Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 30.11.2021, svátek má Ondřej 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13145
Komentářů: 11274


Měření



Vábivé ticho

11.08.2010   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Přinášíme vám ukázku z právě vycházející publikace Vábivé ticho. Po heroickém zápase o přežití v Andách, o němž podal svědectví ve svém bestselleru Setkání se smrtí, žil Joe Simpson život plný dobrodružství, ale zároveň poznamenaný smrtí. S bolestí v srdci musel přihlížet, jak jeho kamarádi horolezci umírali při nehodách zpochybňujících činnost, jíž zasvětil celý svůj život. Obrátí se k horám zády?


Náznaky etiky

Ty seraky se mi vůbec nelíbily. V dalekohledu vypadaly ještě hrozivěji než při pohledu pouhým okem. Odvrátil jsem zrak od jižní stěny Chaupi Orco a podíval se směrem, kde se nad plynovým vařičem krčil Yossi Brain. Na štěrkovitém ledovci stál hlouček stanů. Nejvzdálenější z nich lemovalo několik souběžných spár a za nimi se ledovec vlnitě svažoval k zeleným pampám v údolí Laga Soral.
„Yossi,“ zavolal jsem. Vzhlédl ke mně od kouřících pánví. „Máš chviličku?“ Pohodil jsem hlavou do strany, abych naznačil, že s ním chci mluvit o samotě, z doslechu klientů. Yossi vstal a šoural se ke mně. Byl to vysoký muž s protáhlou tváří a nápadně dlouhými slámově žlutými vlasy, které měl vzadu stažené do culíku.
„Co se děje?“ zeptal se poté, co jsme po ledovci popošli kousek stranou.
„Možná jsem paranoidní, ale mně se ty seraky nelíbí.“ Podal jsem mu dalekohled a on si v něm prohlížel pás seraků. Na úpatí jihovýchodní stěny hory se ledovec rozlézal dolů a tvořil rozpukanou zasněženou haldu, která se táhla mezi dvěma skalními pilíři. Na pravé straně se v řadě vížek a masivních věží tyčily skalní stěny. Přímo nad skalami se vyjímal nádherný kuželový zasněžený vrchol, lemující pravou stranu vykrojeného sněžného sedla, které vlevo tento nižší štít oddělovalo od zaoblené svažující se masy 6044 metrů vysokého vrcholu Chaupi Orco. V místech, kde se k tomuto sedlu zvedal ledovec, se táhla úzká řada krátkých ledopádů, přerušovaných volnou sutí a balvany. Podle toho, co mi Yossi řekl, jsme měli ještě za tmy v brzkých ranních hodinách vylézt po té suti a pak traverzovat pod nejvyšším z ledopádů k tenkému suťovému výběžku, který se svažoval na pravém čili východním úbočí hory. Technicky jistě nešlo o nic náročného a já věděl, že když budeme postupovat rychle, můžeme minimalizovat nebezpečí nenadálé laviny. Jenže v tom byl právě problém. Moc jsem nevěřil, že skupina je natolik zdatná, aby dokázala postupovat tak rychle.

Poslední dva týdny jsme trekovali v Cordilleře Apolobambě, odlehlém regionu bolívijských And. Vedl jsem skupinu trekerů a horolezců v rámci třídenní exkurze v tomto málo navštěvovaném bolívijském pohoří. Vše organizovala High Places, sheffi eldská cestovní kancelář specializující se na dobrodružnou turistiku. Yossi Brain, bývalý novinář a nyní obyvatel La Pazu, sestavil itinerář túr a výstupů. Vylezli jsme na jednu horu, Cuchillo (5660 metrů), úchvatný pyramidový štít, jehož zdolání se obešlo bez větších problémů. Výhled na altiplano Kordillery Real byl nádherný a já si v té chvíli myslel, že naše plány vystoupit na tři další vrcholy v této báječně odlehlé oblasti nejsou příliš náročné. Ale v době, kdy jsme dělali dlouhý, hodně těžký trek do výškového tábora na ledovci pod Chaupi Orco, jsme žádné další vrcholy na kontě neměli.
Trekování bylo úžasné. V lokalitě se nacházely jen čtyři vesnice, a proto jsme se během túry potýkali se spoustou logistických problémů, jež se hlavně týkaly doplňování zásob jídla a paliva a potíží při najímání oslů, mul a lam, kterých nikdy nebylo dost. Pocit izolace ještě umocňovaly drsné podmínky v této vyprahlé oblasti a úděsná chudoba, kterou zdejší indiáni snášeli s odevzdaným klidem.

