Pocit nesnesitelné tíže na prsou sílí. Tma. A nejhorší je, že vidím pouze ji. Tak zřetelná, skoro hmatatelná bývá jenom u mé rodné Varengeville. Mnohokrát jsem večer došel poslepu pouze za zvuků šumícího moře. Kde jsi ale dnes? Marně se snažím najít alespoň náznak toho ševelení nočního odlivu. Není tady. Nic tu není. Neslyším vůbec nic, ale co je nejhorší? Srdce. Přeci tluče silněji a silněji právě ve chvílích, kdy mám strach. Teď mám pocit, že ve mně není, bouchá snad někde na dveře? Ale přeci žiji? Nebo! Proč nemám ruce? Snad mne jenom zmámily smysly. Nebo spím. Ano, to je ono. Určitě spím. Sen, tak toho jsem se bál. K smíchu.

Pomalu se rozvzpomínám. Bylo krásné letní odpoledne, když jsem se tu zprávu dozvěděl. Dostavte se laskavě k notáři do ulice v st. Cadagues k otevření závěti. Tak už zemřel.

Strýcem bych jej sotva nazval. Tvář plná boláků a ďolíčků po hnisajících vředech. Přesně takhle si ho pamatuji. Pyšný jako páv, na mne i celou rodinu se díval vždycky svrchu. A teď hnije spolu s těmi svými boláky. Často jsem si představoval ve chvílích, kdy s radostí ponižoval moji matku za to, jak nemožně se provdala, jeho konec. Myšlenkami jsem vzýval ďábly. Má touha po pomstě byla nekonečná stejně jako bezmocnost. A čím více bezmocný jsem byl, tím sílila. V srdci mi zažehl plamen vášně, kterou jsem doposud nepoznal. Představy nekončícího utrpení. Jak vynalézavý jsem v těch chvílích byl a všechno mi bylo málo. Usínal jsem s přáním jediného, zažít ve službách snění ty slasti nejhrůznějších rozměrů. A tehdy mne to napadlo. Jak snadno lze přivést člověka natolik důvěřivého jako byl on na hranici žití. Stačí znát jen správný účinek jedů a nasládlými řečičkami omotat toho slabého . Jejich množství pečlivě rozvrhnout, nepřekročit tu pravou mez. Ani málo, ani moc. Správná míra. Nechal jsem se poučit a vše odzkoušel na svém věrném sluhovi. Byl stejně starý, vysoký i ta vyzáblá postava, ideální pro mé pokusy. Přesně deset kapek první den. Pečlivě zapsat do deníčku a sledovat účinky. Dostaví se křeče, ale ty brzy poleví a přijde naopak opojný pocit. Vždyť i smrt může být sladká, nemyslíte? Abych předešel zkoumavým pohledům zvědavců, zakoupil jsem ze svého skrovného jmění malý zchátralý domek nad útesem. Jak skvělý pocit mít tu moc nad životem. Mým cílem nebylo usmrtit. To by bylo příliš jednoduché. Dovést život na pokraj tak, aby tomu ostatní věřili. Potom pevně uzavřená rakev několik sáhů pod zemí. Vše dokonale promyšlené. Jenom sluha musel posloužit tomuto účelu do samého konce. Ale byl jsem k němu milosrdný. Ve vodě pod útesem našel rychlou smrt.
Jak nádherné byly večery, kdy jsme seděli spolu se strýcem nad skleničkou obvyklého cherry. Vychutnával jsem si zvuk jeho těžkého dechu, pohled skelných očí, v nichž se najednou objevil plamínek hrůzy. Hrůzy z poznání. Ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že je v nich ukryto ještě něco navíc. Jako by mluvily o pro mne doposud neznámém vítězství. Nechápal jsem, nechtěl, byl jsem příliš opojen svou důmyslností, hrdostí, zaslepila mě pýcha nad mou vlastní dokonalostí. Kéž bych tehdy… Ale zpět. Laskavě starající se synovec pro okolí. Nesnesitelný tyran ve chvílích samoty, kdy jsem ho nutil spolknout svůj denní příděl. Téměř jsem neodolal pokušení oddalovat ten konec. Ale držet se plánu bylo vždy mou velkou předností. Již jsem si představoval, jak lehký jako pírko usedám u notáře, jenom stěží skrývám veselé rozechvění při myšlence, že právě v téhle chvíli strýc tam někde dole…

Je mi zima, kam se poděl radostný pocit a kdy skončí tahle nekonečná noc? Pomalu se snažím hýbat nohama. Ale i ty jako by zmizely! Namísto nich cítím těžký balvan. Je tu zatuchlo, vzduch se nehýbe, ne, spíš tu vůbec není. To je to, co mi nejvíc vadí. V panice se bráním dýchat rychleji a rychleji. V hlavě mi šumí, zdá se mi, že ztrácím vědomí? Je-li to vůbec možné, je tma hustější, ale slyším už hučet moře, nebo ne? A najednou záblesk světla. Konečně. Vidím obrys těžkých dveří, cítím z nich hnilobu, musejí tu stát věky. Snad ta vlhkost? Odkud já je jenom znám, ty dveře, ten nesnesitelný zvuk vrzání. Nemohu si vzpomenout. Ach ne, proboha, kde se tady vzaly ty oči! A již rozumím tomu vítěznému každodennímu pohledu, kdy mě pozoroval, jak pomalu s rozkoší usrkávám ze své sklenky. Jak dobře svou roli strýc hrál, roli oběti.
A svět se se mnou otočil!

Dneska jsem si s vámi ve své fantazii pohrála trošku nezvykle, ale se stejnými pravidly. I v těchto řádcích se skrývají indicie, které by měly pomoci odhalit známého malíře. Alžír, nasazení v Prvním regimentu africké lehké kavalerie, tyfus a samozřejmě obraz. Navíc mohu prozradit pouze to, že tématem domu není  autor až tolik proslaven a že právě dnes by oslavil 170 let od svého narození.
Zítra fikci vyměním za realitu malířova života.


^{Foto: www.slavneobrazy.cz}