Jak sám autor v úvodu své knihy STÁTNÍ PŘEVRAT (nakladatelství Dokořán, Praha, 2010) uvádí, státní převrat je častější, než si my, vychovaní totalitou či uspokojení demokracií, myslíme. Především v Jižní Americe a Africe, částečně i v Azii se stal základní metodou dobývání moci, byť zákonně nepřípustnou. O počtu státních převratů přesvědčí čtenáře jejich souhrnný výčet v příloze knihy (v šedesátých a sedmdesátých letech někdy kolem desítky ročně).

Polské vydání knihy nese podtitul "Teoretická studie," což české vydání neuvádí. Přitom pojem "teoretická" je při hodnocení knihy klíčový. Bankowicz velice podrobně hledá definici pojmu "státní převrat" a uvádí dosud platné definice toho mála autorů, kteří se pojmem zabývali. S mnohými a v mnohém nesouhlasí a hledá vlastní zpřesňující vyjádření. Sám říká, že mu jde o "provedení striktně teoretické politologické analýzy" pojmu. Zároveň s tím srovnává "státní převrat" s jinými násilnými uzurpátorskými metodami, jako je revoluce, palácová revoluce, rebelie, občanská válka či puč. Při svém bádání se dovolává různých autorů, především Curzia Malaparteho (novináře proslulého románem Kaput), který již v roce 1932 napsal knihu, která v českém překladu z roku 1933 (Orbis) nese název "Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje." Z dalších autorů zmiňuje v souvislosti s tématem knihy i Lenina. Engelse, Marxe a z autorů u nás známých třeba Poláka Leszka Kolakowského.

Třetí část knihy už opouští čistě teoretickou rovinu a zabývá se "technikou státního převratu". Zájemce se dozví, kdy a za jakých podmínek má převrat naději na úspěch, jak jej plánovat, koho a jak je třeba do přípravy zapojit či koho zpacifikovat, co všechno musí v nejkratším čase vzbouřenci ovládnout a jaký počet jich je k provedení převratu potřeba. Autor nedává návod, nejde o pokyny pro ty, kteří by něco podobného plánovali. Kdo čeká jakousi "učebnici" podobně jako jí byla pro všechny panovníky známá kniha "Vladař" Niccol? Machiavelliho, bude zklamán. I tady teoretik Bankowicz zůstává na svém ledě a podávání návodů nebylo jeho cílem. Nezapomene však mnohokrát zmínit, že "svržení těch, kteří vládnou, není snadné" a že je to hra "o všechno," v níž je možná pouze výhra. Prohra znamená téměř jistou smrt.

Kniha jistě splní nároky vojenských teoretiků a politiků: Jako teoretická studie je fundovaná, doplněná bohatým výčtem literatury a bohatými odkazy. Cenný je již zmíněný soupis všech státních převratů od Venezuelského v roce 1908 až k posledně uvedenému v Nigeru v letošním roce. Uvedeno je také grafické schema státního převratu a výčet příloh doplňuje seznam stávajících vůdců, kteří získali moc prostřednictvím státního převratu.

Přes všechny klady však od knihy čekáte více. Chybí sepětí teorie s praxí - především analýza vybraných státních převratů, ať už vydařených či prohraných, s cílem ukázat v čem byla jejich síla a naopak, kde jsou příčiny neúspěchu. Možná by bylo zajímavé, kdyby autor na konci přidal i jiná díla spisovatelů a filmařů, kteří se tématem jeho knihy zabývali. Bankowicz tak zmiňuje jen známý román Fredericka Forsytha ŽOLDÁCI (zfilmován Johnem Irvingem v roce 1981) a film Martyna Burkeho POWER PLAY z roku 1978.

Pro české čtenáře má kniha ještě jednu pikantnost. Hned v úvodu Bankovicz píše o státním převratu v předválečném Československu, o němž asi většina čtenářů nebude mít povědomí - v tehdejší oáze demokracie středovýchodní Evropy proběhl pokus o státní převrat v noci z 21. na 22. ledna 1933 skupinou fašizujících spiklenců vedených poručíkem Ladislavem Kobsinkem. Bylo to v Brně a jejich akce skončila naprostou blamáží či jak říká Bankowicz - jednalo se o "zcela operetní záležitost."