Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 4.12.2021, svátek má Barbora 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13149
Komentářů: 11275


Měření



Šťastná hodina: Literární terapie Elišky Vlasákové

25.10.2010   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Své dětství popsala jako sen. Detail po detailu, s neuvěřitelnou přesností. Tak se z klinické psycholožky stala spisovatelka.

Maminka musela v roce 1948 zrušit svou živnost, což bylo šití prádla. A někdo jí poradil, že v evangelickém dětském domově v Sobotíně hledají švadlenu. Tak se Eliška ocitla s maminkou v dětském domově. Bylo jí sedm let. Byla vychovávaná v evangelickém duchu jako všechny zdejší děti a ovlivnilo ji to na celý život. Ale ona tam na rozdíl od ostatních měla maminku. Pocítit opuštěnost místních dětí nemohla. Byla s nimi celý den, ale večer šla do pokojíčku k mámě. To byl její domov. Domov však po čase zavřeli a zmizel nejen pokojíček, ale i maminka. Eliška a její kamarádka skončily nakonec na necelý rok v evangelickém ústavu pro staré lidi v Myslibořicích, kam si je vzal ředitel dětského domova s sebou. Ale maminka už s ní nebyla. Potřebovala si zařídit svou další existenci, tak jí to alespoň odůvodňovala. A aby měla klid, nechala ji v ústavu pro stařečky. Tady Eliška pochopila, co je to opuštění. Jednou poslala maminka balíček s jakýmisi šatičkami. Přijet nemohla. Žila v Kyjově a Eliška měla Kyjov za vysněný ráj, kam si ji snad jednou máma odveze. Čekala. Cítila stesk. Nikdo na ni nebyl zlý, ale zároveň nebyl nikdo, ke komu by patřila. Chyběla jí blízká osoba, která by byla jen pro ni. Zůstal jí návyk se modlit. A dodnes jí modlitba pomáhá. Zažene zlý sen. Maminka před pár lety zemřela. Bylo jí devadesát jedna let. Ani necítila velký žal, loučila se s ní už rok. Každý den se jí zdály nepříjemné sny. Vystupovala v nich maminka a chtěla něco, co už jí nemohla dát. Bála se usnout. Tak se pomodlila a bylo dobře.

S tatínkem prožila velké komplikace, protože nebyl. Maminku si nevzal, byla svobodná matka. Eliška věděla o otci jen to, co zmínila maminka. Sice ho nepomlouvala, ale řekla: „Tatínek tě, Eliško, nechtěl.“ V dětském domově to nebylo nic neobvyklého, ale když se dostala k mamince do vytouženého Kyjova, byla jediná ve třídě, kterou tatínek „nechtěl“. A její narušené sebevědomí jí našeptalo, že je jiná a asi ne tak dobrá jako ostatní. Dobře se učila, její slohové práce byly dávány za příklad, na konci roku dostala vždy knihu jako výborná žákyně. Přesto si přišla horší. Psychologii šla studovat hlavně proto, že se chtěla vyznat sama v sobě.

V šestnácti letech musela přejít do posledního ročníku jedenáctiletky do Brna, protože v Kyjově ji kvůli náboženství nedali doporučení na vysokou školu. Všichni věděli, že chodí do kostela. V Brně se o ni nikdo nestaral. Ve sdružení evangelické mládeže poznala o osm let staršího muže. První chlapec, který ji políbil. Stalo se to na lavičce v Lužánkách v parku. Cítila se polibkem tak zavázaná, že byla přesvědčená, že je to definitivní. Domnívala se, že si ho musí vzít. Byl už vystudovaný inženýr a maminka se radovala, že Eliška bude zabezpečená a nedopadne jako ona. Čtrnáct dnů po svých osmnáctých narozeninách se vdávala. Z chudých poměrů se přestěhovala do vily v Přerově. Jak rychle se vdala, tak rychle manželství vyvanulo. V osmnácti byla v prvním semestru vysoké školy, studovala v Brně, on žil v Přerově. Její svatba byla nerozumná. Vdala se v době, kdy se teprve utvářela jako člověk. Ale už tehdy hrozně toužila mít děti a bála se, že kvůli zdravotním potížím je mít nebude. A do téhle její touhy vstoupil student herectví Jan Vlasák. Pár dnů po dvacátých narozeninách se zamilovala. Prožili spolu rok, kdy byli jen dva. Pak se její touha poprvé naplnila. Jenže Honza měl život nalajnovaný úplně jinak. Ženit se chtěl nejdřív ve třiceti, do té doby si chtěl vybudovat kariéru, v čemž ho velmi podporovala jeho maminka. V dopisech mu psávala: „Buď hodný hoch.“ Když Eliška zjistila své těhotenství, byla nesmírně šťastná. Seděla sama v kavárně u kafíčka a užívala si svou radost. Když to sdělila Honzovi, byl překvapený. A rozčarovaný. Byl však vychovaný, cítil odpovědnost, a tak dostál svému závazku. Ale lehko mu nebylo. Eliška už měla po státnicích, jeho čekal ještě poslední rok. Uvědomovala si, že Honza podstupuje jistou oběť, ale snažila se ho přesvědčit, že mít děti je správné. Dnes jsou spolu čtyřicet pět let.

