Patrně každému kdo někdy „fandil“ nějakému seriálu přišlo alespoň jednou na mysl, jak asi takové natáčení probíhá. „Jací jsou herci?“ „Jsou skutečně tak sympatičtí, jako postavy, které hrají?“ „Mají vrásky jako „obyčejní smrtelníci", anebo skutečně vypadají tak vražedně dobře?“ A nakonec: „Prohodili by se mnou vůbec nějaké to slovíčko, kdyby, čistě hypoteticky, k nějakému setkání došlo?!“
 
Otázek je mnoho a je to nakonec jedno, protože podobná šance se obyčejnému smrtelníkovi, v tuzemsku obzvláště, naskytne jen velmi vzácně. Je tedy více než logické, že pokud se tak již přece jen stane, pozvání se určitě neodmítá.
 
Přestože v úvodníku používám výraz „novinářka“, moje cesta na natáčení Případů detektiva Murdocha byla od začátku čistě soukromou, vlastními náklady financovanou záležitostí, a před 15 měsíci, kdy došlo k oné první, „bristolské“, bych jen stěží uvěřila, jaký zájem vyvolá, a co všechno pro mé následné bytí bude těch několik dní znamenat.

Přestože se určitě nepovažuji za experta, s televizním či filmařským prostředím v českých poměrech jsem takřka od dětství vcelku dobře obeznámena. Také snad proto, ačkoliv jsem se na natáčení samozřejmě těšila, jsem do anglického Bristolu neodjížděla s pocity přehnaného očekávání. Diplomaticky řečeno, napsaná role se ne vždy setkává s charakterem jejího představitele/představitelky (v případě těch záporných je to samozřejmě dobře! ); také štáb samotný nemusí být nutně plný milých vstřícných lidí, „ohromených“ vaší návštěvou. O to větší však bylo moje překvapení, když se vysněná pohádka ostatních, nezkušených fanoušků, stala v případě Případů realitou. Ale po pořádku…

Bristol 2009; Natáčení Případů detektiva Murdocha: Den první.

Podle instrukcí má avizované natáčení probíhat blízko bristolského symbolu, visutého Cliftonského mostu a má být „akční“. Akční je však už samotný výstup na Cliftonský kopec, ačkoliv na Google mapách vypadá vcelku neškodně, a tak brzké ranní vstávání, zhruba okolo půl páté, následuje solidní ranní rozcvička, po níž veškeré předchozí snahy o… řekněme ucházející vzhled, berou definitivně za své. Po projití malebnou uličkou na úpatí Cliftonu se mi otevírá pohled na zelenou travnatou plochu – začátek Cliftonského parku – v níž se klikatí úzká pěšina, vedoucí ke kamenné observatoři, pro turisty známé jako „camera obscura“, neboť observatoř disponuje tímto důmyslným zařízením, díky čemuž si ji také jen málokterý návštěvník blízkého mostu nechá ujít. Co se natáčení týče, jedinou známkou toho, že by se zde snad mělo dít něco „neobvyklého“, je přítomnost několika osob v reflexních vestách a generátor s množstvím kabelů, mizících kdesi ve křoví.
 
Po krátkém „vstupním pohovoru“ s jedním z hlídačů jsem oficiálně schválena a připojuji se ke skupince několika dalších pozvaných Britů. Skutečnost, že jsem tady jediná cizinka, vzbuzuje pozornost a mnohé, typicky afektované Angličany, fascinuje. Prostranství před observatoří už napovídá o připravovaném natáčení o poznání víc. Sluneční paprsky, záměru všech zjevně přejícího počasí, se odrážejí od reflektorů, zlatavých difuzérů a další osvětlovací, zároveň nejvýraznější, techniky. U jedné z laviček také nelze přehlédnout Murdochovo legendární kolo.
 
Všudypřítomný štáb pokorně připravuje první záběr, rozestavuje potřebná zařízení, umisťuje kamery. Přestože se tady, stejně jako u každého natáčení, hraje o čas, naše ne vždy chytře umístěná přítomnost nikomu nevadí, mnozí se na nás usmívají, a tak první dojem zůstává jednoznačně kladný.

