Karlovo náměstí dnes tone ve slunečním svitu a tělo, nepřivyklé po dlouhé zimě tomu žáru, hledá nevědomky úkryt ve stínu stromů. A najednou tu stojím. Svatý Ignác. Přede mnou vstup do jiného světa. I ruch turistů a provozu aut sem neproniká. Že by to místo kdosi očaroval? Rozhodně to tak vypadá. A chrám nás zve dál. Pozlacené sošky seshora kynou a laskavě vybízejí. Chvíli se mi zdálo, že mají lehce potutelný výraz, ale jenom krátkou chvilku a už je to pryč. A zase si se mnou pohrál, Čas.

Uvnitř je příjemný chlad, vše neměnné tak jako kdysi. Venku slyším hádající se hlasy, zní to jako hašteření několika žen. Rozsvěcují se svíčky, ty v přítmí nově odhalují tváře svatých. Staré obrazy i sochy ožívají, mají novou tvář. Vcházejí lidé z jiného světa. Usedají do dřevěných lavic, které se lesknou prosebným hlazením upocených rukou. Co všechno asi pamatují? I já pokorně usedám a z dáli ke mně proniká zvuk varhan promísený hlasy motliteb. Vypadá to, jako by se vrátily celé věky. Nevěřícně, ale přesto s jakousi samozřejmostí tyhle proměny přijímám. Ráda bych se přidala, jenže nevím jak. Duše uvězněná v dnešním světě tohle pozapomněla. Pro tenhle okamžik to vypadá, že bych snad měla litovat.

Pyšně tedy sedím v barokním skvostu, nejstarším na pravém břehu Vltavy, a ze stěn se na mne smějí buclatí andělíčci štukatérské výzdoby dobře známého mistra Carla Luraga. Dobře udělali páni radní, že díky jeho umu na leccos z umělcových „šprýmů“ pozapomněli. Nebýt jeho nepodléháme omamně tomuto skvostu. Ční z něj síla i energie onoho mistra. Vedle řvou mladí výrostci, tak vypadá výchova šlechtických synků z přilehlé jezuitské koleje. Ďas aby je vzal, brumlá si unavený opat a spěchá do klidu zahrady, která se rozprostírá za kolejní budovou. Pohled mu přitom utkví na věži a průčelí, vzpomínka na stavitele Bayera. Shodou okolností také Ignác, div se, světe. Kolik už je to let, co jsme ho vysvětili? I soška sv. Ignáce na průčelí nemá tolik jasnou svatozář. No a dnes máme 5. října 1773 a já musím poslouchat, jak ruší jezuitský řád. Naposledy sedím pod touhle jabloní, kostel, kolej, zahrady, to všechno bude již od zítřka patřit vojákům, prý tady dokonce zřídí vojenský špitál!

Po těle mi přejel mráz, z venku sem zavane silný proud vzduchu a zhasne svíčky. Hudbu nahradil ruch velkoměsta, slyším tramvaje, právě vchází skupinka turistů.
Jsem zpátky. I tohle dokáže Čas.

Kostel sv. Ignáce stojí na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí. V 17. století tu vlastnili rozsáhlé pozemky jezuité, na nich stálo gymnázium a seminář pro mladé šlechtice. Roku 1665 zde začali budovat kostel s přilehlou kolejí, stavitelem byl Carlo Lurago, průčelí a věž byla dostavěna roku 1687 pod vedením Pavla Ignáce Bayera a hlavní ozdobou je socha sv. Ignáce s dominantní pozlacenou svatozáří. Vnitřek je bohatě zdoben v barokním stylu, impozantní je oltář s malbou Jana Jiřího Heinsche z roku 1687 „Oslavení sv. Ignáce“. Po zrušení jezuitského řádu sloužil kostel i přilehlé budovy vojsku, dnes tu sídlí Fakultní nemocnice Karlovy univerzity.