Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 27.11.2021, svátek má Xenie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13145
Komentářů: 11273


Měření



ŠTVANICE III.

16.02.2011   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Corm překročil hranice knížectví Alnire když zrovna slunce stoupalo vzhůru. Alnire bylo rozlohou středně velké, ale přesto velice bohaté knížectví. Bylo to zčásti jeho strategickou polohou –sbíhalo se zde několik kupeckých cest– a rovněž vládnoucím knížecím rodem Karsinů, kterým byl obchod vášní a potěšením...

Četli jste minulý díl? Pokud ne, můžete zde: (klikni)  

Bylo kolem poledního, když Corm vjížděl severní branou do města Alnire, podle kterého dostalo celé knížectví své jméno. Zaklínačův sokolí přítel sledoval celé okolí z výšky modré oblohy a jeho prostřednictvím Corm pozoroval rušné dění na tržištích, kterých jen při průjezdu napočítal alespoň dobré dva tucty. Zaklínač dojel až k vratům paláce a pokojně zastavil, na pokyn kapitána stráží.
„Kníže Karsin mne očekává.“
Kapitán stráží byl prošedivělý muž. který by nepřežil ve zbrani tak dlouho, kdyby byl hloupý.
„Koho mám ohlásit ?“ zeptal se zdvořile, ale z jeho postoje bylo zřejmé, že si kníže nepřeje být vyrušován.
„Říkají mi Corm.“
„Oh.“ Kapitán se ošil.
O jednookém zaklínači kolovaly legendy jako o strašidle, které dokáže ničit světy, nechat zmizet celá království a i démoni se třesou jen při zaslechnutí jeho jména. Místo toho kapitán viděl středně velkého, šlachovitého muže, oblečeného v hnědém, praktickém oděvu zaklínačů. Jeho bezpochyby hezký a upravený vzhled poněkud hyzdila páska přes levé oko. Hnědé vlasy, volně splývající na ramena měl sepnuté jednoduchou páskou a kromě dýky za pasem se zdál být neozbrojený.
„Ehm, mistře Corme – jistě chápete, že … mnoho lidí si žádá audienci u knížete, ale …“
„Mám vytáhnout králíka z rukávu ?“ ušklíbl se Corm.
„To jistě ne, Mistře Corme, to jistě ne.“ Pospíšil si kapitán.
„Jen bych potřeboval nějaký … jistě chápete – nerad bych přišel o místo…“
Corm se usmál a seskočil z koně. Tiše pošeptal klisně něco do ucha. Ta kývla hlavou a pokojně se postavila vedle brány.
„Snad by Vám pomohlo ohlásit mne osobně – kapitáne.“ Usmál se znovu Corm a jemně vzal kapitána stráží kolem ramen. Kapitán udělal půlkrok stranou – a najednou oba stáli před přijímacím sálem knížete Karsina. Stráže před dveřmi poulily oči na dvojici mužů, která se najednou vyloupla z čirého vzduchu neschopni jediného gesta. Corm nechal zmizet rychlým gestem vyčarovaný přechodový portál a ukázal kapitánovi na dveře.
„Ohlásíte mne ?“
„Ergh.“ Vydal ze sebe kapitán, ale vzápětí rychle sebral duševní rovnováhu.
„Co čumíte pitomci! Pozor!“ zařval na stráže.
„Nikdy jste neviděli zaklínače, nebo co ?! Hned Vás ohlásím, můj pane – prosím chvilku strpení.“ Uctivost z kapitána prýštila proudem a s úklonou zmizel za dveřmi. Corm si nezúčastněně prohlížel zlacené ornamenty, převzácné gobelíny po stěnách i drahokamy zdobené vázy z dalekého Senerajj. Tlumený hovor se přibližoval, až se nakonec dveře rozletěly dokořán.
