Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 27.11.2021, svátek má Xenie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13145
Komentářů: 11273


Měření



Rakovina a já aneb OD NEMOCI K MOCI

01.04.2011   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Třicet let jsem pracovala jako podniková právnička a manažerka. V roce 1999 jsem to dopracovala až k rakovině prsu. Teprve po několika dalších letech jsem se konečně začala učit to, o čem jsem si celá léta myslela, kdovíjak to neumím – žít. Zpočátku jsem psala pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že můj příběh má co říci i ostatním.

Ukázka z knihy Rakovina a já aneb OD NEMOCI K MOCI
Nakladatelství Miloš Palatka - ALMI, e-mail: almi@almi.cz

Ten náraz přišel naráz. Jako blesk z čistého nebe. Ale ono čisté nebylo. Zatahovalo se a už dlouho. Jenom jsem to nechtěla vidět.
Začalo to jako v pohádce. Narodilo se děťátko.
Rodiče se těšili, povídali si o tom, jak bude krásné, chytré, milé, hodné, šikovné. Jak dokáže všechno to, co oni nedokázali. Bude se dobře učit a vystuduje vysokou školu, možná bude lékařkou, malířkou nebo klavírní virtuoskou, třeba slavným fotbalistou nebo šachistou. Bude si rozumět se svými rodiči, všichni ji, nebo ho budou mít rádi. Bude všechno, co oni být jen chtěli. Bude mít všechno, co oni neměli.
Narodilo se děvčátko a rodiče mu dali jméno Monika.
Nevěděla, kde se to ocitla, nevěděla, co tu má dělat, proč tu je. Nechtěla sem. Zase všechno znovu, zase ta tíha. Ale co, nadechla se, já to zvládnu. Jsem silná. Zvládnu to. Co? Nevěděla. Všechno zapomněla a nejen, že nevěděla, co zapomněla, ale nevěděla ani, že zapomněla.
Jen si moc přála, aby ji měli všichni rádi, aby byli všichni šťastni.
Ani moc nezlobila. Zato zlobily průdušky. Bronchitidy. Černý kašel.
Byla hodná. A smutná. Vážná, říkala maminka.

Narodila jsem se v srpnu. Jsem lvice, tak se s tím poperu. Prala jsem se, většinou s kluky z ulice, věčně odřený kolena. S holkama jsem si moc nerozuměla, hrála jsem vybíjenou a fotbal, byla jsem rychlá, mezi kluky jsem obstála. Často je strčila do kapsy. S tatínkem šachy, učil mě plavat, skákat do dálky.
&Skolku jsem nenáviděla. A to jsem tam chodila jen na dopoledne, od čtyř let, tehdy to jinak ani nešlo, maminka byla koneckonců doma. Starší kluci se mi posmívali: Monika – motyka. Přeprali mě, bylo to na nic. Záchodky byly společný, páchlo to tam, nejvíc mi vadilo, že jsem se tam nemohla zavřít. Ten zápach jsem měla pořád v nose. Jen s odporem jsem jedla svačinu, kterou jsem si nosila z domu. A nesnášela jsem, když jsem musela dělat obrázky z mozaiky, z takových pitomých skleněných kuliček. A modelovat z upatlané pomíchané plastelíny. Vůbec si nepamatuji, že bychom si malovali, to jsem měla ráda. Učitelka se ani neusmála, pořád se jí na mně něco nezdálo. A nutila mě dělat kotrmelec, když jsem měla na hlavě kovové svorky – tak se tehdy sešívala rozbitá hlava.
Jednou jsem na ulici děsně řvala, praštila jsem sebou o zem, kopala, tak moc jsem chtěla zůstat s maminkou doma. Musela jsem do školky. Maminka mne na místě nařezala. Bylo to tak nespravedlivé! A tak potupné! Já přece jen chtěla být s ní!

