Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 29.11.2021, svátek má Zina 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13145
Komentářů: 11274


Měření



ŠTVANICE V.

02.03.2011   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Cain vyšel na planinu uprostřed hluboké noci. Pomalu nasával její dech. S každý vánkem noc promlouvala k jeho Vlčí podstatě a Cain jí rozuměl.

Četli jste minulý díl? Pokud ne, můžete zde: (klikni)


Byl šťastný, jak jen svobodný tvor může být. Jen dvě mrknutí oka - a přeměnil se do své přirozené podoby. Jeho tělo se zalomilo v několika nepřirozených úhlech. Cain vycenil zuby. Do noci zaznělo vytí a Cain se rozběhl.
Starší z vlkodlaků neměli podobu jen o málo vzrostlejších vlků, Byla to přes dva a půl metru vysoká monstra, tichá jako sama smrt a stejně tak nezničitelná. Pokud se na okamžik svět změnil, změnil se teď. Děti Noci se svolávaly a nebylo síly, která by nesmrtelné vlkodlaky dokázaly zadržet. Čas od času zaznělo vytí, při kterých se i samotní Andělé měli na pozoru. Vlkodlaci byli na lovu a to byl temný čas. Čas, který končí nevyhnutelnou záhubou.
Vlkodlaci byli na lovu – a nebylo Moci, která by je zadržela. Mniši i kardinálové všech náboženství při zvuku vytí padli na kolena a podvědomě drmolili motlitbu, které znaly z dob, když byly ještě děti. V této době nevládl žádný Bůh – jen zákon krve a síly.

Cain vytím svolal své Děti Noci a sám první vyrazil temnotou. Noc mu byla hříčkou a v jejím pachu mu nebylo nic skryto. Elfy, skřety i lidi míjely neslyšné stíny, v dokonalé souhře. Jejich uši, i čenichy, byly v dokonalém souladu. Silgar byl jejich loviště dávno před tím, než se probudily ostatní rasy. Cain pouhou, jemnou změnou pachu koordinoval své Bratry, když pojednou nalezl, co hledal. Znovu změnil jemně pach a Děti Noci přestaly být vidět.
Pomalu se ztratili ve stínech a Cain s napnutými smysly vnímal pachy a stopy v trávě. Události, které se staly ukládal přes čich a oči do paměti, aniž by se obtěžovaly jít cestou přes myšlenky. Dvakrát obkroužil místo incidentu a byl s pátráním hotov.
„Grune..“
„Mistře ?“
„Jdi napřed a informuj Lorda Prvních, že jsem něco našel …“
Vlkodlak nakrčil nos a vzápětí ho pohltila noc.
Cain se pozvolna formoval do lidské podoby. Čím déle byl vlkodlakem, tím méně se mu chtělo vracet zpátky. A věděl, že pokud v něm zvítězí zvíře, nad rozumem, nebude návratu.
Cítil své stáří a boje, kterými prošel. Cítil jak se vlčí podstata plíží jeho tělem. Věděl, jak snadné je podlehnout. Chvíli si vychutnával ticho a klid. Odpočíval.

O hodinu později už byl na zpáteční cestě k Lordu Simonovi, aby podal zprávu o výsledku svého pátrání.

Ocitáme se zpět v přítomnosti …

Rozmrzelý Corm se vracel zpět za hradby Alnire. Jeho soupeř mu unikl a možnost, že mu bude přát znovu štěstí byla mizivá. Boj byl skutečně zběsile prudký a Rien o upírově rychlosti nelhala ani v nejmenším. Zaklínačovou hlavou proudili zamračené myšlenky. Teď, když bylo po boji, napadala ho jiná kouzla, která měl použít. Velmi nerad připustil, že ho soupeř skutečně zaskočil. Pak si náhle na něco vzpomněl a zastavil se. Stáhl si ze zad plášť a podrobně si ho prohlédl. Zhruba v polovině byla těžká látka hladce rozseknutá něčím velice ostrým. Corm se zamračil. Pokud byl jeho odhad správný potřeboval si promluvit s někým, kdo o podobných zjeveních mohl vědět víc. Jestli někdo mohl propůjčit démonickou rychlost upírovi, tak musel mít velmi dobré kontakty a znalosti paralelních pekel. Corm se škodolibě usmál a zavolal v mysli svého sokolího přítele. Potřeboval někoho najít a položit mu několik otázek.
Už teď věděl, že se to dotyčnému nebude líbit ani trochu …

Gaston Moore se vracel ve velice dobré náladě domů. Jeho dobrá nálada měla dvě příčiny. První z nich byl dobrý obchod, který se mu podařilo dokončit a druhým bylo několik piv, které si dal na oslavu. Snažil se jít rovně, jak to jen šlo a broukal si do kroku starou hospodskou odrhovačku. Krátil si cestu domů podél lesa jeho dobrou náladu nerušily ani podezřelé zvuky noci.