„Mistře Corme – jste nanejvýše vítán! Prosím, jen dále, jen dále. Co Vám mohu nabídnout ?“
Kníže Karsin vzal Corma důvěrně za paži a jemně ho pobídl ke vstupu.
Kapitán si na okamžik pomyslel, že jeho zaměstnavatel je odvážnější, než si představoval. Toto drobné gesto by patrně stálo kohokoliv nejméně otřes mozku, kdyby jednooký zaklínač nebyl v přívětivé náladě.
„Musíte pochopit, drahý příteli, že takové antré není třeba – snažíme se být diskrétní jak to jen půjde, že …“
Karsin byl muž středních let a i přes jeho blahosklonnost si Corm všiml ocelově modrých očí, za kterými se bezpochyby ukrýval mozek, který dokázal velmi chladně a výkonně kombinovat. Na knížeti bylo vidět, že si neodpírá žádné rozkoše těla – ať šlo o drahé oblečení, zvědavé pohledy kurtizán, které nakukovaly dveřmi z vedlejší místnosti, či vybrané lahůdky z celého světa, o čem svědčila i jeho postava.
Kníže zatleskal rukama a za několik okamžiků Corm a Karsin v přepychové místnosti osaměli. Karsin nabídl Cormovi místo k sezení a sám se s mírným zafuněním usadil do druhého křesla na druhé straně bohatě prostřené tabule.
„Nemáte chuť, mistře Corme ? Neostýchejte se – nadívané křepelky na satelském jsou prostě božské a pokud máte rád něco ostřejšího zkuste tyto vynikající kentauří žlázy. Jsou prostě jedinečné. Ty prostě musíte ochutnat.“
Corm se posadil a jemným gestem lahůdky odmítl.
Karsin nalil perlivé víno do jemně broušených pohárů na tak tenké noze, že se v denním světle skoro ztrácela a pozdvihl svoji sklenku k přípitku. Corm lehce usrkl a pak sklenku odložil. Kníže zabubnoval prsty o stůl.
„Cesta byla dobrá, Mistře zaklínači ?“ zeptal se konverzačním tónem.
„Dobrá.“
„Žádné potíže ?“
Corm se usmál a lehce zavrtěl hlavou.
Karsinovi rychle došlo, že obstarává obě strany konverzace a opřel se pohodlněji v křesle.
„Tedy k věci, mistře zaklínači. Měl bych pro Vás jistý zajímavý kontrakt. Někomu z Vaší pověstí to jistě nezabere více, než pár hodin, samozřejmě.“
Kníže se přátelsky usmál a důvěrně se nahnul směrem ke Cormovi.
„Kdybych byl mladší příteli, věřte, že bych vás přemlouval, abych i já se směl účastnit téhle kratochvíle.“ Řekl a přátelsky se rozesmál.
„Deset tisíc.“ Odtušil Corm suše.
„Cože ?!“ Karsin přešel bez jediného mrknutí oka z uvolněné žoviálnosti do ledově ocelového tónu. „To nemůžete myslet vážně.“
„To je má cena. Nechme té hry – jsem tu, protože máte vážný problém. Kdyby šlo o nějakou maličkost nevoláte na pomoc mne.“
„Ale Mistře zaklínači – ta cena je skutečně přemrštěná. Za dva zlaťáky tu žije vesničan celý rok jako král! Dva tisíce – snad. Ale to jen proto, že jste to Vy. V životě bych tohle nedal nikomu…“
„Deset tisíc.“ Řekl Corm tiše.
„Nejsem ani sedlák, ani kupčík. Tohle je cena mého kontraktu a dohadovat se o ni nehodlám.“
Na knížeti byl vidět těžký duševní boj. Pak vybuchl v přívalu hněvu.
„Co si vlastně myslíte ? Jen za polovinu téhle sumy bych postavil armádu! Slyšíte, armádu !!“
„Tak ji postavte a neplýtvejte mým časem.“ Odtušil Corm. „Těšilo mne, kníže.“
„Počkejte, počkejte mistře Corme …“ zamával Karsin rukou ve smířlivém gestu.
