Terezko, naprosto, rozumíš, naprosto zásadní otázka. Kdy jsi se vyloupla v Plzni u mikrofonu? Scénu ve městě snad znám, ale pak najednou ty a rána z čistého nebe …
V Plzni jsem přistála před třemi lety přesně na Vánoce... U mikrofonu jsem se vyloupla tak rok předtím, než jsem přišla do Plzně, a v té době, kdy jsem byla v Plzni, existovalo i Rubiano, ale s tím, že jsem tenkrát dojížděla do Prahy z Plzně za muzikanty.

Hele, pár kšeftů s tebou už jsem viděl a slyšel. Vedle sebe máš vždy padánek (stojan na nástroj) s další kytarou. Zásadní otázka číslo dvě. Kolik střídáš kytar a proč?
Už mám jen jednu, protože na tom nejsem teď zrovna finančně nejlíp… Druhou jsem dala do krámku Mikeš Music k prodeji... Už tu druhou nijak moc nevyužívám, zvukově s ní nejsem spokojená – i když má své klady – tak i přesto jsem se rozhodla tohoto nástroje vzdát. Jinak druhá kytara ve stojánku znamená možnost si kytaru hodit na krk místo té, na kterou se právě hraje, jelikož pak naživo praskne struna a je vymalováno. No, a když taky i zpívám a jediný mikrofon stojí přede mnou, tak není nejideálnější v té situaci natahovat strunu na jedinou kytaru, která tam k dispozici vůbec je. I když teď už budu muset. Nechávám si Fendera a prodávám kytaru od pana Vlasáka – Vivianku.

Jak píšeš muziku. U piana, nebo kytary? Ptám se proto, že dlouho jsem říkal, že u kytary to není ono. A ejhle. Velmi rychle jsem změnil názor a jsem rád. A co dřív? Muziku, nebo text? Klasická zvědavost posluchače, jsem v jeho službách.
Píšu muziku u kytary, cítím jako autor to „něco“ okamžitě v té „pravé“ kombinaci se zpěvem hned a s kytarou... Nejdřív hudba, nejlépe celkově zaranžovaná, pak text. Někdy to vzejde úplně samo, mám nápad na text, frázi, refrén nebo podobně a najednou to vznikne.. žádný návod neexistuje, jednoduše to ucítíte do morku kosti, že je to to pravé, že je to ono.

Ortodoxně držíš angličtinu. Jak se ti to píše? Přiznám se ti, že uvažování v ní mi nejde.
Anglicky cítím, anglicky mluvím, poslouchám zahraniční interprety, v hudbě mám napsáno, že to myslím jinak, než lálá, já jsem helenka vondráčková a zpívám „dlouhá noc a mně se stýská moc“ beru i to anglické frázování jinak, dělám jiný druh hudby, do které si myslím se čeština ani nehodí, hlavně ji vůbec necítím.. A já si užívám to, že mi nikdo nic nediktuje, protože já si nenechám diktovat, takže angličtina. Kdybych uměla čínštinu, tak to možná bude čínština, ta mi přijde zajímavá a poměrně rytmická.

Za basovkou vidím Marka Cábu. To jméno mezi muzikanty není neznámé. Práskni nám něco, objeví se táta Karel někdy? Mluvívá do toho? Doufám, že to není tajemství.
S panem Karlem si pokaždé popovídáme o muzice, když se náhodou vidíme. Respektive si pokaždé prohodíme pár slov…

A teď drze. Můžeš mi říct, proč já ještě nerecenzoval vaše album?
Protože ses málo snažil.

Máte v plánu v létě objet nějaké festy? Uslyšíme vás v srpnu doma v Plzni Na ulici?
Tak o to se snažíme už 2 měsíce mermomocí se tam dostat.. Nevím, čím to je, organizátoři těchto akcí si nás házejí jak horký brambor a přijde mi, že nikdo nechce nic zařizovat. Já jako manager nemanager se snažím opravdu o to vystoupit tady v Plzni velmi usilovně, ale je to psáno v osudu a asi i na tom, kdo se jak vyspí, jakou nohou ráno vstane a hlavně kdo si bude ochoten vůbec přečíst můj mejl.

Poslouchej! Hey Joe! Hendrix. To je, Terez, pro tebe. Dík za krátký rozhovor.

_{Zdroj fotografie www.oklipech.cz}