně, tak zatím nashledanou," chtěla jsem se ho zbavit.
"Slíbila jste mi kávu," podíval se na mně s výčitkou v očích.
"No, když se vám tady chce čekat, tak svůj slib dodržím," povzdechla jsem a zmizela za vrátky.

No, jsem to kus vola. Napřed se schovávám po záchodech před Vrabčákem a tady před tím věčně lezu za nějaké dveře a nahlas jsem se rozesmála, až se lidí v tom honosném prostředí ohlíželi. Stejně mi to bylo fuk. Už jsem vyrostla z let, kdy jsem dávala pozor, abych na venek působila seriozně. Vrátila jsem se do dob, kdy jsem jezdila po vandrech a znovu jsem byla ta divoška z lesů a bylo mi fuk, co si o mne myslí snobové z Puppu. Lázeňská mne naložila do perličkové koupele. Perličky mi stříkali až k nosu a svoje tělo jsem ve vodě ani necítila. Zavřela jsem oči a za víčky se mi objevovali obrazy chlapů mého života. Defilovali tam v zástupu a když se na konci objevila Mirkova tvář, věděla jsem že v tom zase lítám a že mi změkla kolena. Venku na mne čekal Mirek jak slíbil a tak jsme spolu zamířili do venkovní hospůdky kousek od Thomayra, abychom zvládli jít včas na večeři. Povídal mi, jak se s ním žena rozvádí a jak moc se mu stýská po dětech. Na oplátku jsem mu sdělila, že se rozvádím už rok a stále jsem formálně vdaná. Probrali jsme, co nás trápí a bolí a docela nám ten čas utekl. Ani jsme se nenadáli a byl čas k večeři a pak čtyři hodiny svobody, než nám zavřou naše domy. Večerka pro křížkové pacienty byla v deset večer a rozhodně nebylo radno to nedodržet, protože vás mohli nachytat a šupem poslat domů. I to jsem tam zažila, ale nechápala, protože se snadno koupil klíč od venkovních dveří. Stačila pětistovka a mohli jste se vrátit kdy jste chtěli. Vím, je to nemorální, ale bylo to fajn. Věděla jsem to z minulého roku. Nebo nekupovat klíč a vrátit se ráno s novinami a nikdo nevěděl kde jste strávili noc. Všechno se dalo obejít a jen blbec se nechal pro poblouznění poslat domů. Těžko se potom doma partnerovi vysvětlovalo, proč se člověk coural v noci a proč ho vyhodili. Od toho dne jsme byli nerozlučná dvojice a všichni si zvykli, že kde jsem byla já byl i Mirek a naopak. Ani jeden jsme netoužili po hospodách, já dokonce ani po tanečních a navíc Mirek podle svých slov byl pořádné dřevo. Dopoledne jsme zvládli procedury, pak do termálu se koupat, klid po obědě, pak toulky přírodou do večeře a po večeři naše hospůdka, kde jsme byli poprvé spolu na kávě. Jednou odpoledne mne vytáhl na výšlap. Tam, kde by nás vyvezla lanovka, tak tam jsme lezli do kopce jako dva pitomci. Ale bylo to krásné, protože tam nikdo nebyl. Všichni se vezli, jen my jsme šplhali. Byla jsem utahaná jako kotě a na vrchol ještě kousek zbýval. Mirek mi podal ruku a táhl mne nahoru. Jeho dlaň mne pálila a moje asi jeho taky, protože jsme oba zavřeli pusu, smích nás docela přešel a když se zastavil a něžně mne políbil, bylo jako sednutí motýla na rty, tak jsme byli ztracení oba. Ztratili jsme se jeden v druhém v nekonečném líbání. Když jsme se od sebe konečně odtrhli, tak jsme zjistili, že čas se pro nás nějak ztratil a že můžeme místo kávy nahoře, zase pomalu lézt dolů k večeři. Dolů to šlo rozhodně rychleji i když občas by to bylo lepší sjet po zadku, než hopsat po nohách. K večeři jsme dorazili tak trochu jako prasata, ale se světýlky v očích a kolem nás se všichni culili, jak moc to na nás bylo vidět. Bylo nám to jedno. Však jsme nikomu neubližovali a cítili se svobodní. Taky jsme byli. Po večeři tak jak jsme byli, jsme šli na do hospůdky. Tentokrát ne ven, ale zamířili jsme dovnitř. Sedli jsme si ke stolu, kde popíjel pivo postarší pán. Dala jsem si svůj oblíbený čaj a Mirek měl chuť na pivo. Držel mě za ruku, semtam se naklonil aby se mne mohl alespoň dotknout,nebo políbit.