„Vzali jsme to za špatný konec. Omlouvám se – jsem jako špatně udržovaný komín – hned vybuchnu.“ Zasmál se a poplácal si rukama po objemném břichu.
„Dám Vám osm tisíc a už o tom nemluvme. Čtyři tisíce okamžitě a zbytek až…“
Corm se beze slova zdvihl k odchodu.
„… počkejte , počkejte, mistře Corme, prosím ….“
Karsin si povzdechl a najednou se celý jakoby zcrknul.
„Platí mistře Corme, dám vám vše, o co si řeknete. Jen prosím neodcházejte.“
Corm se pomalu otočil a znovu se usadil do křesla. Jednookého zaklínače peníze nezajímaly – většinu svého putování trávil v divočině a tam je neměl ani za co utratit. Byl vždycky ale zvědavý, jak moc záleží z pohledu toho, kdo ho najímal na daném úkolu. A Karsinovi za to stálo obětovat cenu, jakou by dal za dvacet obchodních lodí, nebo výstavbu dvou přepychových paláců. Věc tedy musela být smrtelně vážná, pokud kníže svolil k takové oběti ze své pokladnice.
„Potřebuji vědět víc. Pokud mám kontrakt dokončit přesně, nic mi nezamlčte.“
Řekl Corm pomalu. „Vše co zde bude řečeno samozřejmě zůstane jen mezi mnou a Vámi, kníže.“
Karsin rezignovaně přikývl. Napil se zhluboka vína a promnul si unaveně čelo.
„Začalo to všechno zhruba před měsícem. Možná to nemá souvislost, ale tehdy jsem požádal své mágy o drobné vylepšení co se týká rychlosti mých lodí. Podle toho, co mi říkali, by mohly mé flotily plout vzduchem i plně naložené a cesta by se zkrátila z měsíců na sotva den a půl ! Připadalo mi to úžasné a tedy jsem jim dal svolení k jejich magickým experimentům. Nejdříve byli jako malé děti – radovali se z každého úspěchu – a vše mi hlásili. Každou chvíli přišli na něco skvělého – a nezapomněli se také přihlásit o odměnu. Pak se neozvali den, dva dny. Třetí den mi to bylo již podezřelé a tak jsem k jejich věži vyslal stráž – jen s dotazem. To co se stalo uvnitř je mi záhadou dodnes. Znám vše jen ze zprávy, které mi podal kapitán, ale uvnitř se musel odehrát strašlivý masakr. Kusy těl nabodané ve výšce, kam by žádný smrtelník nedosáhl, vnitřnosti rozmazané po všech patrech, krev všude, kam oko dohlédne. Někteří z mé gardy při té vzpomínce zvrací dodnes – a to jsou veteráni z mnoha bitev.“
„Vlkodlak ?“ nadzdvihl Corm obočí.
„Mistře Corme, nebuďte směšný. Copak věříte na pohádky ?“
Zaklínačovou hlavou probleskla vzpomínka na Caina a jeho Děti noci – ale nijak se jí dál nezabýval. Cain byl vlkodlak – ale Corm pochyboval, že by on sám, nebo kdokoliv z jeho druhu měl něco podobného na svědomí – pokud by k tomu skutečně nebyly závažné důvody – a především svolení Lorda Prvních.
„Věž jsme zapečetili – je Vám samozřejmě k dispozici, pokud si budete přát ji prozkoumat,“ pokračoval kníže, „Ale události šly dál.“
Karsin se napil a pokračoval.
„Tak dva dny byl klid. Pak se ale začaly dít divné věci. Nejprve o nic nešlo. Ztratilo se pár ovcí. Nějaké krávy. Zmizelo pár koní. Ale vše se dělo za hradbami Alnire a tak jsem usoudil, že jde o nějakou zatoulanou škodnou z hor – nebo pár lapků, se kterými se stráž vypořádá a jejich hlavy přibije pro výstrahu na bránu města. Pak se začali ztrácet lidé a to už bylo dost i na mne. Vyhlásil jsem odměnu a čekal.
