Dozajista ano. Pokud se někoho zeptáte, jestli je rasista, s náznakem hrdosti v hlase odpoví, že ano. Troufám si tvrdit, že patříme k jednomu z nejvíc xenofobních států na světě. Ono se není čemu divit. Alespoň na první pohled. Každý ví, kdo „nám“ vadí nejvíc – romští spoluobčané. Kdo by neměl vztek, když vidí, jak stačí zamávat slovem rasismus a raději se nedělají problémy. Rasismus je rozhodně odsouzeníhodná věc, nikdo nemůže za to, s jakou barvou pleti se narodil a v jaké komunitě. Tím se dostáváme k jádru problému. Komunisti zakázali Romům před padesáti lety kočovat. Nastěhovali svobodné duše do paneláků a donutili je žít tak, jak jsme nastavení my, ale ne oni. A tak se z občasných problémů stal PROBLÉM, který kupříkladu Rakušané řešit nemusejí, protože jim kočování nezakázali. Jeden můj kamarád pracuje jako pedagogický pracovník v domově, kde odloženým dětem simulují rodinu a normální život. Říká, že oni jsou nastavení jinak. Mají naprosto jiné myšlení, než máme my, než na jaké jsme zvyklí. V našich testech inteligence vycházejí podprůměrně, ale ve skutečnosti jsou tyhle testy nastavené špatně. Nemají „buňky“ na matematiku, jazyky a další věci, které se u nás učí, ale dokážou si perfektně spočítat kolik potřebují dětí, aby dostali tak vysoké dávky, jak potřebují. Velice pozoruhodný je i jejich smysl pro čest při sportovních hrách, kde nejsou schopní podvádět. Můžeme jim vštěpovat naše pravidla, ale stačí málo, kdy se dostanou mezi své a je to ztracené. Volání krve je silnější…

Proto se nedá možná ani moc divit, když se lidé bouří. Stát jim zakázal to, co bylo pro ně přirozené a udělal z nich ty nepřizpůsobivé. A aby nás náhodou svět neudělal rasisty, dejme jim raději všechno, co chtějí. Dochází tak k rasismu na uby a spousta lidí – laiků i odborníků - očekává tzv. „vzbouření lidu“. To je ale jeden pohled na věc. Ten druhý je ten, že se xenofobie rozšířila i na ty normální, přizpůsobivé a pracující. Modelová situace: Mladá dívka se přistěhovala se svou rodinou z Moskvy do Čech. Možná ani moc nechtěla, ale protože by zůstala v Rusku sama, když se zbytek její rodiny rozhodl emigrovat, nadechla se a vydala se s nimi. Slibovali jí lepší život. Jenže realita byla mnohem tvrdší, než si představovala. I když vystudovala poměrně prestižní laborantskou školu a v Moskvě měla super práci, tady jí nikde nechtějí zaměstnat – zákony jsou postavené tak, že vždycky má rodák přednost. Jakoby nestačilo, že jazyk není tak podobný ruštině, jak slyšela, ještě musí dělat podřadnou práci za pár peněz. A navíc se setkává s rasovou nenávistí. Malá, hodná holka, která nikdy nikomu neublížila, musí poslouchat cosi u „rusácích“, o jakési křivdě, která se udála před mnoha lety, poznámky, jak kdyby sama seděla na tanku, který vjížděl do naší země. Závislá na rozhodnutí celní policie, jestli se jim náhodou neznelíbí a oni ji nepošlou zpátky do Ruska, kde už jí nikdo nezbyl. Nemá dost peněz, aby je podplatila a dostala tak trvalý pobyt rychleji než po pěti letech čekání a složitého života. Ale ona je silná a se zatnutými zuby snáší posměšky a strkance a jen občas si s postesknutím vzpomene na domov, kde bylo všechno o tolik jednodušší.

Další modelová situace: Vietnamec už má plné zuby útlaku domu, života ve strachu. Sebere proto svoji rodinu a vyrazí do Čech, kam už vyrazila spousta jeho známých a má se relativně dobře. Doma sice vystudoval vysoké školy, ale tady se raději zařadí mezi svou komunitu a tvrdě dře, aby uživil svou rodinu a měli se docela dobře. Otevře si malou večerku, která má otevřeno prakticky nonstop a na všechny své zákazníky se mile usmívá a váží si jich, protože ví, že je živí. Jeho malá dcerka chodí do školy a je nejlepší ze třídy. Je rád, protože chce, aby vystudovala, hlavu na to má, a žila mnohem lepší život, než on. Nevidí, jak v noci tajně brčí do polštáře, protože si z ní děti utahují a říkají jí – „ta žlutá“ a někdy i mnohem hůř.

Samozřejmě - nic není růžové, jsou i mezi nimi ty horší, ale i ty lepší. Stejně, jako mezi námi. I mezi „bílými“ jsou zločinci, vzteklouni, mafiáni, ti míň přizpůsobiví. Ty dvě situace, co jsem právě popsala jsou skutečné, jedná se o lidi, které znám a občas mne to nutí říkat si, jestli spravedlivé rozhořčení nepřerostlo v něco mnohem většího. V nespravedlivou nenávist a neskutečnou xenofóbii. Pokud se Rom „trhne“ a rozhodne se pracovat a žít náš život, má nejspíš smůlu, protože už je odsouzený předem, aniž by někoho zajímalo, jaký je ve skutečnosti. A když mi někdo řekne, že je cizinec, pociťuji obdiv nad tím, že sebral odvahu a odjel do cizí země, ale i lítost, čemu všemu tady bude muset čelit – hlavně lidem.