Ačkoliv spor o jejich činy oprášilo několik relativně nedávných událostí, jako bylo ocenění žijících členů skupiny bratří Mašínů plaketou předsedy vlády Mirka Topolánka nebo úmrtí Milana Paumera, tato pře trvá již od roku 1989.

Ctirad Mašín a Josef Mašín jsou syny generálmajora Josefa Mašína, který se v hodnosti podplukovníka (hodnost generálmajora mu byla udělena in memoriam) účastnil obou světových válek. V březnu 1939 se nechtěl podrobit rozkazu bez odporu vpustit na české území okupanty, za což byl suspendován. V roce 1942 ho zastřelilo gestapo. Jeho synové, bratři Mašínové, i když mladí, mu v rámci svých možností pomáhali v odboji, za což byli v roce 1945 vyznamenáni prezidentem Edvardem Benešem československou medailí Za chrabrost. Jejich kontroverzní počínání začalo již v roce 1948. Oba strávili nějakou dobu ve vězení za žertování o útěku na západ. Po propuštění se rozhodli svůj plán zrealizovat.

„Nechtěli nic jiného, než se prostřílet na západ,“ říkají odpůrci, mezi které se počítá například i Václav Klaus mladší, syn prezidenta Václava Klause. „(…) Ctibor Novák vypovídá o plánu naší odbojové skupiny zlikvidovat vysoké hodnostáře komunistického režimu tehdejší Československé republiky, Klementa Gottwalda, Alexeje Čepičku, Antonína Zápotockého a další. (…) Tyto výpovědi se bez výjimky zakládají na pravdě,“ kontrují bratří Mašínové v otevřeném dopise , ve kterém se zastávají ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka, který záznamy o těchto plánech našel v archivech a zveřejnil.

Skupina, do které patřil ještě Václav &Svéda a Zbyněk Janata, se nejprve snažila opatřit si zbraně, přičemž zabila dva příslušníky SNB, jednoho z nich omámeného a svázaného, což podle odpůrců skupiny odporuje Ženevským úmluvám na ochranu válečných zajatců, sjednaným v roce 1929. „Takové normy platí pro státní útvary ve válce. Československo nebylo ve válce, a partyzáni, malé ozbrojené skupiny a odboj ať již protinacistický, nebo protikomunistický, nejsou představiteli státu,“ zní protiargument. O život dále přišel pokladník, kterému Mašínové uloupili peníze, podle Milana Paumera spíše náhodou. Při jejich následném útěku ze země byli zabiti čtyři příslušníci bezpečnostních sil a vojska. Janata a &Svéda byli zajati a popraveni, Mašínové a Paumer se dostali do USA a v armádě Spojených států dále bojovali proti komunismu.

Po revoluci stanuli zbylí členové skupiny před soudem. Jejich činy byly označeny za promlčené. Politolog Bohumil Doležal se nechal v roce 1999 slyšet, že se mělo postupovat ještě důrazněji, o promlčení zde podle něj neměla být řeč, když nebyly žádné trestní činy s ohledem na okolnosti spáchány. Na Mašíny i Milana Paumera se poté zapomnělo, jen občas je navrhla na vyznamenání skupina senátorů, ale nikdy neuspěl. Jejich případ rozvířil až Mirek Topolánek, který jim v roce 2008 vyjádřil uznání plaketou premiéra. „Vzali zbraň do ruky a šli otevřeně proti režimu. To popisuje i zákon o třetím odboji. Naše společnost musí projít katarzí a vyřešit svůj vztah ke třetímu odboji,“ zdůvodňoval své rozhodnutí mimo jiné v rozhovoru pro Lidové noviny. Zdaleka se ale nedočkal jen souhlasu – lídr komunistů Vojtěch Filip například neskrýval své rozčarování. „Vrah nemá být oceněn, vrah je vrahem a vrahem zůstane," řekl.

Zatím naposledy se politici dostali do křížku po úmrtí Milana Paumera 29.7.2010. Za skupinu se na pohřbu postavil například premiér Petr Nečas nebo předseda senátu Přemysl Sobotka. I kauza ve Věcech veřejných je dohrou pře mezi politiky po pohřbu tohoto muže. Vraha, nebo hrdiny? Jak dlouho bude ještě dávný případ několika smrtí, ztrácející se v moři obětí komunismu jak zrnko rýže v moři, plnit stránky českých deníků?

_{Fota: Wikipedia.org}