Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 5.12.2021, svátek má Jitka 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13150
Komentářů: 11275


Měření



Králova řeč: Bestseller, který pomáhal chytat Oskara

20.04.2011   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Přinášíme vám ukázku z knihy Králova řeč, předlohy slavného filmu s COLINEM FIRTHEM, GOFFREYEM RUSHEM a HELENOU BONHAM CARTEROVOU.

Recenzi na knihu si můžete přečíst zde:  (klikni)
Albert Frederick Arthur George, král Spojeného království a britských dominií a poslední císař Indie, se s trhnutím probudil. Právě minula třetí hodina ranní. Ložnice v Buckinghamském paláci, v níž spal od chvíle, kdy se před pěti měsíci stal panovníkem, byla normálně ostrůvkem klidu a míru v srdci Londýna, jenže onoho rána ho ze spaní bezohledně vytrhl praskot ampliónů, právě zkoušených venku na Constitution Hillu. „Bylo to, jako by se jeden z nich nacházel přímo v našem pokoji,“ zapsal si do deníku. A pak, právě když se mu zdálo, že by se opět mohl ponořit do spánku, spustili pochodové kapely a vojáci.

Bylo 15. května 1937, když se jednačtyřicetiletý král chystal na jeden z největších dní svého života. Byl to i den, jehož očekávání mu napjalo nervy do krajnosti. Čekala ho korunovace. Tento obřad se tradičně konal půldruhého roku poté, co panovník dosedl na trůn, aby bylo dost času nejen na všechny přípravy, nýbrž i na dostatečné období důstojného smutku za předchozího krále nebo královnu. Ale tato korunovace se lišila: datum bylo vybráno již dříve ke korunovaci jeho staršího bratra, jenž se stal králem po skonu jejich společného otce Jiřího V. v lednu 1936. Eduard VIII. však setrval na trůnu jenom necelý rok. Podlehl totiž půvabům rozvedené Američanky Wallis Simpsonové. Když pak v prosinci téhož roku abdikoval, s velkým váháním po něm nastoupil jeho mladší bratr Albert, vévoda z Yorku. Albert přijal jméno Jiří VI. jednak z úcty k zesnulému otci, jednak na znamení kontinuity po převratném dění předchozího roku, jež britskou monarchii uvrhlo do jedné z největších krizí v jejích dějinách.

Zhruba v téže době se v podstatně méně vznešeném prostředí Sydenham Hillu na jihovýchodním předměstí Londýna probouzel také jeden pohledný muž s kšticí hnědých vlasů a světlomodrýma očima. Velký den nastával i tomuto padesátníkovi. Syn hostinského Lionel Logue se narodil v Austrálii. Od svého prvního setkání s budoucím vladařem před deseti lety zaujímal v rámci královské rodiny kuriózní, leč stále významnější postavení.
Logue řídil jen nerad a také nechtěl nic riskovat, a proto se postaral o to, aby u něj doma přespal řidič. Se svou krásnou manželkou Myrtle, která ho měla onoho světodějného dne doprovázet, se začal chystat na cestu do města. Myrtle, jež měla na sobě šperky v hodnotě pěti tisíc liber, vypadala úžasně. Definitivní podobu jejímu vzezření propůjčil kadeřník, s nímž se dohodla, že ho vezmou cestou na obřad. Logue, oblečený od hlavy až k patě do dvorského úboru, si říkal, jak asi vypadají jeho nohy v hedvábných punčochách, a hlavně se staral o to, aby nezakopl o svůj meč.