V půli treku jsme přecházeli několik výše položených pamp, kam jsme došli přes malou hornickou usedlost Viscachani. Po průchodu průsmykem ve výšce skoro pět tisíc metrů jsem se skupinou zamířil k opuštěnému zlatému dolu, který se tyčil vysoko na skalním útesu, nad zchátralou a ošklivou osadou Sunchuli. Měl jsem ve sluchátkách puštěného Van Morrisona a občas jsem se ohlédl, abych viděl, jak skupina postupuje. &Sel jsem na ně trochu rychle, za což jsem se vždycky cítil provinile, ale byl jsem rád, že Yossi a Pira zajišťují týl, a chtěl jsem na všechny počkat u zlatého dolu. V dálce jsem si všiml postavičky indiána. Mířil šikmo směrem ode mě a nějak podivně šel. O chvíli později jsem viděl, že změnil směr a kráčí docela rychle ke mně. Asi čtyři sta metrů ode mne začal mávat rukama a ukazovat si divoce na hlavu, což mě znepokojilo. Ohlédl jsem se a zmocnila se mě úzkost při pomyšlení, že jsem tam sám zřejmě s jediným bláznem v jinak neobývané oblasti. Zpomalil jsem a pak zastavil. Nepřestával jsem sledovat blížícího se muže. Všiml jsem si, že kromě gestikulujících rukou má ve tváři znepokojivě šílený úsměv. Trochu víc jsem sevřel své lyžařské hůlky. Docela se hodily na odrážení útočících psů a já začal přemítat, jak bych s nimi odpálkoval člověka. To už se mohutně zadýchaný muž zastavil u mě a třásl mi před očima malým rádiem, které měl předtím přichycené k levému uchu. Shodil si pončo z ramene, pozvedl rádio k obloze a zvolal: „Francie dva, Brazílie nula.“

Zmateně jsem na něj hleděl. „Fotbal, World Cup, si!“ prohlásil s velkým uspokojením. „Brazílie nula! Ha, ha!“ Radostně se zasmál a pak bez dalšího slova odhodlaně zamířil do rozlehlé prázdnoty pamp. Poslouchal jsem jeho smích a občasné zavýsknutí a viděl, jak zvedl zaťatou pěst a rozjařeně jí máchl do vzduchu. Úplně cizí člověk se právě odchýlil kilometr a půl ze své cesty, aby mi sdělil, že Francie vítězí ve finále mistrovství světa ve fotbale 1998.

Vzpomněl jsem si na podobnou událost, kterou mi vyprávěl Tom Richardson. Odpočíval na pláni pod Mount Kenya, zmožen výškovou nemocí, a na prázdném obzoru uviděl blížící se postavu. Nejprve to byla jenom tečka, vířící chůzí prach, ale postupně se zvětšovala a mohutněla, kráčela přímo k Tomovi. Tom se rozhlédl kolem v naději, že se tam má cizinec třeba s někým sejít, ale ke svému zděšení zjistil, že kolem nikdo není. Když se muž přiblížil, vyloupl se z něj statný masajský bojovník v tradičním rudém rouchu, majestátní a poněkud děsivá postava vyzbrojená dlouhým kopím. Zastavil se u Toma a vážně, smutným hlasem mu oznámil: „Elvis Presley je mrtev.“ Pak bez dalších slov odkráčel pryč, zatímco Tom na něj jen oněměle zíral.
Cordillera Apolobamba je výběžek hlavního masivu Cordillery Real. Leží severně od jezera Titicaca a táhne se přes hranici do Peru. Až do roku 1957 do oblasti nezavítala žádná z horolezeckých výprav a stále nabízela dost nezlezených vrcholů nad pět tisíc metrů. Byla v podrobnějším měřítku většinou nezmapovaná, málo zalidněná a těžko přístupná a mnozí horolezci — či vlastně kdokoli — se nechali od průzkumu oblasti odradit. Přitom ji protkávaly doslova tisíce nových tras ke zlezení, jak mi Yossi nadšeně sdělil v La Pazu nad korekturami svého horolezeckého průvodce Bolívií, který měl brzy vyjít.

