Nemohu už déle mlčet, ani tajit, a proto po vzoru Greenpeace odvážně deklaruji svůj pohled na věc v následujících řádcích. Ve Spolaně, jsme všichni pracovníci odborně vyškoleni z první pomoci, spousta z nás má dokonce chemickou školu a tak jsme připraveni na dennodenní chození do práce. Já třeba jezdím na kole až k vrátnici, ale pak už je lepší jít jen pěšky. Na vrátnici si odpíchnu začátek směny a nezapomenu se přezout do gumáků. Také na pláštěnku rozhodně nezapomínám. Dnes je hezky udělám si procházku a kouknu se na Dioxinový barák. A opravdu nelhali. Jako bych cítil slizké cosi, temně mručící z pověstné dioxinové budovy, snaží se to prolézt škvírami skel co zde nechali poslední dělníci. Povídá se, že mrtvá těla těch co sanovali budovu jsou pohřbena přímo u jejích základů. Tichou vzpomínkou jim vzdávám hold a smutně s počínající depresí jdu dál. Jdu kolem staré elektrolýzy. Tady se mi holiny náramně hodí, vždyť je to tu samá rtuťová louže. Musím dávat pozor na výrony. Dnes se mi jde o něco lépe, nejsem totiž sám. Jdeme přes pověstné rtuťové pole ve třech. Náhle malý otřes země pod námi (sakra jak jen tady vlastně může růst ta tráva?) signalizuje nebezpečí. Všichni ze svých batohů briskně vyndáváme masku. Ti nejlepší z nás ji mají nasazenu do pěti vteřin, myslím, že by představenstvo mohlo přijít s nějakou soutěží v rychlostním nasazování masek. Hmm anebo ne, ten malý mužík napravo je snad rychlejší než jeho stín. Popřejeme si vzájemně štěstí a čekáme. Za necelých 20 vteřin je to tady. Výron! Výron! Křičí na nás lidi ze silnice opodál a zuřivě gestikulují. Už je ale pozdě. Víme to všichni tři. Náhle se s obrovským hukotem objevil výron. Spousta kapalné rtuti se tu dere na povrch. A sakra strhává sebou právě toho kolegu s maskou. Mě to jen tak olízlo, pláštěnka věru přišla vhod. Za pár vteřin je po všem. Výron připomíná jen zatuchlý mrak nad polem. Mám nový filtr a tak mohu dvacet minut hledat zasaženého chlápka. Pouštím se směrem k místu, kde jsem ho naposledy spatřil. Je to takový nepsaný zákon, kdo přežije nalezne aspoň tělo kamaráda co neměl štěstí. Nedbaje nebezpečí dalšího výronu, rtuti je tu stále plno, ráchám se holýma rukama v loužích. Po chvíli pátrání úspěch, vytahuji bezvládné tělo na hladinu a modlím se za něj. Připadá mi nějaké těžké. A hele kudrnaté vlasy, to asi není on. Rtuť stekla z jeho zad a na bavlněném triku se objevil nápis Greenpeace. Tak je to pravda, minulý měsíc se po fabrice šířila fáma, že při odebírání vzorků jeden zahynul. V televizi to Šuta sice nepotvrdil, ale je to pravda, na vlastní oči to vidím. Chudák, za tak záslužnou práci si nezasloužil tak potupnou smrt. Ale truchlit se má až doma a tak hledám dál. Po chvíli mám štěstí. Vytahuji muže v masce, strhnu mu ji a zkoumám, zda je živý. Mocnou herdou do zad jsem provedl zázrak znovuzrození. Zakuckal se, vykašlal trochu rtuti, ale žije. To už přišli záchranáři a já dostal týden volna, dokonce mi ředitel potřásl pravicí. Jsem šťastný, že tu mohu pracovat. Nikdo neví co znamená pracovat ve Spolaně. Pravda je někde tam uvnitř.