Ve škole bylo líp. V první třídě jsme měli pana učitele. Byl prima, až na hodiny zpěvu. Hrál na housle, my stáli na stupínku a zpívali jeden po druhém. Postavil mě do druhé řady. Jednak jsem byla velká, největší ze třídy, to mě taky trápilo, pořád jsem vyčnívala a pak - zařadil mě do „druhého hlasu“. Mě a ještě asi čtyři kluky. Vnímala jsem to jako ponížení, potupu. Věděla jsem, že to s mým zpěvem za moc nestojí. Už nikdy mě nikdo ve škole nedonutil, abych zpívala nahlas před celou třídou, dobrovolně jsem si nechala sázet pětky. Každoročně jedničky od shora dolů a dvojka ze zpěvu. Z milosti.
Ve druhé třídě jsem začala chodit do klavíru. Rodiče měli radost.
V šesté třídě vleklý zápal plic. Jezdila jsem s kluky v říjnu na gumovém kajaku.
Ale jinak jsem byla hodná. Kreslila jsem, hrála na klavír, psala básničky, hodně četla. Rodiče uvažovali o konzervatoři. Naštěstí jsem si zavčas uvědomila, že nechci několik hodin denně cvičit etudy. A řekla to. Ale co teda chci? Talentové zkoušky na uměleckou průmyslovku jsem udělala, ale přijata nebyla.

Gymnázium. Najednou jsem nebyla nejlepší ve třídě! Rok trvalo, než jsem to vytáhla na nějaké čtvrté, páté místo. A těch, o jejichž náklonnost jsem stála, přibývalo. Spolužačky, profesoři.
Taneční a první láska. František. Taky hodný kluk – u nich doma Fana, ve škole Franta. Za pár měsíců řekne: „Radši už jdi domů, aby se vaši nezlobili!“
Léta to ve mně vězelo, ani jsem nevěděla proč. Má mě rád, nechce, abych měla problémy, tak co mně na tom tak vadí? Ten pocit si vybavím dodnes. Co asi. Zas mám být hodná. Jen žádný konflikt. Žádné ohrožení. Vždyť já se toho taky bála.
Puberta se nekonala, když nepočítám akné a neustále kritizované postávání u zrcadla.
Učila jsem se, chodila spořádaně na rande, běhala se psem. Občas ještě kreslila, na klavír už skoro nehrála. Zato psala. Básničky, povídky. Do šuplíku. A deník. A četla a četla.
Co po maturitě? Psychologie? Medicína? Moc biologie, fyziky. Psát! Co tak žurnalistiku? Ale to bych musela do Prahy. Od rodičů, od Františka. To by se jim asi nelíbilo. A mně? O tom jsem pro jistotu moc neuvažovala. Filosofická fakulta nevyšla. Rok v kanceláři v továrně, kde byl zaměstnaný tatínek. Po roce právnická fakulta. Z možností, které se nabízely, ta nejpřijatelnější. A pořád v koutku duše pocit, že to je vlastně jedno, že psát můžu kdekoli. A na přihlášce zdůvodnění – chci pomáhat spravedlnosti. Myslela jsem to upřímně. A byla jsem naivní. Co je to spravedlnost, o tom jsem neměla ani páru. A fakulta mně v tom moc nepomohla.

A po světě celou tu dobu chodila Rakovina. Zlá, ošklivá, hrozivá. Chodila mezi lidmi, všichni se před ní třásli strachy a zavírali oči. Jen ať nepotká mě!
Monika se s ní poprvé potkala ve svých dvaceti letech. Ne přímo, zprostředkovala to její teta, tatínkova mladší sestra. Ta už v té době s Rakovinou žila pěkných pár let. Napřed jí dala svůj prs a postupně celé tělo. V červenci 1972 z ní zbyl uzlíček bolesti a metastáz. Než se Monika vrátila s Františkem a jeho rodiči od moře, bylo po pohřbu. A Rakovina tam stála, dívala se na Moniku a už věděla.
Zato Monika ani netušila. Dál se snažila nikoho nezklamat.
Otěhotněla jsem v prvním ročníku. Co teď? Byla jsem vyděšená.

