Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 30.11.2021, svátek má Ondřej 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13145
Komentářů: 11274


Měření



ŠTVANICE VI.

09.03.2011   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Cain přijal křeslo Sira Simona a posadil se. Lord Prvních mu nabídl kývnutím občerstvení na stole, ale představený vlkodlaků s uctivým gestem odmítl...

Četli jste minulý díl? Pokud ne, můžete zde: (klikni)

Sir Simon se opřel a zaklesl špičky prstů do sebe. Pohlédl na Caina dlouhým tázavým pohledem.
Starý vlkodlak se nevesele usmál a řekl:
„Zdá se příteli, že venku skutečně něco loví. Podle stop se to přesunuje velmi rychle. Skutečně se to živí krví mrchožroutů. A nejpikantnější je to, že sám je také upír.“
Lord Simon překvapeně nadzdvihl obočí.
„Kanibal vlastního druhu ?“ Lord Prvních se ani neobtěžoval otázkami, jak to Cain zjistil. Stopařským schopnostem vlkodlaků plně důvěřoval, stejně jako jejich preciznosti ve všem, co se týkalo lovu.
„Zajímavé.“ Řekl a promnul si jemně špičku nosu. „Ne, že by se to v dlouhé historii Silgaru nikdy neobjevilo – ale je to velmi neobvyklé. Předpokládám, že jste nalezli nějaké důkazy.“
„Jistě, můj Pane. Ta věc se ani nesnažila příliš zahladit stopy. Dětem noci, ale nezůstane nic skryto – i když své vykoná čas i déšť.“ Kývl Cain hlavou.
„Rychlost ?“ nadhodil Lord Prvních.
„Stopy na zemi. Poslal jsem své Děti do všech míst klanů. Všude jsme nalezli podobné stopy. Podle všeho jen v malém časovém sledu za sebou. Dovedli jsme ji vystopovat i jak se přesunovala. Velice rychlá bestie, můj Lorde. Dovede lovit během jedné noci i ve třech državách klanů najednou.“
„Předpokládám, že upír to je podle pachu. Který klan ?“
„Žádný, můj Pane. Pachy klanů známe velmi dobře. Je to upír bezpochyby – ale k žádnému klanu nepatří. Nepatřil nikdy ani k lidem, ani elfům, ani k jiné živé rase.“
„Půl – démon ? Nějaký experiment od Jade ?“
Cain zavrtěl hlavou.
„Mistře Caine, přece to sem nespadlo z nebe.“
„To nevím, můj Pane. Na podobné věci je spíš odborník Mistr Corm. Myslím, že to pochází ze Silgaru. Ve vzduchu jsem velice slabě zachytil pach, který jsem cítil kdysi velice dávno. Jen si nedovedu vybavit kde – a jsem si jist, že to nebyl pach ničeho živého – ani nemrtvého.“ Sir Simon přemýšlela jeho čelo se zachmuřilo.
„Možná se mýlím,“ pokračoval představený vlkodlaků opatrně, „ale myslíme si, že to potřebuje krev mrchožroutů nejen k přežití. Myslíme, že je to i klíč k jeho rychlosti.“
„Mrchožrouti umí přece létat.“ Namítl Lord Prvních.
„Ta věc chodí po svých. A pěkně svižně.“ Pokrčil Cain rameny.
„A je pěkně hladová – na koho narazila sála tak dlouho, dokud nezbyl jen popel. Když se zakousne, krev létá všude kolem.“
„Nějaké pozůstatky ?“
„Nic, co by nespolkla zem. Zbytky zbrojí. Zbraně. &Sperky. Nic zajímavého.“
Lord Prvních vstal a začal pomalu přecházet po komnatě. Dělal to vždy, když měl před sebou obtížné rozhodnutí a vážil všechny možné aspekty.
Po chvíli dospěl k rozhodnutí.
„Dovedeš tu věc vystopovat a ulovit, mistře Caine ?“
„Jistě, Lorde Prvních.“ Odpověděl představený vlkodlaků a v jeho očích zasvítil zájem.
Sir Simon přešel k oknu a zahleděl se do věčné temnoty tvrze Silgar.
„Udělej to,“ řekl po chvíli,
„Nic podobného tu pobíhat nebude. Ale pokud to půjde, nech tu věc naživu. Rád bych si to prohlédl – pro případ, že bychom něco podobného řešili i někdy v budoucnu.“
Cain se mlčky uklonil a vyšel z místnosti.