Vraždění ale neustávalo, ani když jsem nakonec odměnu zpětinásobil. Nakonec jsem najal skřetího stopaře, aby tu šelmu našel. Tak hluboko jsem musel klesnout Mistře Corme – ale neměl jsem na vybranou. Lidé umírali uvnitř města – uvnitř mého města, chápete ?“
Karsinovi naběhla na čele rudá žíla.
„Chápu.“ Přikývl Corm, „pokračujte“
Kníže se poněkud uklidnil a znovu si povzdechl.
„Skřet našel skrýš té věci. Vedla až hluboko pod Alnire – do katakomb, o kterých jsem neměl ani tušení. Tak jsem vypsal velkolepou odměnu a uspořádal trestnou výpravu. Bylo to naprosté fiasko.“
Kníže se otřásl. „Vešlo dovnitř skoro na sedmdesát zbrojných lidí – a nevrátil se nikdo. Jen s velkými finančními obětmi se mi podařilo celou věc ututlat. Obchodu příliš nesvědčí, když po nocích řádí krvelačná bestie. Dvakrát jsem se pokusil v tichosti najmout armádu žoldáků, abych tu věc vrátil do pekel, kam patří. Nikdo z nich se nevrátil. Nakonec jsem nechal všechny vchody do katakomb zazdít a kde to nešlo – odstřelit za pomoci gnómů. Mělo to být pohřbené a zasypané navždy. Týden byl klid – ale pak se to do okolí vrátilo znovu. A začalo to být krvelačnější než dříve. Začalo to za noci útočit na karavany. Obchod zde nikdy nespí, probíhá každou hodinou a pro bezpečí všech jsem musel udělat další opatření. Alnire má strach – veliký strach, Mistře Corme a to obchodu nesvědčí. Začal jsem najímat zaklínače na obranu města. Každý poradil něco - a zdá se že tu bestii se nám prozatím daří udržet za hradbami. To je Váš obor – tomu nerozumím.“
„Poradil ?“ nadzdvihl Corm obočí „proč s tím zaklínači něco neudělali ?“
„Chtěli. Najal jsem postupně čtyři. Asi správně tušíte, proč o nich mluvím v minulém čase.“
Corm pokrčil rameny.
Kníže si povzdechl.
„První byl Gertheet, Pán šelem. Zmizel a jeho medvědy jsme našli v lesích s rozdrásaným hrdlem. Gertheet zmizel. Další byl Ornet bělovlasý. Údajně nejlepší bojovník Temné magie a nekromant. Toho jsme dopravili sem do paláce. Ve třech kusech, bez jediné kapky krve. Pak jsem najal Surodema-Paladina. Netuším, zda to byl svatý muž – ale mezi svatými už rozhodně je.“
Prohlásil Karsin trpce.
„A kdo byl ten čtvrtý ?“
„Rien – púlelfka. Její šermířské schopnosti se patrně přeceňují.“
„Přežila ?“ Cormovo oko zasvítilo skutečným zájmem.
Kníže mávl rukou. „ víceméně, víceméně … zda přežije je otázka, ale ani ona nedokázala tu věc zabít. Byla statečná, bezpochyby – ale za své peníze bych čekal spíše výsledek, než další nezdařený pokus.“
„Chápu. Kde je teď ?“ zeptal se Corm.
„Vyhradil jsem ji místnost v baště severní brány. Osobně si nemyslím, že přežije. Ale chtěl jsem alespoň nějaké klidné místo pro důstojnou smrt. Je to důležité ?“
„Mohlo by být.“ Řekl Corm a vstal.
„Kontrakt přijímám. Tato věc, bude vyřešena. Samozřejmě hned, jak mi zaplatíte.“
Karsin zdvihl hlavu.
„půl teď půl potom, jak …“
„Deset tisíc. Hned. Nechcete přece dál mařit své obchody, příteli “
ušklíbl se Corm jízlivě.


Pokračování ve středu 23.2.2011

Autor: Aleš "Hawkey" Křen

Ikonka: flickr.com



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0278 s