Po chvíli se piva začaly hlásit o své právo a Gaston se rozhodl se s nimi nepřít. Rozhlédl se kolem sebe, aby ho náhodný chodec nerušil a poodešel do stínů stromů. Právě si rozepínal opasek, když zaslechl tichý pláč. Potřásl hlavou a zašťoural si prstem v uchu, zda se mu to nezdá. Zamžoural do lesa, a po chvíli usilovného snažení, jeho zrak zachytil cosi bílého nedaleko od něj. Potlačil říhnutí a nejistě se vydal tím směrem. Cosi vzadu v jeho vědomí na něj křičelo, že se tu děje něco divného, ale všechna ta vypitá piva v zápětí tyto hlasy překřičela. Gaston se připotácel na paseku, kde ve světle měsíce seděla na zemi malá holčička v bílé noční košili. Hubenýma ručkama si objímala kolena a její tělo se otřásalo tlumeným pláčem.
„Neboj maličká, už je dobře..“ zabručel Gaston tónem, který považoval za uklidňující. „Strýček Gaston už je u Tebe. Ty jsi se ztratila ?“ řekl a sklonil se nad plačící dívkou.
Holčička na něj vrhla plachý pohled skrze záplavu zlatavých vlasů a přikývla.
Utřela si nos do rukávu a zamrkala.
„to nic, to nic – zavedeme tě domů, dítě.“
„Já nemám botičky.“
„To nevadí, maličká. Já tě odnesu. Silný jsem dost.“ Zasmál se Gaston. I když netušil proč, někde vzadu v mysli ječel neznámý pocit, ale v klidu jej ignoroval.
„Tak jo.“
Gaston vzal holčičku do náručí a ta se k němu se zabroukáním přivinula. Položila mu hlavu na rameno, jako by chtěla usnout a Gaston vykročil zpátky na cestu. Zvláštní, pomyslel si – neváží skoro nic.
„Jak se jmenuješ maličká ? A co tu vůbec děláš takhle pozdě v noci ?“
Gaston zaškobrtnul o nějaký zbloudilý kořen.
„Ty jsi usnula ?“
„Ne.“ V dívčině hlasu zazněl najednou podivný kovový podtón. Dříve, než se stačil Gaston Moore překvapeně nadechnout se seběhlo několik událostí bleskurychle za sebou. Holčička se náhle podivně zkroutila a její nožky se sevřely kolem mužova hrudníku jako ocelový svěrák. &Stíhlé ruce se zaryly jako pařáty do Gastonových zad a něžný obličejík se jako mávnutím kouzelného proutku změnil v pekelnou grimasu. Gaston jako by ve snu vnímal jen pár rudých očí, plných krutosti a hladu a špičáky, které se nemilosrdně zahryzly do jeho krku. Pokusil se vykřiknout a dívku ze sebe strhnout. Její nohy drtily Gastonův hrudník jako had a v okamžiku ho připravily o dech. Z rány na krku se mu vyvalil proud krve, kterou dívka začala okamžitě hladově hltat. Gaston se potácel na nejistých nohou a každou vteřinou z něj unikal život. Jako ve snách si uvědomil, jak po nebi přeletěl velký pták a kdesi před ním se krátce objevil světelný kruh, který v zápětí zmizel.
Další, co si Gaston uvědomil, byl fakt, že tlak povolil a do prsou ho tlačí tupý dřevěný kůl. Sklonil zrak a uviděl, že kůl vylézá malé bestii z hrudníku a její krev teče z rány a barví její noční košili karmínovým odstínem.
To už bylo na Gastona příliš. Obrátil oči v sloup a omdlel jako špalek.
Corm škubl dlouhou dřevěnou píkou vzhůru a dalších třicet centimetrů projelo hrudníkem malé upírky. Vystříkla další dávka krve a zaklínač zdvihl zmítající se tělo nahoru. Rozmáchle zabodl píku do země, takže malá upírka se zmítala ve vzduchu, jako červ nabodnutý na špendlík. Neschopná se osvobodit, cítila, jak se pozvolna blíží stáze – stav podobný ztuhlému bezvládí, zaklesnutém mezi svobodou krve a bezmocí. Otevřela ústa ve vzteklém řevu, ale vyšlo jen bezmocné zabublání a krev, která ji stékala po bradě a lepila dlouhé světlé vlasy na odpudivou hmotu.
„Zdravíčko Jade.“ Ušklíbl se Corm.
„Nerad ruším při jídle. Ale potřeboval bych se na něco zeptat.“
Jade cítila, jak s krví, která unikala z hrudníku a z otevřených úst se vytrácí její vláda nad tělem. Její mysl ječela vztekem a nenávistí a její tělo se ochable zazmítalo na paralyzujícím kůlu.
Zaklínač si odfrkl a uzavřel prostor kolem Jade kouzlem časové smyčky. Čas v prostotu se vzhledem k okolí zpomalil a krev, padající na trávu jako by zamrzla ve vzduchu.
Jade zamrkala, stále neschopná pohybu. Její nenávist však prýštila ze všech jejích pórů a šilhala k místu, kde lhostejně postával jednooký zaklínač.
„Corm.“ Zasýpala představená klanu Jade. „Tak jsi mě konečně přišel zabít. Tak udělej co máš ty bastarde a táhni do pekel.“
„Nemám na tebe žádný kontrakt, Jade. Přišel jsem si promluvit.“
Jade si zhnuseně odfrkla, což jen znamenalo že další proud krve zhyzdil její nenávistí stažený obličej.
„Tak to ti docela vyšlo Corme, „ prskla Jade. „Ty prostě víš, jak se objednat k audienci.“