Mistr Cain vyšel do noci a s rozkoší se změnil. Svět byl nyní jeho lovištěm a on sám se chvěl vzrušením z Lovu. Zaklonil hlavu nahoru a vydal dlouhé vytí. Jako odezva se ozvalo táhlé zavytí ze všech stran a Cain nasál pach noci. Nastal čas Lovu a tu dobu Cainova podstata milovala ze všeho nejvíc.
Děti noci se vydali po stopě své kořisti. Silgar ztichl v němé předzvěsti něčeho nevyhnutelného. Bylo jisté, že slunce znovu vyjde. Ale kdo ho znovu spatří, bylo v této době otázkou…

Cainův svět se stal navzdory černočerné noci průhledným a jasným. Nebyl omezen lidskými smysly a nezajímaly ho tedy žádné myšlenky, ani pochybnosti. Ta malá, pálící část, která byla teď odsunuta stranou a Svobodný lid se vydal po své stezce. Cain si připustil, že mu upíři páchnou. Páchli až k zešílení a jejich pach se s rychlostí, se kterou se o Děti noci otíral vítr, mizel. Mistr Cain nasál další směr cesty a bezchybně vyrazil. Občas, vytím, nebo změnou srsti vycítil nový směr. Smyčka se stahovala a vlkodlaci milovali dobrý Lov. Pach byl silnější a silnější. Jejich oči se leskly vzrušením, a blížili se ke své kořisti v dokonalé koordinaci.


Shodou okolností to byl právě Grun, který na společnou kořist narazil jako první.
První věc, kterou si lovený upír uvědomil bylo nepřirozené ticho. Noc na chvíli ztuhla bez jediného hlásku a upír s němou výhružkou do tmy tasil svůj meč. Na jeho tenké a mírně prohnuté čepeli na chvíli zatančili odlesky hvězd – když pojednou veden nevysvětlitelným pudem sebezáchovy se vrhl stranou. Nad hlavou mu proletěla vlkodlačí tlapa a její patnácticentimetrové drápy změnili strom za ním v kupu rozbitého dřeva. Bez jediného zvuku se z opačných stran objevili další tři obrovské siluety. Jejich žluté zorničky zářili smrtí a jako na povel se vrhly směrem ke své kořisti. Vampír vycenil zuby a z jeho doširoka rozšířených očí čišel strach. Použil svoji nadpřirozenou rychlost a svět kolem něj se jako by zpomalil a rozmazal. Vyrazil kupředu odhodlaný si prosekat cestu z vražedné pasti. Rozběhl se kruhem, s úmyslem využít své schopnosti a proťal mečem břicho prvního vlkodlaka, který se vzhledem k upírovi pohyboval, jako by se brodil bahnem. Vampírova čepel se zakousla do prvního těla a vzápětí do dalšího. Jako odpověď se ozval vzteklý výkřik bolesti, zpomalený časem. Upír ještě švihl po třetím vlkodlakovi, který se však pohnul a tak ho čepel pouze škrábla. Vampír se otočil, aby zasadil další ránu prvnímu, když uviděl, jak se zásah neuvěřitelnou rychlostí sám zceluje. V panice divoce zakličkoval a pokusil se proběhnout skulinkou. V cestě mu však stál balvan, tak se otočil a se zděšením viděl, jak se čtyři monstra v dokonalé souhře vrhají jeho směrem. Vlkodlaci se řídili teď už jen podle čichu a sluchu, když zjistili, že jejich oči nic nevidí. Nutno říct, že tato ztráta jim spíše přidala na rychlosti, než aby je zpomalila. Vampír divoce zaklel v cizím jazyku a namátkou zvolil jednoho vlkodlaka. S děsivou rychlostí mu zarazil meč do hrudi až po jílec. Prudkost nárazu vzhledem jeho rychlostí mu vyrval zbraň z ruky a ztratil rovnováhu. Překulil se po zemi a ihned byl zase na nohou, hnán strachem z neodvratného konce. K uším mu dolehlo zpomaleně bolestivé zavytí a podběhl pod vzteklým seknutím pařátu. Věděl, že nemůže utíkat donekonečna – ale potřeboval se dostat dostatečně daleko. Při této rychlosti brzy spotřebuje vzácnou krev a bude zranitelnější, než dříve. Vrazil skrze křoviny a jen strachem vybičované smysly na nejvyšší míru způsobili, že se vyhnul ráně dalšího číhajícího vlkodlaka. Zamrkal, když se vyhýbal jeho druhé tlapě, nazdařbůh zabočil stranou, když mu další úder z další strany málem oderval celou ruku od těla. Vykřikl a před očima mu vybuchla ohnivá kola nesnesitelné bolesti. Jeho ruka visela jen na pár vazech z ramene a z rány se valil proud krve. Na okamžik ztratil koncentraci a snažil se ruku alespoň částečně zafixovat, aby její pohyb nebránil v útěku. Zděšeně zalapal po dechu když spatřil obrovské čelisti, které se blížili o poznání větší rychlostí. Zaječel děsem a rozběhl se – rovnou do rozmáchlého úderu dalšího vlkodlačího spáru. Rána mu servala část masa z prsou, a vyrazila mu dech. Další ho nadlidskou silou nadzdvihla a vrhla jeho ječící tělo do vzduchu. Dříve, než se dostal na vrchol křivky svého nedobrovolného letu se od země odlepil temný stín a nemilosrdnou ranou ho v příkrém úhlu poslal zpět na zem. Vampír cítil, jak se mu při dopadu lámou kosti a úlomky dřeva a kamení se mu zakusují do těla. Vyplivl krev a vycenil zuby, v posledním vzdorném gestu. Cítil jak ho jeden z vlkodlaků uchopil za nohu a jeho bezvládné tělo táhne kamsi do nitra lesa. Bolest mu bušila hlavou, když ho obestřely milosrdné mrákoty.

