Asi právě proto byl takový. Navždy odsouzen s nálepkou morouse, člověka výbušného, nepřizpůsobivého. A navíc kořeny, ze kterých vyšel a z nichž není pro nikoho jednoduché se vymanit! Každý dostáváme v kolébce korálky svých nejbližších, sice zamíchány, přesto zůstávají. Mnohdy proti nim vědomě, či nevědomě bojujeme. To je jenom důkazem, jak jsme jimi ovlivněni. Ty jeho měly hořkou příchuť pelyňku po otci. 19. leden 1839, Aix-en-Provence, Francie, tehdy a tam se narodil. Slunce, vinné svahy, jiskrnné nebe a usměvaví lidé. Jenže nic a nikde není bez mráčku. Otec Louis-Auguste Cézanne byl silně dominantním mužem. Vládl pevnou rukou, pevnou až přespříliš. Původně byl obyčejným kloboučníkem, vlastní vůlí se stal spolumajitelem banky. Závidíme? Já tedy ne. Malý Paul i rodina v něm měli pouze tyrana, který svoji ženu Anne-Elisabeth Honorine Aubertovou neustále ponižoval, skrblíka, člověka neschopného ustoupit ani o píď. Co s tím křehká duše chlapce, u kterého bylo již v útlém věku jasné, že své štěstí v následování a vyplňování přání otce nenajde? Utíkal k malování a pobyt na internátní škole mu k tomu dal prostor, tam oči otce nedohlédly. Zato veliká podpora a první povzbuzování přišly od španělského mnicha Josepha Gilberta, to mu bylo deset let. Domů se vracel jenom nerad, sebedůvěru mu podlomily neustálé otcovy výbuchy hněvu, zesměšňování, není divu, že začal koktat. Ale přišel zlom. Ve třinácti letech přešel na Collége Bourbon a potkává svůj opěrný sloup, Emila Zolu. Snad v něm právě on probudil sílu vzepřít se. Nebylo to najednou. Zdánlivě zůstal v područí otce, studoval na univerzitě v Aix práva, ale zároveň hodně maloval. A svět volnosti lákal. Konečně ukázal sílu a neústupnost, kterou mu později jiní tolik vyčítali. Tři roky hádek, než Loius-Auguste povolil. S jakým pocitem volnosti v duši se asi ubíral za svým snem do Paříže?
Jenže tenhle veliký svět ho nepřijal. Maloval jinak, temné barvy, „podivné náměty“. V té době byl vídán s károu plnou svých obrazů, jak projíždí v ošuntělém oblečení, s provázkem místo pásku u roztrhaných kalhot, pařížskými uličkami a vykřikuje:“Ulice je ten pravý salón k vystavování!...“ Jistě svérázná odpověď na neustálé odmítání jeho obrazů v oficiálních salonech. Navíc byl příliš svůj, než aby se podřizoval módě, konverzaci o nabubřelém nic v kavárnách. Dokonce bývalo obvyklé, když si sedl v košili od barev kamsi do kouta a po chvíli bouchl pěstí do stolku s výkřikem více než hanlivým, třískl dveřmi a odešel. Odmítal dotyky, stisk rukou, faleš objímání. Rezignoval na to, jakého by jej chtěli mít. A přesto k nim patřil, srdcem umělce. Pod jeho rukama se krajiny měnily v geometrické tvary neobvyklých odstínů. Oblíbená jemně fialová s nádechem levandule, modrá, šedá, zelená i žlutá měnily plátno ve hru prolínání tvarů a stínů. V nich je sladká Provence a snad i pozdější kubismus. A prožívá i novou životní roli. Jeho milenka Marie-Hortense Fiquetová mu porodí syna Paula. Jenže veden spletitými vlákny vlastních dětských zážitků není ani on správným otcem. Co neprožil, nemohl umět předat dál. Jeho matka se o narození vnuka dozvěděla úplnou náhodou a, byť šťastná, ani ona se nevzepřela manželově tyranii. Mlčel Paul, mlčela i ona. Jistě každý ze svých pohnutek. On se bál o svou apanáž, a tak s Hortensií i synem žili z peněz pro jednoho tři. Nebýt přítele Pissarra, živořili by v malém špinavém bytě Paříže asi do konce života. Naštěstí odcházejí bydlet na venkov. Malování v přírodě, to miloval, jenom tady cítil volnost. Je jedno, co máš na sobě, nemusíš mluvit, poslouchat měšťácké náfuky. Právě tady namaloval svůj Dům oběšence. A zároveň se snažil prorazit mezi ostatní impresionisty, marně.
Po šesti letech utajování se otec dozvídá o vnukovi i Hortensii a to pro něj typickým způsobem. Prostě otevřel poštu adresovanou svému synovi, který u něj v tu dobu pobýval na návštěvě. Paul? Všechno popřel! Ale při dalším dopise konfrontaci nevydržel. Bohužel pouze pod tlakem, ne vlastní volbou. 
V roce 1886 se oženil a ve stejném roce jeho otec umírá. Paul získal jmění, na které možná čekal, ale klid a štěstí mu nepřineslo. Jako by po smrti otce převzal kus jeho duše. Návaly vzteku střídalo zoufalství z nespokojenosti s tím, co maloval. Většinu svých pláten hned po dokončení zničil, roztrhal, vyhazoval, seškraboval barvy a znovu přetíral. Stejný motiv snad stokrát. Snažil se dát předmětům další prostor, vše doposud namalované se mu zdálo ploché. V tu dobu už žije převážně sám. Je tulákem, jenom v přírodě a bez lidí se zdá být spokojený.
Hlavně nikde a v ničem nezůstat stát! Přesně tak vypadá i jeho první opravdová výstava. Přes sto čtyřicet pláten! Někteří nadšeně obdivují, jiní znechuceně volají po okamžitém ukončení.
Malujícím tulákem zůstal i v posledních chvílích života. Při jedné ze svých cest ho zastihl liják. Promočený zůstal ležet na zemi mezi paletou a plátnem, snad ho opustila síla i chuť do života. V bezvědomí ho našel okolo projíždějící muž a přivezl domů. Umírá 22. října 1906 na zápal plic. Hortensii a syna už neuviděl. Umírá sám.

(Autoportrét s růžovým pozadím, olej na plátně, kolem roku 1875)


Paul Cézanne
19.1.1839-22.10.1906
impresionista, za svého života odmítán
v současné době bylo jedno z jeho děl prodáno za doposud čtvrtou nejvyšší vydraženou cenu v olejomalbách (60 500 000 amerických dolarů), výsměch osudu?
 
foto: www.artmuzeum.cz