"Haló, pane vrchní tři prameny," zavolal máš společník u stolu.
"Smím vás pozvat? Už je to tak dlouho, co jsem naposledy viděl dva opravdu zamilované lidi a vám dvěma to tak moc sluší. Snad se nebude zlobit na starého dědka, že se ohřívá při pohledu na vaši lásku," usmíval se na nás pán.

"Děkuji, a ráda si s vámi připiji na vaše zdraví," odpověděla jsem.
"Tak na lásku," zahalekal pán a všichni jsme svoje prcky obrátili do dna.

Hostil nás celý večer, povídal si s námi a byl to jeden z nejhezčích večerů, které mi utkvěli ve vzpomínkách. Bylo půl desáté, když jsme se museli zvednout, aby nám nezamkli dům. Rozloučili jsme se dědou, vyslechli přání štěstí a už na odchodu jsem se vrátila a líbla dědu na tvář. Cestou jsme se drželi za ruce a Mirek byl nějak vratký. U dveří jsem se chtěla rozloučit, ale trval na tom, že mne doprovodí nahoru. Bylo mi jasné, že chce být se mnou chvíli sám a pak jsem ho pašovala nahoru do svého pokoje. Vylezli jsme do druhého patra, odemkla jsem dveře a strčila jsem ho dovnitř. Padl mi na postel, pod hlavu si dal moje pyžamo a usnul. Nevěřícně jsem koukala na Mirka v mé posteli a jen jsem se usmívala, jak ho zmohl třináctý pramen. Přikryla jsem ho a šla se vykoupat. Když jsem se vrátila, tak jsem šla spát na druhou postel, která byla volná. Zachumlala jsem se do pokrývky, zavřela oči a pomalu usínala, když mi Mirek nadzvedl pokrývku a vklouzl za mnou do postele. Přitulil se ke mně a já ho pevně objala. Najednou jsme byli střízliví a čiperní a milovali jsme se skoro až do rána. Jít pak na snídani a procedury bylo utrpení. Vydrželi jsme to a po obědě jsme šli spát, abychom dohnali spánek za promilovanou noc. Po spánku jsme se vydali na obvyklou procházku do lesa. Jen jsme si tak povídali a blbli a najednou jsme byli nějak hodně daleko a před námi nádherná mýtina, uprostřed velký vojenský stan.
"Tedy Mirku, kam jsme to vylezli? Tady to vypadá na manévry."
"Tak se půjdeme kouknout a když tak se vrátíme stejnou cestou."
Pomalu jsme přišli ke stanu a nakoukli dovnitř. Houby vojáci, vandráci.
"Mirku, tady mají určitě potlach. Vojenské stan, to chce velkou akci."
"Jak to víš, " zeptal se mne Mirek.
"No jak. Víš kolik vandrů a potlachů mám za sebou? Projezdila jsem za svobodna všechna možná místa. Tady to večer a v noci pojede.
"Ahoj, co nakukuješ holka. Jen pojď dál a vítej," halekal na mne chlap jako hora, co se otáčel u pípy jako čamrda.
Vzala jsem Mirka a šla k hromotlukovi. Podala jsem mu ruku, kterou přijal do své tlapy kupodivu jemně jako klenot.
"Pojď na má prsa."
Tak to už jsem nebyla klenot. Zvedl mne ze země jako pírko, hubička mlaskla a pěkně mě zmuchlal. Mirek chudák jen zíral. Nikdy na vandry nejezdil a tak mu to muselo připadat dost důvěrné na první setkání, ale mne to nepřekvapilo. &Skoda, že jsem zapomněla jméno osady.
"Tak kočko, Kódl jméno mé a jsem hotov plnit dnes večer každé tvoje přání," hřímal jako bych byla hluchá.
"Ahoj Kódle, jsem Milena a vedle Mirek není jen můj kamarád, ale je to můj přítel," odpověděla jsem hromotlukovi.
"To jsem si mohl myslet. Každá holka má chlapa, jen já nemám nic než tu pípu," to není fér, hodil na nás smutný kukuč, ale za chvilku se zase vesele smál.
Do stanu se začali trousit vandráci a mně bylo v jejich společnosti tak dobře. Na nic si nehráli. Vzali nás jako bychom tam s nimi byli odjakživa. Jedli jsem s nimi, pili a bavili a když bylo skoro devět tak jsme usoudili, že domů to nestihneme a tak se vyspíme nahoře v kupce. Byl to nádherný večer plný touhy po kráse a pravdě, jak to dříve mezi vandráky bylo. Ve dvě ráno jsem dostala dvě deky a zalezla s Mirkem do kupky sena. Voňavá noc nás brzo uspala a já jsem spala jako v péřové posteli. Ráno mě sluníčko zašimralo na nose. Jejda šest hodin. Máme co dělat, abychom včas přišli ke snídani. Se senem ve vlasech jsme se mazali umýt, dát se trochu do pořádku a rozloučit se. Všichni vyspávali a tak jsem se šla rozloučit jen s Kódlem. Dala jsem mu pusu, poděkovala za krásný den. Kouknul na mě moudrýma očima a jen pokývl.
"Holka hodně štěstí, asi ho budeš potřebovat."