Jade byla stará více jak osm století a podobu desetileté dívky si uchovala po celou dobu naprosto záměrně. Za svůj vampíří život se dokázala dvakrát vrátit z konečné smrti a to bylo i na poměry Silgaru jedinečné. Stálo ji to jistě mnoho tajných paktů i obětí, ale Corm nepochyboval ani o její lstivosti, ani o její moci. Fakt, že její poslední pakt s Démony nevyšel úplně podle jejích představ z ní rozhodně nedělalo slabého hráče v mocenských bojích o Silgar, které byly smrtelníkům utajeny. Její slabinou byla netrpělivost a náladovost. Kdyby měla klidnější a více smířlivější povahu, Trůn Silgaru by se pod Pánem Prvních otřásal již teď. Její klan patřil k nejstarším – ale díky Jade také k nejméně početným. Jade měla tendenci odstranit každého, když získala pocit, že ji ohrožuje. A ve většině případů to byl celý svět.

„Co chceš Corme ? A nemysli si, že tohle ti jen tak projde.“ Zasyčela Jade jako podrážděná kobra.
„Ale projde. Jednak pochybuju, že bys ráda aby o tomto „rozhovoru“ někdo věděl. Nechat se nachytat tak hloupě by ti asi na reputaci nepřidalo.“ Ušklíbl se Corm
„A za druhé po útoku na Barona Simona jsi docela populární. Možná že by někdo ocenil, kdybych ztratil někde nějaké slovo. Kde jsi – například.“
„Chápu. Ale ty nic z toho nemáš v plánu, samozřejmě.“
„Samozřejmě.“ usmál se Corm mile.
„Co kdybys mne sundal z toho klacku ty parchante ?!“ zaječela Jade
„&Spatná nálada ? Hm, to nic. Chce to občas vyjít na sluníčko.“ Ušklíbl se Corm.
„Ty hajzle! Co si sakra myslíš !? Dostala jsem se už z horších sraček a nějaký přivandrovalec z Hvězd mě rozhodně nerozhází - ty jednookej bastarde!“
Corm se zamračil a jeho tvář ztuhla v naprosto bezvýrazné grimase.
„Máš pravdu. To já ani nemám v plánu.“ Corm se zlověstně naklonil k bezvládnému dívčímu tělu.
„Ale buď mi řekneš, co chci vědět, nebo si to prostě vezmu sám. Tohle je jen trochu ponižující,“ Corm gestem ukázal jemně na kůl, „ ale věř mi, malá Jade, že jsou horší věci, nebo místa, kde by jsi mohla být. Byla jsi v několika dimenzích pekla. Proti tomu, kam tě mohu poslat já by to byla čistá rozkoš. Zemřela jsi a to, čemu říkáš vědomí a duše se prorvalo skrze brány zpět. Já ti zařídím, že každá z těch vzpomínek bude extází proti tomu co se ti stane skutečností. Byl jsem na místech, kterým se vyhýbají i Draci a Démoni o nich mluví jen šeptem. Přivandroval jsem – jak ty říkáš – z mnohem horších míst, než jsi vůbec umíš představit. A není mi vůbec proti mysli se s Tebou o ně podělit.“
Jade se zachvěla hrůzou – vycítila mirády světů, kterými byl jednooký zaklínač nucen cestovat a jen slabý obraz, který zahlédla v jeho oku ji roztřásl do morku kostí.
Corm se během okamžiku změnil zpět na lhostejný, chladný stroj.
„Pár otázek, pár odpovědí. Nic víc. Pak se zase žerte navzájem, podřezávejte si krky, vysávejte si krev, nebo to co děláte normálně. Mě je to fuk. Já chci jen odpověď.“ Corm si založil ruce na prsou.
„Potřebuji odpovědi. Řekni mi co potřebuji a rozejdeme se zase jako – hm – nepřátelé. Neodpověz mi a vtáhnu tvoje vědomí do nejhlubších pekel a udělám z tebe slintajícího, blekotajícího debila, který nebude schopný ani se nakrmit sám. Bez návratu. Jen malý kousek vědomí, toho, co jsi byla ti nechám. Jako vzpomínkou na věky. Na tuto noc, na tuto chvíli. A znáš mne dobře. Já ti nevyhrožuji. Říkám jen, co se stane. Vyber si.“
