Ve středověku, v zemích koruny české byl český jazyk nejen standart, ale také i povinnost. Obojí dalo možnost českému jazyku vzkvétat. Tak tomu alespoň bylo do bitvy na Bílé hoře. Tam byl český národ poražen a do české země začala proudit cizí šlechta, mluvící němčinou. Tím se dostával germánský jazyk stále více a více do popředí, i když čeština byla stále hodně používaná, hlavně na venkově. Tak tomu bylo zhruba do druhé poloviny osmnáctého století. V té době se ve vyšší společnosti a na úřadech používala výhradně už jen němčina. V jezuitských kolejích se sice stále učilo češtinou, ale tohle poměrně rázně zarazila Marie Terezie, když v roce 1733 zrušila Jezuitský řád. Poslední ránu českému jazyku udeřil Josef II.Zrušil kláštery a tím tak dal popud k rabování. Bylo zničeno a ukradeno nesčetně českých knih. Na středních a vysokých školách se začala jako jediný jazyk uznávat němčina, přestalo se česky psát a postupně i mluvit…

Někteří lidé se začali obávat toho, že český jazyk, který se v druhé polovině osmnáctého století šířil na venkově už jen ústní lidovou slovesností, zanikne. S první skupinou vzdělaných lidí, kterým se říká národní buditelé, se začalo pomalu ale jistě formovat dění, kterému říkáme Národní obrození (název tomu dal T.G.Masaryk). Velkou roli u nich nejspíš sehrálo osvícenství, optimismus, víra v poznání, rovnoprávnost lidí a myšlenková svoboda.To jsou myšenky, bez kterých by nejspíš Obrození nikdy nevzniklo. 

Doba národního obrození se rozděluje do čtyř etap. Tou první je Obranná etapa (1871-1875), kdy se snaží vědci a umělci češtinu nenápadně prosadit. Figurují zde Václav Matěj Kramerius (Krameriovy vlastenecké noviny), Josef Dobrovský (německo-český slovník), Karel Ignác Thám (překladatel Shakespeara do češtiny), Václav Kliment Klicpera (dramatik – Hadrián z římsů), František Palacký a další.

Druhou etapou je Etapa ofenzivní – útočná (1805-1830). Je zde kladen velký důraz na cit, kult přírody, folkloru, dávnověku i šťastné budoucnosti, rozpětí citu, láska k národu, lidstvu, bratrství, úsilí o rozvoj národního jazyka. V této fázi už byla vědecká literatura psána česky. Figurují zde jména: Josef Jungmann (pět svazků slovníku německo-českého, snažil se obohatit českou slovní zásobu, vymýšlel česká slova, přejímal slova ze slovanských jazyků, např. rostlina, názor, kyselina, látka, časopis), František Ladislav Čelakovský (zakladatel balad – např.Toman a lesní panna), Václav Jan Rosa (tkzv. brusič českého jazyka, snažil se vymyslet úplně nový jazyk, který nepřejímá slova z jiných jazyků => kapesník = nosoplenka, student = knihovtipník, salát = zelenochrupka, atd), Jan Svatopluk Presl (názvosloví – chemie, biologie, botanika). Třetí etapa? Romantická (1830-1848). Zde nastupuje velký vliv romantismu. Spisovatelé a umělci vzhlíží ke středověku (přesněji řečeno ke gotice), který si značně idealizují. Zde se o český jazyk zasloužli zejména: Karel Jaromír Erben (Kytice) a Karel Hynek Mácha (Máj). Poslední etapa? Český realismus, - počátky spadají do 40. a 50. let 19. století (doba završení  obrození).

V literatuře se upouští od krajně subjektivních postojů, jedná se o objektivní směr (autor se neúčastní děje, ale je v něm přítomen výběrem postav a dějů), typická je demokratizace, rozuměj zobrazení postav ve jejich vlastním prostředí. Je to období přechodu od romantismu k realismu. Formují se politické strany, rozvíjí se publicistika.
 

Prvními průkopníky kritického realismu byli u nás K.H.Borovský a Božena Němcová.

Díky všem lidem zmíněných v článku dnes mluvíme česky, protože bez jejich nezměrného úsilí a lásky ke svému národu a jazyku by nebyla žádná snaha o zachování rodné řeči. Ale ne jen díky nim. Spousta bezejmenných, o kterých se ve školách neučíme, o kterých se není možno nikde dočíst, se zasloužili o to, že dnes nemluví německým jazykem a z češtiny se nestal mrtvý jazyk, podobně jako z latiny. Jsou to faráři, kteří kázali v malých vesnických kostelech češtinou. Jsou to lidé na vesnicích, kteří svůj jazyk nezapomněli. Jsou to herci v divadlech, která sice zanikla, ale i tak pomohla uvědomit si, že nejsme Německo, ale Čechy. Je to každý člověk, který dal malou minci na sbírku pro Národní divadlo. Všechno jsou to naši předci, bez kterých by náš jazyk, ne sice moc známý, ale přesto jedinečný a hlavně NÁ&S přestal existovat. Alespoň v úctě k jejich nezměrnému úsilí bychom neměli svůj jazyk, svou řeč tak potlačovat, jak tak někteří dnes činí. Vždyť přeci, není naše řeč krásná?

^{Ikonka: cs.wikipedia.org}