„Vezmeme se,“ řekl Franta. „Ale jestli nechceš, jestli nechceš teď dítě, pochopím to. Já bych ho chtěl, ale bude to přece jenom víc na tobě, rozhodnou se musíš ty.“
„Jak jsi chytrá, tak jsi hloupá,“ řekla maminka.
„Vdávat se kvůli tomu nemusíš, pomůžeme ti,“ řekl tatínek.
Já neříkala nic.
Řada proplakaných nocí, hodiny v horké vaně. To jsem nikdy nikomu nepřiznala. Rozhodnout se musím sama. Rozhodla jsem se. Misku vah na straně pro dítě převážila představa interrupční komise.
Den před svatbou zkouška ze sociologie, nervy nadranc.
Chtěli jsme malou svatbu, jen rodiče, svědky. Rodina mého budoucího manžela rozhodla jinak.
„Neplač,“ říkala mi maminka. „Budeš mít uplakané miminko.
Monika s Františkem se vzali. Narodila se jim dcera. Bydleli u rodičů, rodiče pomáhali, babička s dědou taky pomáhali. Dostudovali. František opravoval starý dům, který jim koupili rodiče, když bylo potřeba, Monika stála u míchačky, podávala cihly. Starala se o malou Katku, pak se starala její maminka a Monika chodila do práce. František pracoval dnem i nocí, za dva roky bydleli. Neměli peníze, zato dluhy ano.
Narodila se druhá dcera. A František začal jezdit na dlouhé zahraniční služební cesty. Týdny i měsíce nebyl doma. Bylo jí smutno, ale měla pocit, že kdyby mu bránila, byl by nespokojený a to nechtěla. Pracovala v zaměstnání, na zahradě, na obci v komisi pro ochranu veřejného pořádku, starala se o děti, vařila, pekla, uklízela, šila, pletla. Byla moc šikovná. Františkova maminka říkala:
„Ty tak všechno zvládáš!“
Byla to pochvala nebo ne? Nevěděla, proč ji to dráždí. Ale zvládala dál. Byla maminka i tatínek. I to zvládala. Nebo si to jenom myslela? Nepřemýšlela o tom, na to neměla čas.
Splatili půjčky, ušetřili na auto. Taky na televizi, nový fotoaparát a kameru. Měli se pořád rádi, ale moc spolu nebyli. Vlastně spolu nežili.

Nabídli jí vedoucí místo. Přijala. Oddělení se rozrůstalo, práce ji bavila. Kolikrát, když usínala se sbírkou zákonů v ruce, si říkala, to by nešlo, kdyby byl František doma. Práce ji naplňovala. Postavení uspokojovalo. Plat rostl, prestiž a děti taky. Byla skutečně tak důležitá? Tu otázku si nikdy nepoložila, ale taky si nikdy nedovolila vyležet žádné nachlazení, chřipku, nic. Firma by bez ní nebyla. Nebo ona bez firmy?
František dál jezdil po světě. První dcera se vdala, postavíme jí dům. Nám rodiče taky pomohli.
První vnuk. Ondra.
Začaly ji trápit bolesti v zádech. Cvičení, rehabilitace, léky. Na rentgenovém snímku si paní doktorka všimla skvrny v ledvině. Nádor? Poprvé pocítila strach. Ledvinový kámen? Naštěstí to druhé.
Na urologii:
„Žádný problém, paní doktorko. Za dva dny jste doma, kámen rozbijeme. Ani to neucítíte.“
Cítila, setsakra cítila. Ale vydržela. S úsměvem. Ten ji ovšem brzy přešel. V noci ledvinová kolika. &Sílenství. Okamžitě na operační sál, narkóza. Týden pracovní neschopnosti.
Zaměstnání, práce, práce, práce. Vzdělávat se, nové a nové přepisy, právní i firemní. A o všem si ovšem udržet přehled, nezůstat pozadu, porady, odborná literatura, angličtina, semináře.
A samozřejmě taky dobře vypadat, občas do divadla, do společnosti, rodiče, dcery, vnuk. Všechno zorganizovat, rozhodnout, zařídit, zaplatit, vyřešit, poradit a vůbec nejraději udělat sama, protože jen tak samozřejmě nejlépe, nejrychleji, nejšikovněji. Všechno zvládnout. Být perfektní, být dokonalá. Dokonalá žena. Žena? Výkonný automat.
Bulka v prsu. Co to je? Znepokojení, strach, který si nechci připustit. Teta Marta! To nic nebude. Nějaká zduřená uzlinka nebo cysta, určitě to zmizí. Nemizí. Hledám podporu u kamarádky, lékařky. Snaží se mě uklidnit.
„Prosím tě, to nic nebude, no tak někam běž, pro jistotu.“