V době, kdy jsme se chystali na Chaupi Orco, nejvyšší a zatím pouze jedinkrát pokořený vrchol v pohoří Apolobamba, neměli jsme potřebnou výškovou aklimatizaci, ve kterou jsem doufal. Aby to bylo ještě horší, polovina skupiny — která čekala na náš návrat v tábořišti v rozlehlé pampě pod průsmykem Yanacocha — se potýkala s nepředvídaným nedostatkem paliva a žila jen z minimálních zásob jídla. Yossi se při svém plánování někde dopustil chyby. Od nejbližší vesnice Pelucho nás dělila dvoudenní túra, a tak bylo jasné, že budeme muset přejít na dietu.
Po několikadenním trekování vysokohorskými průsmyky jsme měli dobrou kondici. Ve skutečnosti jsme na okružní trase směrem k hoře prošli dvanácti průsmyky nad 4500 metrů, ale já nicméně doufal, že před útokem na Chaupi Orco budeme mít za sebou dva, možná i tři vrcholy v rozpětí 5500 a 6000 metrů. Fyzicky jsme sice měli na vysoko položené průsmyky, ale ne nutně na zlezení šestitisícovky. A když jsme nyní potřebovali postupovat rychle, obával jsem se, že někteří členové skupiny nám nebudou stačit. Z hlavní skupiny deseti klientů s námi pouze hrstka dorazila do výškového tábora a z nich se pouze jeden rozhodl na výstup rezignovat. Yossiho trápila horečka. A tak na naše zbylé tři klienty, kteří chtěli lézt, jsme zbyli pouze Pira, náš neuvěřitelně zdatný španělský průvodce, a já.
Yossi spustil dalekohled a přimhouřenýma očima pohlédl do záře odpoledního slunce na jižní stěně.

„Ty seraky se mi nezdají tak zlý,“ řekl. „Tamta trasa už je přece zlezená.“
„Jo, to ale ještě neznamená, že je to ta správná trasa.“
„Na pravý straně vypadají trochu ošemetně, ale jakmile se přesunete na tu suť, měli byste bejt v pohodě.“ Podal mi zpátky dalekohled. „Stejně to z nich bude odpadávat jen po troškách.“
„Troška je relativní pojem, Yossi, když je řeč o ledových útesech. Nemusí to být moc velká šbquo;troška‘, aby tě zabila.“

„To bude dobrý.“ Otočil se a zamířil zpátky k vařiči. „Musím udělat čaj. Prober to s Pirou.“ K mým obavám se stavěl neuvěřitelně lhostejně. Ale copak právě neprohlásil, že kvůli horečce se musí vedení výstupu na vrchol zříct?
Obrátil jsem se a znovu prohlížel seraky. Třeba má pravdu. Co když je to jenom mnou? přemítal jsem. Začínám být v týhle hře moc opatrnej. V horách zpravidla musíte jistou míru objektivního nebezpečí akceptovat. Můžete se ho pokusit minimalizovat rychlostí nebo lezením v noci, kdy mrzne, takže volné kameny jsou bezpečně spojené ledem a seraky nejsou vystaveny žáru poledního slunce. Ale nebezpečí nelze nikdy eliminovat úplně, a pokud máte smůlu, nedá se s tím nic dělat.
Jen tři roky předtím mí dva přátelé, Paul Nunn a Geoff Tier, zahynuli na Haramoši v Karákóramu, protože se na ně zřítil zdánlivě stabilní serak. Jejich dva společníci, kteří dorazili do výškového tábora na ledovci před nimi, slyšeli v dálce jejich hlasy. Právě si vařili čaj, když náhle odpolední klid proťalo burácení ledové laviny a hlasy zmlkly. Paul a Geoff zmizeli.
Paul Nunn byl velký muž v mnoha ohledech, nejen vzrůstem a legendární fyzickou silou, ale i šíří svých horolezeckých zkušeností. Lezl ještě v dobách, kdy byla nehodovost a úmrtnost mezi horolezci děsivě vysoká. Paul tím vším prošel bez šrámu a měl na kontě bohaté zkušenosti, úniky o vlásek a dramatické historky k vyprávění. V době před svou smrtí zastával funkci předsedy Britské horolezecké rady a předtím býval místopředsedou Alpinistického klubu. Tento široce uznávaný a obdivovaný sportovec se cítil dobře jak ve společnosti mladých a ctižádostivých horolezců, tak mezi prošedlými veterány. Pokládal jsem ho za přítele, ale byl to zároveň člověk, kterého jsem nesmírně obdivoval a uznával. Díky kombinaci zkušeností s nesmírnou fyzickou zdatností působil jako nezničitelný. Vím, je to ošemetné tvrzení, ale u Paula jsem cítil, že je pravdivé. Vzpomínám si, jak jsem si totéž myslel o dalším příteli a říkal si, zda to není pokoušení osudu myslet v takových pojmech. Kamarád pak zahynul při letecké havárii v kopcích u Káthmándú.

