Ve středu 15. září to bylo sto dvacet let, co se narodila "Královna detektivky". Aktuální kniha "Utajené zápisníky Agathy Christie - Jak se rodily její detektivní příběhy" (2009, 528 stran) z textového editoru dublinského archiváře Johna Currana (jinak dlouholetého redaktora oficiálního bulletinu Agatha Christie Newsletter) vyšla při té příležitosti (respektive pár týdnů předtím) v překladu znalce díla Jana Čermáka.
S Agátiným vnukem Mathewem Prichardem spolupracoval Curran i na zřízení Archivu Agathy Christie a po smrti spisovatelčiny dcery Rosalindy se dostal ke čtyřiasedmdesáti nečitelným zápisníkům. Vědělo se o nich, ale nikdo nenašel sílu, aby je přepsal. Až Curran. Dešifroval písmo skoro úplně a pak objevené informace posedle třídil (pan Prichard přitom na hosta v domě jenom blahosklonně pohlížel) a komentoval. Co ale zapomenuté sešity, které se nyní objevily i na českém trhu, vlastně obsahují? Osnovy známých románů. Nástiny dějů. Seznamy postav i soupis dětských říkanek. Alternativní rozuzlení. Vyškrtnuté scény. V pozůstalosti Agathy Christie a její dcery odhalil Curran krom toho i dvě dosud nezveřejněné povídky s Poirotem, a tak si knihu musíte pořídit i vy, co sbíráte jen ty od ní a nikoli o ní.

Obě krátké prózy uzavírají pěkně vázaný svazek Knižního klubu, obklopeny detailními Curranovými vysvětlivkami o rozsahu rovném takřka jejich délce. Jsou to však zajímavé komentáře. Proč vlastně povídky tolik let unikaly pozornosti? Neprozradím! Jednou z nich ale je i dosud neznámý Poirotův herkulovský úkol. Kniha, kterou doporučuji, je navíc v češtině uvedena i "Dvěma poznámkami překladatele" Jana Čermáka, jinak zakladatele české Společnosti Agathy Christie (1997), přičemž tento borec v maximální možné míře vychází z dosud vydaných českých překladů a až poté bere k ruce Encyklopedii Agathy Christie (kterou taky přeložil). Úvodem mnoha kapitol Čermák dokonce i rozšířil Curranem zpracované výčty těch Agátiných románů (a povídek a her), jejichž rozuzlení jsou v dotyčných kapitolách vyzrazena, a dodává: "V některých případech se ukázalo jako nemožné, abych se o daném příběhu náležitě rozepsal (anebo ho konfrontoval se zápisníky), aniž bych při tom nevyzradil rozřešení, a snaha o obcházení toho aspektu pomocí mnohoznačné slovní gymnastiky by každopádně bránila plnému porozumění."

Curran přetiskuje úryvky zápisníků, ale nechronologicky. Praktičtější a čtivější bylo prostřednictvím úryvků zilustrovat Agátina díla, i když ne všechna (o některých se nedochovala ani čárka), a seskupit postřehy do tematických okruhů. Tak se stalo.
Samozřejmě, pravda, jsou i knihy spadající do víc okruhů a bylo třeba volit. Například Karibské tajemství by se mohlo objevit jak v kapitole Sváteční vraždy, tak ve Vraždách v zahraničí, podotýká John Curran, a podobně tomu Pět malých prasátek lze zařadit mezi Vraždy podle říkanek i Ohlédnutí za vraždou. Krom nejzajímavějších okruhů o příbězích postavených na citátech (Temný cypřiš, Prst boží, Propast, Čas přílivu, Plavý kůň, Prasklé zrcadlo, Nekonečná noc) a říkankách (Čtyřiadvacet kosíků, Deset malých černoušků, Pět malých prasátek, Tři slepé myšky, Zlatá brána otevřená, Jak vám roste zahrádka?, Přezka spadla, kdo ji zvedne, Křivý dům, Malý smutný hošík a Starý král Cole) narazíte i na oddíly o jiných autorech detektivek či skutečných zločinech zmiňovaných v zápisnících a dalších autorčiných inspiracích, o Detection Clubu, vraždách na palubě všemožných dopravních prostředků či spáchaných v minulosti a řešených s komplikujícím odstupem, oddíly o variantních titulech Agátiných děl i jejích nevyužitých nápadech, kterých měla po kapsách řadu habadějů, až je prý chtěl odkoupit známý britský detektivkář a básník Lewis.

Curran stručně, ale poutavě pojednává taky o zlaté éře britské detektivky (1920-45) a zevrubně probírá okolnosti vzniku a vydání "jednoho z nejlepších debutů, jaké kdy byly napsány", totiž prvního Agátina románu Záhady na zámku Styles (1920), který psala už od roku 1916. Čtyři krátké kapitoly jednoho z okruhů jsou pak věnovány i Čtivosti, Zápletkám, Plodnosti a Férovosti. Tu Agatha Christie dodržovala i navzdory svému oblíbenému "dvojitému blufu". A v čem tento bluf spočívá? Někdo musí být zřejmým pachatelem a zároveň pochopíte, že pachatelem očividně nebude, protože zločin jednoduše nemohl spáchat, nicméně na konci knihy zjistíte, že ho spáchal. K dvojitému blufu se Agatha Christie vracívala a ráda, nicméně, a to je zajímavé, především v případech vraždících kompliců, přičemž jedinými výjimkami zůstaly dva romány: Poslední weekend a Smrt lorda Edgwarea. To už mě ale, vím, proklínáte, a prozradil jsem příliš.

Agatha Christie nicméně umí bluf posunout ještě o úroveň nahoru jako ve Zkoušce neviny anebo přímo omračujícím způsobem jako ve Svědkyni obžaloby, dodává Curran. Inu, nechme se omráčit! Současně je třeba vyzdvihnout, že kniha není úplně stoprocentní adorací, ale vcelku objektivním pohledem na vzmachy i pokles(k)y geniální tvůrkyně. Ve stáří kupř. prakticky každý nakonec selžeme, což se jí stalo v případě Brány osudu (1973), která už není čtivá, nicméně i v jinak zdrcujícím posudku rovněž nevrcholného románu Sešli se v Bagdádu (1951) píše jistý nakladatelský redaktor: "Je to kniha nesmírně čtivá a zkoušku v oblasti udržení pozornosti složila na výbornou." A to prakticky platí o celém Agátině díle. Mimochodem, všimněte si, že ho většinou tvoří dialogy.

Už nikdo této dámě nevezme trumf, že dodnes jednoduše neexistuje žádný jiný autor detektivek, který by stvořil hned dva natolik slavné detektivy (Agatha 1920 Poirota, 1930 Marplovou). A naprosto žádný tvůrce v žánru nikdy nepsal tak dobře i tak často i… tak dlouho. Ve sto čtyřech jazycích se dosud prodaly tři miliardy knih Agathy Christie.

_{titulka www.martincid.com}