Ještě pár týdnů čekám. Bulka nemizí, zdá se stejná, ale nemizí. Jsem čím dál nervóznější. Volám kamaráda, lékaře.
„Jasně, domluvím ti u nás vyšetření, jo, odborník, pan primář, můžeš se spolehnout.“
Pan primář je příjemný, vtipkuje.
„Prosím vás, rakovina, ve vašich prsou, kde by se tam vzala? Vždyť by se tam nevešla.“
Haha.
Palpační vyšetření. Uklidňující úsměv. Ultrazvuk.
„Buďte klidná, je to fibróza, sledujte to a přijďte se tak za tři čtvrtě roku ukázat.“
Spadne mi ze srdce balvan. Ale bulka je tam dál. Nemyslím na ni. Uplyne půl roku, tři čtvrtě. Bulka je tam. Stejná? Nejsem si jistá. A znovu strach. Nepanikař, přemlouvám se, o nic nejde. Strašně se mi nechce na kontrolu. Že strkám hlavu do písku? No jo, ale vždyť je to jen fibróza, to nic není. Odkládám to, uplynou další dva měsíce.
Poštou dojde pozvánka na preventivní mamografické vyšetření. Objednávám se. Je konec ledna 1999.
V únoru jdu na mamograf. Paní doktorce se snímek očividně nezamlouvá.
„Nechci vás vyděsit, ale pravé prso se mi vůbec nelíbí. Napíši vám doporučení do mamární komise, na příští týden.“
„To tak spěchá?“
„Podívejte se, s jistotou nemohu nic tvrdit, ale ze zkušenosti mohu říct, že je velmi pravděpodobné…“
Slyším slova, pohybuje rty. Co to říká? Slušně poděkuji, cítím na tváři úsměv. A v sobě divný klid. S papírem v ruce stojím na parkovišti. Co teď? Co bude dál? Mám rakovinu. To není panika, to je jistota. Vím to. Nasedám do auta. Co teď? Začínají se mi třást ruce. Klid. Kam teď? Do kanceláře? To ne. Domů? Tam nikdo není. František je v Itálii, holky ve škole, v práci. S někým mluvit. O tři ulice dál bydlí Františkovi rodiče. Jedu tam. Zdvořilostní návštěva, je to ještě horší. Připadám si jako loutka, usmívám se, něco povídám. Po půlhodině se zvedám, jo, už musím jet. Jedu domů. Byt je jako klec. Chodím ode zdi ke zdi. Nemám stání. Nevydržím sedět. Večer přijedou holky. Mám strach jim to říct. Nechci je vyděsit. Mlčím. Asi na mně není nic znát.
Mamární komise. Čtvrtek 14.00. Přijdu téměř přesně. Ještě netuším, jak to chodí, že časovka nic neznamená. Plná čekárna. Nikdo nemluví, ženy všeho věku, ponořené do sebe, smutné a vyděšené oči. U dveří stojí taková mladá, možná třicet, ruku na šátku, šátek na hlavě. Ach Bože! Na řadu přijdu jako poslední. Už jsou skoro tři hodiny. Pozdravím, je tam plno lidí, snad osm, samí muži. Někteří odpoví, tak na půl pusy, jeden přes rameno utrousí:
„Posaďte se.“
Prohlížejí snímek.
„Odložte si! Ruce si dejte v bok, tak, a nahoru…“
Zkušené prsty mi prohmatávají prsa.
„Pane kolego, tady, sáhněte si, tady.“
Padají slova jako vyříznout, odstranit, kvadrant, stačil by jeden, vzít dva, uvidíme…
„Oblečte se, prosím.“
To se mi snad zdá!? Připadám si jako kus hovězího. Deset deka, dvacet deka.
„Takže, paní doktorko, píchneme vás takovou tlustou jehlou, odebereme vzorek tkáně. Přijdete příští středu. Na shledanou.“
Mluví se mnou fakt jak s hovězím. Asi tak i vypadám. Nezmůžu se na slovo.
Stojím na chodbě a opírám se o stěnu. Mám pocit, že s ní splývám. Připadám si stejně studená a bílá. A mám strach odlepit se od ní. Strach, že se mi podlomí nohy, že neudělám ani krok. Ale samozřejmě, že udělám. Dokonce se usměji na sestřičku, která vykoukne ze dveří, jestli ještě někdo nečeká, a zkoumavě se na mě zadívá. Z nemocnice vyjdu jako automat. Nemocnice U sv. Anny. Svatá Anna, chladno z rána. Je březnové odpoledne, svítí slunko. Moc to nevnímám, je mi zima. Jdu pomalu k autu a vytahuji z kapsy mobil. Nejsem schopná řídit. Volám kolegu. Asi mám děsný hlas. Na nic se nevyptává, jasně, zavezu tě domů, hned jsem tam. Nasedám do auta.
„Co se děje?“
„Mám rakovinu. Jdu na operaci.“
Nadechne se a pak zas vydechne. Mlčí. Jsem vděčná, že nevede žádný jalový řeči.
„Kdybys cokoli potřebovala, řekni.“
„Jasně. Dík.“
Jsem doma. Už zase ode zdi ke zdi. Jako v kleci. Nevydržím v klidu. Přicházejí holky. Bojím se jim to říct. Jedna porodní asistentka, druhá studentka medicíny. Už je to venku. Pláču, nemůžu se ovládnout. Snaží se mě utěšit. Žádám je, aby zatím nic neříkaly babičce a dědovi, mým rodičům. Nechci jim přidělávat zbytečně starosti. Jo, dobrý, už zase jsem ta statečná holka. Jo, já vím, že to bude dobrý. Utírám slzy a usmívám se. A uklidňuji je:
„Bude to dobrý, já to zvládnu.“
V pátek přijede František. Jsou velikonoční svátky. Mám strach, jak mu to řeknu. Nechci ho vyděsit. Bude se bát. Jak jen mu to řeknu. Přijíždí v noci. Má radost, že je doma, že mě vidí. Malému Ondrovi veze obrovské čokoládové vajíčko. Mrzí ho, že se mu v autě částečně rozteklo, v Itálii bylo horko. To je tady taky, myslím si, ale mlčím. Plácáme hlouposti, smějeme se. &Spatně spím. Jak mu to jen řeknu? V sobotu dopoledne už nevydržím. Něco řekne a mně začnou téct vodopády slz. Je vyděšený.
„Co je? Co se stalo? Proč pláčeš? To kvůli těm rozteklým vajíčkům? Neblázni, to přece nestojí za to.“
Hysterický smích.
„Vajíčko? Ne. Mám rakovinu.“
A je to venku. Ticho. Strašný ticho.
„Jak rakovinu?“
„No prostě rakovinu.“

