Dle ohlasů ze zahraničí jde tentokráte o komedii velmi úspěšnou, já ale dodávám, že velmi, velmi nepůvodní, neboť filmů s námětem srážky normálně uvažujícího, slušného člověka s totálním blbcem, splachovadlem a katastrofistou, který mu udělá ze života peklo, načež onen první projde zcela nepochopitelně katarzí a s mamlasem uzavře opravdu pěkné přátelství, už byl natočen nespočet. Za všechny mohu uvést francouzské Uprchlíky a pak hlavně úspěšnou komedii z roku 1987, se Stevem Martinem a Johnem Candym, „Letadla, vlaky a automobily“.
 
Zatímco ovšem tehdy Martin ztvárnil reklamního agenta, který touží strávit Den Díkůvzdání s rodinou a kterému je tento sen málem odepřen díky setkání s hlučným, ne zrovna bystrým obchodníkem, ve filmu

„Na doraz“ je fešácký Downey Jr. architektem Peterem Highmanem, zoufale se snažícím dostat se včas z LA do Atlanty za svoji těhotnou manželkou, která má právě rodit. A za to, že se mu to nakonec málem nepodaří, či spíše do cíle dorazí značně zdevastován jak duševně, tak fyzicky, může excentrický a značně prostoduchý herec, Ethan Tremblay (Galifianakis), který do něho na začátku doslova narazí. Následuje značně netradiční road movie, „kdy všechny noční můry cestovatelů, a nejen ty, se stávají skutečností“ (tady cituji ČSFD k filmu „Letadla...).

Důvodů, proč mě osobně vychvalovaný spektákl „Na doraz“ zklamal, a proč jednoznačně preferuji původní „Letadla, lodě a automobily“, je víc. Jde hlavně o druh humoru. Zatímco „Letadla...“ byla hodně veselá a jen místy trapná komedie, u filmu „Na doraz“ toho pravého, nefalšovaného veselí, zase tolik není. Převládá hlavně humor zatraceně černý(drsný střet s vozíčkářem), trapný (nechybí masturbace a to dokonce i psí), nebo nechutný. I když v tomto bodě nelze než smeknout nad vynalézavostí scenáristů: osobně jsem si myslela, že nejoriginálnější švandy s urnou s popelem nejbližší bytosti již byly s filmy „Big Lebowski“ a „Fotr je lotr“, vyčerpány. Nestalo se tak. Tvůrci „Na doraz“ vymysleli tu zdaleka nejvíc šokující a nejnechutnější.

Tohle ale nejsou věci, které by vadily zásadně. Mě osobně již unavuje naprosté odtržení hollywoodských scenáristů od reality, a hlavně neschopnost vcítit se do duše průměrného, duševně zdravého člověka. V tomto případě, jde o zásadní fakt, z kterého všechny peripetie dalšího děje vycházejí: sedl by si normální chlap, byť bez veškerých dokladů a peněz, do automobilu, za jehož volantem sedí nejen ten, který mu způsobil neskutečné potíže, ale i někdo, kdo vypadá a chová se jako Galifianikos, coby přihlouplý Ethan? Námitky režiséra, že mu (architektovi Peterovi) nic jiného nezbývalo, neberu. Tohle mi chce Todd Phillips tvrdit v době kdy naše data, včetně otisků prstů jsou v různých registrech, v době mobilních telefonů, internetového bankovnictví atd, atd? Tak jak se žilo v roce 1987 se dnes určitě nežije. Ani v Americe (i když, tam je prý možné vše, že…).
 
Další zádrhel vidím v obsazení hlavních rolí. Steve Martin a John Candy si v „Lodích...“ nebyli zdaleka tak mentálně vzdáleni jako Downey Jr. a Galifianikos. Česky řečeno, Martin nevyhlížel a nechoval se natolik intelektuálně jako Downey Jr. a Candy nebyl tak bláznivě ujetý, a svým způsobem i nesympatický, jako Galifianikos - proto se jejich konečnému kamarádství dalo uvěřit. Ráda bych věřila, že tenhle nepoměr hlavních postav a z toho plynoucí nevěrohodnost jejich konání došel i tvůrcům „Na doraz“: proč jinak by některé scény vypointovali ne zrovna tradičním způsobem, pěkně smířlivě, jak jsme u amerických komedií zvyklí? Jde sice o šokující vyústění, ale zároveň takového druhu, že v divákovi vyvolají úlevný povzdech ve stylu „tak tady to máš....paráda....to sis zasloužil“. Za tyhle momenty připočítávám filmu body k dobru.
 
Přesto všem těm, kdož upřednostňují normální legraci, či dokonce jemný anglický humor, film „Na doraz“ nemohu doporučit. Svým pojetím si určitě najde vděčné diváky, hlavně mezi těmi, kteří výše jmenované předobrazy neznají, potěší teenagery, milovníky hrubozrnného humoru, a pak také obdivovatelky Roberta Downeyho Jr. Osobně nechápu, jak to ten chlap dělá, že vypadá stále lépe. Kromě toho, jak je u něho zvykem, svým úsporným, až geniálním herectvím beze slov, pouze gesty, výrazem v očích, celkem nespravedlivě tuto průměrnou taškařici posouvá o patro výš, tedy někam, kam nepatří. Takže v tomto duchu je i mé hodnocení:
 
60% jen díky Downeymu Jr., jinak 50%.

Na doraz
Premiéra ČR: 25.11.2010
více info na www.warnerbros.cz

foto: WB