Ve chvíli, kdy jedna z přihlížejících fanynek, dle mého názoru příliš hlasitě, nabádá ostatní, aby „hlavně nezapomněli dýchat“, přichází Yannick Bisson, představitel ústřední role detektiva Williama Murdocha. Oblečený do černé vatované bundy, s brašnou přes rameno, působí přes dobově uhlazené vlasy obyčejným, o to však sympatičtějším dojmem. Zatímco se zájmem prohlíží budovu, do níž se za chvíli, coby Murdoch, bude násilně dobývat, šumící hlouček, stojící jen pár metrů od něho, vzrušeně prohlíží jeho.  Ve chvíli, kdy je Bisson upozorněn na zástup svých obdivovatelek, věnuje přítomným pobavený úsměv. Akce vyvolává nepřehlédnutelnou reakci, projevující se zejména ruměncem na tvářích přihlížejících dívek, žen, ale i babiček, a já, stojící stranou opodál, zase s pobavením pozoruji, kterak hlouček náhle neví kam s očima. Zatímco jedni předstírají na oko nezájem, aby tu a tam „nenápadně" mrkli, kde že se inkriminovaná osoba právě nachází, druzí bez ostychu fotografují („ta observatoř je vážně pěkná, TEN herec tam stál NÁHODOU...").

Podle pokynů dodaných před odjezdem do Anglie oslovuji mile vyhlížející ženu v šedé mikině s kapucí a následná konverzace potvrzuje moji domněnku, že hovořím se Shaunou Jamison, producentku seriálu, která mě zde má údajně čekat a představit ostatním. Se svým úkolem bohužel neotálí a hned vzápětí mě tahne před samotného Bissona. Přes zjevnou rozespalost, kvůli pětihodinovému časovému posunu mezi Kanadou a Británií, "Murdoch" působí přátelsky, profesionálně a náš krátký rozhovor laskavě zakončuje pochvalou na moji angličtinu. Přes několik párů očí nemilosrdně zabodnutých do mých zad jsem rozhodnutá si tenhle den nenechat nikým zkazit.



A je to tady. První scéna spočívá v natočení Murdocha, jak střílí na imaginárního útočníka, přikrčeného v horním okénku observatoře. Následuje vyrážení dveří. Většinu exteriérových záběrů však obstarávají scény na kole, během nichž Bisson coby Murdoch znovu a znovu zdatně zdolává strmý Cliftonský kopec.
 
Neodpočine si ovšem ani v pauze, protože přichází první zájemkyně o společnou fotografii. Nakonec se dostává také na mě. Fotografii však komplikuje fakt, že za námi neustále někdo chodí a výsledkem je nakonec poměrně vtipná sekvence tří momentek, patrně nejlépe zachycujících atmosféru celého dne.





Odpolední natáčení probíhá už v samotném srdci Bristolu, na náměstí před Bristolskou katedrálou. Protože Bisson je jedinou ústřední hvězdou seriálu, která se natáčení v Británii účastní, velká jména na "place" doplňuje anglická herečka Lisa Faulkner, která v právě natáčené epizodě ztvárňuje hospodskou Annu, postavu, která Murdochovi posléze zachrání život. Je pochopitelné, na druhou stranu však neméně úsměvné, že přihlížející Angličané poznávají především ji, zatímco Bisson, paradoxně daleko známější a zasloužilejší herec, si kromě šuškandy o „fakt hezkém chlapovi" příliš zájmu místních neužívá. Zjevně mu to ovšem nijak nevadí a čas, kdy štáb přestavuje scénu, věnuje telefonování, velmi pravděpodobně se svými blízkými, o nichž (prý) ochotně a s patřičnou hrdostí mluví takřka kdykoliv. Také podřimování na sluníčku příjemně vyplňuje časové prodlevy, čehož bleskurychle zneužívá oficiální „fraucimor", aby pořídil další fotografe jejich, nyní již opravdu nebohé a neuvěřitelně trpělivé, oběti.

První den se chýlí ke konci. Početný štáb funguje skutečně jako v pohádce. Stará se o nás, všichni jsou zvořilí, mnozí s námi, pakliže to čas dovoluje, konverzují. Tím největším "kouzlem" ovšem zůstává schopnost opravdu promptního rozložení a složení celé scény. Náhle prázdné náměstí tak působí v pozdně letním podvečeru poněkud smutně, přesto se jen velmi neochotně loudám zpět do blízkého hostelu. Dobrá zpráva však je, že od dalšího dne mě dělí jen několik málo hodin. A soudě dle toho dnešního, čekat na něj se určitě vyplatí.

Pokračování čtěte zde


foto: Kateřina Sovová

Přestože Případy detektiva Murdocha nás na nějakou tu chvilku nuceně opouští, připomínáme česká vydání prvních dvou původních murdochovských románů Maureen Jenningsové, Vražda v zapadlé uličce a Dračí kniha. Více info na http://www.jota.cz