„A co … a kdy… a kdo … a jak … a co ti teda řekli …“
A zase to ticho. A v očích má slzy a to já nemůžu snést. To ne. A tak zas utěšuji, to bude dobrý, vyoperuje se to a bude.
„Ne, ještě nevím kdy, jo, říkali punkce, ne, víc nevím, příští týden, snad.“
„Volala jsi Alešovi?“
Ne, Alešovi jsem zatím nevolala, jak mi tak asi pomůže, jo, zavolám.
A tak volám. Nejlepší kamarád, lékař, kapacita. Jen polkne. A hned přijede.
„Punkce? No, to bych neviděl… Zavolám klukům, poradíme se.“
Další spolužáci, lékaři. &Spičky ve svých oborech. Internista, chirurg, gynekolog. Skoro konferenční hovor. Rozhodnout se musím sama, ale po poradě radí přímo operaci. A doporučují jako chirurga MUDr. Pilku a domluví konzultaci s ním. František se ptá, jestli nechci ještě zkusit nějakého léčitele. Mám pocit, že se chytá každého stébla. Jakého léčitele? Ne, žádný léčitel, žádné zkoušení. Operace. Chci se toho zbavit. Rychle. Co nejdřív. Nesnesu to v sobě. Je to Vetřelec. Brrrr. Dívá se na mě. Mlčí.
V neděli jedeme všichni do zoo. Katka s rodinou, Kristina se svým přítelem, my dva. Je teplo, svítí slunce, pohoda. Zaháním všechny myšlenky. Nejsem schopna myslet na nic jiného. Nemyslet. Vítr mi čechrá vlasy, za chvíli je mít nebudu, vypadají… a budu tu vůbec příští Velikonoce?
V úterý František odjíždí. V očích smutek a strach. Usmívám se, neboj, to zvládnu, bude to dobrý. Jo, jasně, zavolám. A potom brečím a brečí.