Probral se těsně nad úsvitem. To co zbylo z jeho těla bylo pevně připoutáno řetězy ke kameni. Opuchlým okem ztěžka zaostřil na dvojici postav před sebou.
Lord Prvních právě zkoumal podivnou čepel, kterou mu předal mistr Cain.
„Moc zajímavá práce. Něco podobného jsem dlouho neviděl. Rozhodně ne v tak dobrém stavu.“ Sir Simon zkusmo mávl lehkým mečem.
„Velmi lehká a velice ostrá. Chápu, že tohle dovede pojít pancířem tak snadno. Jak s vede Sirnovi ?“
„Jen škrábnutí, můj Pane. Tohle Nám nemůže nijak vážně ublížit.“ Odtušil Cain
Lord Prvních kývl hlavou a pozorně se zadíval na spoutané zbytky vampíra před sebou. Pozoroval jeho voskově žlutou pleť a ostře řezané rysy.
„Kdyby jste mu nechali alespoň jednu kost celou, mohl bych se ho i na něco zeptat.“ Řekl Sir Simon s mírnou výčitkou a jemně poukázal na upírovu zlámanou čelist.
„&Saty nám také nic neřeknou.“ Povzdychl si Lord Simon když pozoroval rozdrásanou látku, smíšenou se zasychající krví a kusy těla.
„Žije, jak jsi přikázal.“ Zkonstatoval s tichým zadostiučiněním Cain.
„Neřekl jsi v jakém má být ta zrůda stavu. Možná jsme byli trochu více nadšení - tohle je myslím ještě přijatelné.“
Sir Simon se zahleděl na první paprsky slunce, deroucí se skrze ranní mlhu.
„Jeden problém je vyřešen, to bezpochyby.“ Kývl Lord Prvních směrem ke kameni, „Ale druhý zůstává. Pořád nevíme odkud se to tu vzalo - a proč. Měl u sebe něco ?“
Cain sáhl k opasku a podal Simonovi tlustou knihu.
„Jen tohle, můj Pane.“
Lord Prvních ji vzal do ruky a otevřel namátkou několik stránek.
„Čarodějná kniha. Páchne na sto honů.“ Zavrčel mistr Cain, jehož vztah k mágům byl všeobecně známý.
Slunce se zdvihalo pomalu nahoru a tělo spoutaného vampíra začalo pomalu doutnat. Zazmítalo se v bezmocné agonii a v posledním bezmocném pokusu se osvobodit zase ochablo. Upír zamžoural do vycházejícího slunce a vycenil zuby.
„Nic mi to neříká. Tahle pečeť vypadá jako z Alnire – ale není to psáno v žádném jazyce, který bych někdy viděl.“ Řekl Sir Simon zadumaně. „Mohl bys prosím požádat mistra Corma aby se na to podíval ? Třeba nalezne odpověď na naši otázku.“
„Jistě, Lorde Prvních.“
Lesem se pozvolna začal šířit pach škvařícího se masa. Lord Simon se zahleděl do slunce a ignoroval, jak upír za ním se skučením chytil plamenem. Po chvíli se rozpadl v prach, který vítr rozmetal do všech koutů mýtiny. Řetězy se zazvoněním dopadly na zem a bylo po všem.
Simon si ještě chvíli popřál pohled na slunce.
„Děkuji ti mistře Caine. Dobrá práce.“
Starý vlkodlak se uklonil.
„Jsme ti kdykoliv k službám, můj Pane.“
Sir Simon se usmál a vznesl se do vzduchu. Za krátkou dobu zmizel směrem k tvrzi Silgar a Cain se s podivnou knihou vydal do knížectví Alnire.

 

Pokračování ve středu 16. 3. 2011

Autor: Aleš "Hawkey" Křen 

Ikonka: sodahead.com



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0254 s