Na pětistechpadesáti stránkách autor glosuje, komentuje a koření svými slovy soukolí dění kolem sebe, kolem nás. To vše v drobných, na sobě nezávislých útvarech, jež se odjakživa novinářským slovníkem nazývaly sloupky. Je jasné, že občas přisype do zdánlivě fungujícího stroje písek a ten, už už se zadírající, funguje pouhou setrvačností dál. A právě v této chvíli si uvědomíme, co je to občanský přístup k životu a zarozjímáme, co podobní Rejžkové pro společnost znamenají. Pokrčíme ramínky, trhneme jimi. Znamenají hodně, ale spíš nic.

Jan Rejžek se může spolehnout na svůj bohatý jazykový rejstřík a na vrozenou intuici poznat, kdy je třeba větu adresně napřímit a kdy je možné do textu pustit metaforu, v jeho případě vždy neotřelou a mnohdy vtipnou. Á propos, vtip. Stavební kámen, který se mně osobně na Rejžkovi líbí nejvíc. Zvedá totiž úpadkovou novinářskou laťku po stojanech o hodně výš, než v našich zemích obvykle vidíme. A jsme u toho. Nepovažuji za běžné a nejvhodnější (pokud není člověk vrcholovým politikem a nekoketuje tajně s vědou), aby se knihy „tvořily“ podobným způsobem, jako je tento. Sebrat výsledky své práce, prezentované v nejrůznějších mediích, nahrnout na hromadu a sestavit z ní knihu zavání byznysem, pane Rejžku. Ne, že bych proti němu něco měl, ale v těchto případech se s ním setkávám nerad. Je to jako dvakrát „přežvejkaná“ tráva. Vydat svůj mnohdy hvězdný článek v novinách, natáhnout ruku (sol, nakladateli) a pak totéž uplatnit v knižním nakladatelství mi přijde trochu „kách“. Možná jsem jen prudérní a to, že se u toho zastavuji, je jen a jen můj problém. A svět už na to dávno nehraje. Možná, že to je přímá iniciativa nakladatelství a pak pardon. V každém případě se s tím nesetkávám prvně a zdá se, že je to vnímáno jako běžný standard. Djó, moldavit.

Nejvíc mě pobavily bilanční ankety jednotlivých roků. Události nadmíru jasné, souvislosti sice tušené, ale vyřčené právě až Janem Rejžkem. Nad ostatními články se člověk zamyslí a najdu i takové, nad nimiž mrazí a ženou se slzy bezmoci do očí. A vo tom to je. Je bezmoc opravdu neodvolatelná a nebo je to volání po již nahoře zmíněné občanské statečnosti?

_{Jan Rejžek: Z mého deníčku 2
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2010
Titulka www.xyz-knihy.cz}