Jak míjely hodiny a londýnské ulice se pozvolna plnily davy gratulantů, z nichž mnozí přespali venku na skládacích lehátkách, nervozita obou mužů rostla. Král měl „v útrobách tíživý pocit“ a nebyl s to pozřít snídani. „Věděl jsem, že mám před sebou nejnáročnější den a že mne čeká nejdůležitější obřad života,“ zapsal si večer do deníku. „Hodiny čekání před odjezdem do Westminsterského opatství mi nesmírně drásaly nervy.“

Korunovace britského panovníka ve Westminsterském opatství – obřad zrozený téměř před tisíci lety – představuje celonárodní slavnost, která nemá obdobu nikde na světě. Ústřední bod ceremonie sestává z pomazání: zatímco panovník sedí v křesle středověkého krále Eduarda s baldachýnem nad hlavou, canterburský arcibiskup mu potírá hlavu, hruď a ruce posvátným olejem. Tato tekutina z pomeranče, růží, skořice, pižma a ambry se nabírá překrásnou, umělecky zdobenou lžící z nádobky ve tvaru orla. Tento akt zasvěcuje panovníka před Bohem službě lidu, jemuž skládá slavnostní přísahu. Pro tak hluboce věřícího člověka, jakým byl král Jiří VI., měl závazek opírat se o Všemohoucího nesmírný význam. Z něho měl čerpat ducha, sílu a moc, jichž je zapotřebí, aby pečoval o blaho svých poddaných.

Figurovat jako středobod takového obřadu – a po celou dobu trnout, aby mu více než dvoukilogramová koruna nespadla – by představovalo zátěž pro každého smrtelníka, ale král měl obzvlášť závažný důvod, aby se s rozechvěním děsil nastávajícího představení: již od dětství ho trápily četné choroby, především těžká koktavost. Tato vada dokázala znepříjemnit i docela malé akce, ale nutnost hovořit na veřejnosti byla hotová muka. Jak to vyjádřil americký časopis Time: král byl „nejproslulejším koktalem naší doby“.3) Přiřadil se tak na rozsáhlý seznam vynikajících mužů, zahrnující kupříkladu Ezopa, Aristotela, Démosthena, Vergilia, Erasma Rotterdamského či Darwina.
Královy trampoty zhoršilo ještě to, že musel během týdnů předcházejících korunovaci snášet šeptandu o svém zdraví. Tuto kampaň rozdmýchali stoupenci jeho roztrpčeného staršího bratra, nyní žijícího v exilu ve Francii. Kolovaly fámy, že nový král je v tak bídném fyzickém stavu, že nebude s to absolvovat ani korunovační obřad, natož se náležitě zhostit svých panovnických povinností. Zlým jazykům nahrálo i královo rozhodnutí nepořádat ceremonii slavnostního nastoupení na trůn v Dillí – přitom jeho předchůdce svolil, že se má konat během studeného období 1937–1938.

Pozvaní účastníci měli být v opatství kolem sedmi ráno. Davy jásaly, když kolem nich projížděli vznešení hosté, a byla zřízena zvláštní trať metra z Kensington High Street do Westminsteru pro členy Dolní i Horní sněmovny a jejich manželky, cestující v obřadním šatu s diadémy na hlavách.

Logue s manželkou vyrazili z domu dvacet minut před sedmou. Projížděli osiřelými ulicemi na sever po Denmark Hillu a Camberwell Greenu a pak zabočili na západ k nově postavenému mostu Chelsea Bridge. Ten před necelým týdnem otevřel kanadský ministerský předseda William Lyon Mackenzie King, který se do města dostavil na korunovaci.
Jeden strážník za druhým sledovali zelené písmeno „P“ na čelním okně jejich vozu a mávali jim, že mohou projet. Ale těsně před galerií Tate vjeli do zácpy automobilů, které se sjížděly z celého Londýna k opatství. Když dorazili k průchodu naproti soše Richarda Lvího srdce na Parliament Square, vystoupili. Na svá místa se vmáčkli v půl osmé ráno.