Zpráva o Paulově smrti přišla jako blesk z čistého nebe. Nemohl jsem to pochopit. Říkal jsem si tehdy, že když může zahynout tak snadno někdo jako Paul, který si zasloužil dožít se vysokého a přešťastného stáří, co my všichni ostatní? Vzpomínám, že Geoff Birtless, redaktor časopisu High Mountain Sports, prohlásil: „Bílá hmota zabíjí, tečka.“ A měl pravdu. Nakonec je to všechno otázka pravděpodobnosti. Když pořád strkáte hlavu do lví tlamy, jednoho dne ji zavře a nebude záležet na tom, jak dobří, silní nebo šťastní si myslíte, že jste. Že takhle mohl ze světa beze stopy zmizet i Paul, po zlezení relativně bezpečné hory, to mnou otřáslo do morku kostí. Jakmile se mi ta myšlenka zahnízdila v hlavě, bylo pro mě psychicky stále obtížnější tuhle
horolezeckou hru provozovat. Další rána přišla o týden později, kdy jsem se dozvěděl, že v náhlé prudké bouři vysoko na K2 zahynula Alison Hargreavesová.
Náhodná nebezpečí v podobě kamenopádů a lavin pro mě nebyla ničím novým, nicméně vždycky jsem si myslel, že správný úsudek a zkušenosti mohou riziko minimalizovat. I poté

co v severní stěně Trioletu při zřícení pásu seraků zahynul s klientem Roger Baxter Jones, stále jsem si říkal, že je to riziko, které lze akceptovat. Když jsem v roce 1981 poblíž vrcholu Les Courtes ve Francouzských Alpách sám spustil lavinu, byl to otřesný zážitek, ale zanechal ve mně přesvědčení, že jsem za to mohl jen já sám. Byl jsem unavený, dehydrovaný, a tudíž jsem nevěnoval patřičnou pozornost potenciálnímu nebezpečí v podobě sněhových podmínek. Avšak po pádu téměř ze šesti set metrů na ledovec — patrně dosud nejrychlejším sestupu z Courtes — už jsem věděl, že nepohodlná pravda zní: Byl jsem pitomý blázen a měl jsem zatraceně veliké štěstí, že jsem přežil. Pozitivní na této zkušenosti je, že jsem se dopracoval ke zdravé až
paranoidní nedůvěře ke všemu, co zavání lavinou.
Přesto se mi zdálo nespravedlivé, že léta zkušeností a učení lézt na skále a ledu podle těch nejpřísnějších kritérií může vymazat nenadálé zřícení ledové věže nebo náhodný dopad jediného letícího kamene, jak se to stalo Alexi McIntyreovi v ohromné jižní stěně Annapúrny roku 1982. Jenže hory nejsou s pojmy jako spravedlnost nijak zvlášť obeznámeny. Ne že bych tento

prostý fakt vždycky nevěděl a ochotně neakceptoval, jen se mi stále více protivilo si taková rizika vybírat. Ubývání přátel za ta léta začalo nahlodávat mé sebevědomí, mé nervy, jestli lze takto popsat slepou nevšímavost k nevyhnutelným rizikům. Možná jsem už z horolezectví vyrůstal, jak sebejistě předpověděl můj táta před dvaceti lety, když mi řekl, že je načase najít si pořádnou práci.



Vábivé ticho od Joa Simpsona
Vydalo nakladatelství Jota, 312 stran, doporučená cena 288 korun, e-shopy 259.

Ikonka: JOTA
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0442 s