MUDr. Pilka je starší pán, má vlídné oči. Pilka, moc vtipný. Sedím u něho v ordinaci, prohlíží si snímek a říká:
„Opravdu jistotu budeme mít až po operaci, ale z toho, co vidím, mohu říci téměř s jistotou, že se jedná o karcinom.“
Vysvětluje mi postup operace, ptá se, jestli si budu přát, aby mě operoval osobně. Probírá možnosti, estetické dopady. Mám pocit, že to je nepodstatné. Hlavně, ať je to pryč.

Navrhuje termín operace.
Následují předoperační vyšetření, domlouvám si nadstandard, chci být na pokoji sama. Beru si týden dovolené. Kupuji nové pyžamo. Modrobílé proužky a na kapsičce malá žlutá kačenka.

Před operací se mnou mluví MUDr. Brabenec, onkolog, přichází MUDr. Pilka. Vysvětluje znovu průběh operace, vyjmou bulku, udělají „zmrzlák“ a podle výsledku budou pokračovat. Ptá se, zda bych souhlasila, v případě potřeby, s úplnou ablací prsu. Podotýká, že v případě malých prsou bývá úplná ablace z estetického hlediska někdy výhodnější, a to i s ohledem na možnost budoucí plastiky. Jistě, souhlasím, nechám to zcela na vašem rozhodnutí, pane doktore. Proč se proboha ptá? Já chci být zdravá, já chci žít, má-li to být za cenu prsu, tak ji zaplatím. Snad mi to v tu chvíli ani nedochází, jsem plná strachu a ani to si neuvědomuji. Podivný klid. Ovládám se, zvládám situaci, svůj strach? Vlastně ani nevím. Jsem v takovém zvláštním stavu. Jako kdyby se mě to netýkalo. Jakoby o mně beze mne. Otupělost?
Probouzím se z narkózy. Ještě moc nevnímám. Stojí u mě MUDr. Pilka. Usmívá se.
„Tak to máte za sebou, paní doktorko, a mám pro vás dobrou zprávu, nádor jsme odstranili důkladně a prs se přesto podařilo částečně zachovat. Z axily jsme vyjmuli několik uzlin, metastázy tam nebyly.“
Aspoň něco. Automaticky děkuji a taky se usmívám. Nebo si to aspoň myslím.
Ležím na pokoji, užívám homeopatika, aby se jizvy dobře hojily. A jizvy na prsu i v axile se hojí, všichni mě chválí, jak to zvládám, jsem úžasná jako vždycky.

MUDr. Brabenec je mým ošetřujícím lékařem. Probírá se mnou další postup. Chemoterapie, ozařování. Ptám se, jestli je možné léčbu absolvovat při zaměstnání. Říká, že to záleží na mně, pokud budu chtít, rozloží mi chemoterapii tak, abych ji mohla absolvovat vždycky v pátek. Abych se mohla přes víkend vzpamatovat. Chci.

Ikonka: Autorka knihy (Zdroj: Almi)


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0288 s