Jade, ještě šokovaná pohnula trochu čelistí a cítila, že stáze pomalu přichází.
„Tak se prostě ptej.“
„Našel jsem něco, co bylo jinak, než u Vašeho druhu. Má to démonickou rychlost. A podivnou zbraň. Je to Tvoje práce ?“
„Démoni mají jinou podstatu než Náš druh. Zkoušela jsem to – samozřejmě že ano. Ale nejde to smísit, jestli myslíš tohle.“ Jade se zamračila.
„Jsou to buď Naši, nebo Démoni. Můžeš zlepšit pár věcí, ale podstata je buď z Démonů, nebo z Našich. Krev se nakonec vrátí ke krvi a magie k magii. Občas to trvá i desetiletí – ale stejně nakonec všichni zešílí. Nevědí kdo jsou. Jestli upíři v démoním těle, nebo démon svázaný hladem a tělem. V lepším případě se zabijí sami – z nenávisti k samotné své existenci. V tom horším, dají vydělat zaklínačské chamradi. Většinu z nich ale jsem stihla zastavit já sama.“
Corm mírně nadzdvihl obočí.
„Překvapený, tuláku ?“ Vrhla Jade zuřivý pohled na Corma,
„A co jsi si sakra myslel, ty neutrální ?“ Jade se zazmítala na kůlu.
„Jsem starší, než ta čubka Laura a jsem starší, než ten její bastard Simon. To já jsem měla být vládce Silgaru – kdyby ten parchant Leonard nakonec nerozhodl jinak. Slyšíš? Já ! Já mám dědičné právo nejstaršího – já jsem to měla být po právu! Já jsem čistokrevná na rozdíl od toho svinstva, co tu běhá teď.“
„Politika mne nezajímá.“ Odtušil Corm chladně.
„Jistě, pan spravedlivý.“ Zasýpala Jade vztekle.
„Pochopil jsem, že tvoje práce to není.“
„Kdyby byla, myslíš, že by jsi byl schopný se mnou mluvit tímto způsobem ?“
Jade vyplivla zbytek krve ze svých dětských úst.
„Ne, nevím nic o tom koho hledáš. Ale jestli ho najdeš, dej mu moji navštívenku. Mohl by se mi do budoucna hodit.“
Corm se formálně uklonil ke kůlu, na kterém vysela bezmocně Jade.
„Děkuji ti za informaci. Doufám, že příště to celé proběhne za příjemnějších okolností.“
„A co kdybys mě dal dolů!!“ zaječela Jade.
„Zůstaňme raději nepřátelé.“ Ušklíbl se Corm.
„Ten kůl do rána zmizí. Odhaduji, že budeš mít pár minut před svítáním na to, abys zmizela. Budeš samozřejmě trochu vyhladovělá,“ pokýval zaklínač hlavou.
Corm udělal další magické gesto.
„to co ti vypadlo z úst a z těla, si můžeš ponechat. Ale ten muž se bez paměti vrátí zpět do života. Ty si nějak poradíš, Jade.“
Corm gestem vytvořil přechodový portál zpět do Alnire. Pak jako by si na něco vzpomenul se otočil a udělal na Gastonem pár znamení. Gaston se ráno probere na jiném místě a bude litovat svého pití. Bude na slunci a jeho hlava bude třeštit z pár myšlenek, které nic nebudou znamenat. Jednooký zaklínač se zahleděl na okamžik, který byl polapen v časové smyčce.
Na chvíli cosi zvažoval. Zaklel další časové kouzlo a ošetřil ho proti časovému paradoxu. Corm prošel portálem do slunečního světla Alnire a nebyl o moc moudřejí, než dřív.

 

Pokračování ve středu 9. 3. 2011

Autor: Aleš "Hawkey" Křen

Ikonka:imvud-zone.virtuaboard.com



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0362 s