Chtěla mít pět dětí. Nejmíň. Nakonec mají tři. Ale vlastně jich pět být mělo. Čekali dvojčata. Byla v pátém měsíci, když začala cítit bolesti a ztratila tolik krve, že se lékaři báli, že spolu s dvojčátky zemře i ona. Honza ji přinesl do nemocnice v náručí. Bylo to v Ostravě. Už se propadala do stavu pasívní blaženosti. Byl to příjemný pocit. Tak si představuje umírání. Přežila a zůstalo u tří dětí.

Poměrně dlouho trvalo, než si připustila, že s jejich prostřední Baruškou něco není v pořádku. Zpětně si uvědomuje zvláštní pocit u porodu. Proběhl naprosto bez komplikací, ale když holčičku uviděla, lekla se. Byla to předtucha. Ale Baruška byla hodná, vůbec neplakala. Pěkně četla, psala, krásně malovala. Když se začala projevovat její jinakost, domnívala se, že bude malířka a má zvláštní vnitřní svět a povahu, které málokdo porozumí. Ale Honzův tatínek i kolegyně psycholožka jí upozorňovaly, že něco není v pořádku. Nechtěla si to připustit. Když propukla psychóza, musela se smířit, že jde o jasnou diagnózu, Baruška v osmnácti letech skončila v péči psychiatrů, kam patřila už mnohem dřív. Nález zněl simplexní schizofrenie. Vždycky si myslela, že postiženému dítěti je nejlépe ve vlastní rodině. Zpětně vidí, že v případě psychotických lidí to není správné. Všechny v rodině to ničilo a Báře svým způsobem ublížilo. Byla nesamostatná, bála se lidí, v tramvaji se i počůrala. Navíc byla nevypočitatelná. Eliška každý den prožívala strach, co se doma přihodí. Byla to zoufalá situace, ocitla se v hluboké depresi. Jakoby žila ve válečném konfliktu, v neustálém stresu. Dodnes se dostává zpět do kondice. Stále se usmívá. A spoléhá na svou schopnost regenerace. Kromě muže má pět vnoučat. A i Barunka došla svého štěstí. V ústavu našla lásku. A jmenuje se Vlasák.

Tak jako šla studovat psychologii, aby pochopila, kdo je, psaní se jí stalo terapií. Má neuvěřitelnou paměť každého dne svého dětství. Přijde jí to normální. Přenese se do jakéhokoliv dne nebo situace v dětství a detaily samy vyvstanou. Rozhodla se postupně popsat celý svůj život až k dospělosti. Je to posedlost, když jeden den nepíše, má výčitky svědomí. Neprožila jednoduchý život, ale jiný osud by nechtěla.

S mužem prožili mnohé trable a trápení, každý je řešil po svém, ale nakonec se vždy sešli. Neutekli.

Když jsem se maminky na konci života ptala: „Maminko, kolik ti je roků?“ popletená maminka odpovídala:“Dvaačtyřicet.“ Tak mladá byla její duše. A tak si říkám, že duše, která se nehlásí k našemu odcházejícímu tělu, činí lidský život důstojným.


Kapitola z knihy Zuzany Maléřové – &Sťastná hodina

Vázaná v plátěné vazbě, formát 210x210 mm, 204 stran na luxusním papíře
Doporučená maloobchodní cena: Kč 349,-
Datum vydání: polovina října 2010
ISBN 978-80-87470-04-6


Vydává Nakladatelství ČAS s.r.o., www.nakladatelstvicas.cz
(Zdroj tamtéž)



O autorce:

Zuzana Maléřová se narodila 1.února 1965 v Dolní Bečvě. Již jako studentka fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy pracovala na své prvotině Život je kulatý, za kterou získala Cenu literárního fondu. Od roku 1990 do roku 1997 působila jako tisková mluvčí činohry Národního divadla, zde napsala knihy Ghetto vyvolenců a Počítání času. Na základě spolupráce s Českou televizí vyšly Křehké otázky a Neobyčejné životy (souborná práce několika autorů). V letech 2004 -2007 uvádělo pražské divadlo Viola její autorské pořady Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy, na základě kterých vznikly dvě stejnojmenné výpravné knihy. Jejich spoluautorem byl fotograf Vlado Bohdan, nejbližší spolupracovník autorky a manžel v jedné osobě. Z jejich spolupráce vzešla i již několikrát znovu vydaná kniha Jak potkat děti. Většina knih Zuzany Maléřové vychází opakovaně, neboť první vydání bývají rychle rozebrána.

Samostatnou kapitolu představuje v autorčině tvorbě její spolupráce s Českým rozhlasem. Inspirovala ji k napsání jedné z jejích nejosobnějších knih Viděla jsem jitro a vychází z ní i &Sťastná hodina. Živě vysílané hovory Zuzany Maléřové s jejími hosty z nejrůznějších profesí a všech věkových kategorií (od mládí, které formuluje své sny a snahy, přes progresivní střední generaci až po zralé osobnosti, které se už mohou za životem ohlédnout) vysílal Český rozhlas Regina každou neděli od roku 2006 do roku 2008 a těšily se nebývalému ohlasu posluchačů.



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0286 s