Z kopce jsme to brali pořádným fofrem a snídani jsme stihli, i když mi Mirek vybíral seno z vlasů ještě před jídelnou. Asi týden před odjezdem, se Mirek rozhodl a vzal mne sebou do Klášterce na oslavu maminčiných narozenin a hlavně mne oficiálně představit rodině. Přijeli jsme v sobotu ráno, a já kolovala po jeho příbuzných jako hračka. Každý si chtěl povídat a každý mi domlouval, ať ho udělám šťastným, protože toho zlého si užil dost. V neděli večer jsme se vrátili rozhodnuti, že tento vztah nenecháme proklouznout mezi prsty. Vše má svůj začátek a svůj konec. Nastal den odjezdu a my byli přesvědčeni, že se za chvíli uvidíme, protože Mirek měl přijet ke mne domů. Ještě první dopis byla samá láska a naděje a pak to přišlo. Jeho žena zjistila, že je šťastný a stáhla žádost o rozvod. Mirek stál najednou před rozhodnutím já nebo děti. Udělal to, co bych udělal i já. Vybral si lásku k dětem a já mu to doteď nemám za zlé. Moje výhoda je, že mě děti nikdo nebral, ale jemu ano. Co se s ním stalo dál nevím, protože dopisy jsem posílala zpátky neotevřené, až to pochopil a přestal psát a já uzavřela dalšího chlapa svého života na dno srdce a nechtěla, aby se do něj někdy vrátil. Po obou lázních, jsem žila v manželství, nemanželství. Vlastně jsem mu dělala veškerý servis kromě sexu. Spát jsem s ním nemohla a mám pocit, že mu to bylo jedno. Nejspíš na mne měl takovou chuť jako já na něho. Děti rostli jako z vody a já nastoupila do práce. Byla jsem ráda, že mám kam odejít a nikdy jsem nebyla líná. Byla jsem zaměstnaná jako hlavní ekonom u soukromníka a bylo to dost náročné, protože jsem tam byla vlastně jediná, kdo ekonomii rozuměl. Postupem času se ale vše uklidnilo, naučili jsme se jak to dělat a začala být pomalu pracovní pohodo. Ne tak doma. Taky by vás nebavil život roky bez lásky a v celibátu. A tak když mi osud poslal do cesty Dana, řekla jsem si, snad i já mám nárok na trochu štěstí.