Král s královnou přijeli k opatství ve zlatém slavnostním kočáře, nádherném zavřeném vozu, taženém osmi koňmi, jímž jako první jel král Jiří III., když v roce 1776 zahajoval parlamentní zasedání. Na nového krále působila přítomnost jeho choti, královny Alžběty, nesmírně konejšivě. Během jejich čtrnáctiletého manželství na něj měla mimořádně uklidňující vliv; kdykoli zadrhl uprostřed řeči, láskyplně mu sevřela ruku, aby pokračoval dál – zpravidla s úspěchem.
Na královských sedadlech bylo vyhrazeno místo pro matku Jiřího VI. – královnu Marii – a jeho dvě mladé dcerušky. Menší, šestiletá princezna Margaret Rose, pořád zlobila, nudila se a vrtěla se. Jak se nekonečně dlouhá mše vlekla, rýpala se prstem do oka, tahala se za uši, kolébala nohama, pokládala si hlavu na loket a lechtala svou vážnější starší sestru Elizabeth, která nedávno oslavila jedenácté narozeniny. Jak tomu často bývá, starší dívka sama napomínala sestřičku, aby byla hodná. Královna Marie nakonec Margaret Rose uklidnila tím, že jí dala divadelní kukátko, aby si mohla prohlížet přítomné.

O docela jiné uklidnění se postaral Logue, jehož přítomnost na sedadle při ceremonii dokazovala, jaký význam má pro krále. Tenhle „obyčejný člověk z kolonie“, jak si sám Logue říkal, sice zasvětil život výuce správné výslovnosti, ale sám se nikdy zcela nezbavil australského přízvuku. Na čestném místě v opatství se Logue, jenž se tak ocitl uprostřed smetánky britské aristokracie, výjimal opravdu podivně.

Nelze snad ani docenit přínos muže, jemuž noviny říkaly králův „lékař řeči“ nebo „specialista na řeč“, k světodějnému dění onoho dne. Logue dosáhl takového postavení, že ho právě jmenovali nositelem Řádu královny Viktorie – propůjčovat takové vyznamenání bylo panovníkovým výsostným právem. Toto ocenění vyvolalo v novinách pořádnou senzaci: Daily Express napsal, že „Logue figuruje jako jedna z nejzajímavějších postav na Seznamu ctěných hostů korunovace“. Toto vyznamenání nosil Logue v opatství pyšně na hrudi.

Za jedenáct let od svého příjezdu lodí z Austrálie se Logue, bydlící v podnájmu v Harley Street, uprostřed nejdůležitějších britských zdravotnických ústavů, stal jednou z nejvýznamnějších postav právě se rodícího oboru logopedie. Velkou část tohoto času strávil prací s tehdejším vévodou z Yorku, aby se vypořádal s jeho vadou řeči.

Na onen velký den se chystali celý minulý měsíc – znovu a znovu nacvičovali starobylé věty, které král bude muset vyřknout v opatství. Za ta léta, kdy spolu pracovali – ať již v Logueově malé ordinaci v Sandringhamu, nebo na zámku ve Windsoru či Buckinghamském paláci –, si utvořili systém. Logue nejprve prostudoval text, v němž vyhledal slova, o něž by král mohl zaškobrtnout, jako třeba ta, která začínala na neznělé „k“ nebo „g“, případně na souhlásky v těsném sledu, a kdykoli to šlo, nahradil je jinými. Logue potom v textu vyznačil navržené nádechy a král začal neúnavně cvičit, dokud se to nenaučil – často během této výuky bezmála propadal zoufalství. Jenže u korunovační mše se žádná slova ohýbat nedala. Tohle byla pravá zkouška – a měla zakrátko začít.
 
Mark Logue a Peter Conradi:
Králova řeč
Jak jeden muž zachránil britskou monarchii


Nesmělý Albert, vévoda z Yorku, je mladší syn britské panovnické rodiny, Lionel Logue zase neortodoxní logoped z Austrálie. V říjnu 1926 tuto nesourodou dvojici svede dohromady vévodovo koktání, které fatálním způsobem poznamenává „Albieho“ veřejné projevy – a výsledkem je jeden z nejpozoruhodnějších příběhů první poloviny 20. století. Australskému terapeutovi se netradičními metodami nejenže podaří královského potomka rychle připravit na významný projev u příležitosti otevření nového australského parlamentu v Canbeře v roce 1927, ale především ho díky další spolupráci připraví na neočekávaný nástup na trůn v roce 1937 i na následné zvládání mimořádně náročných povinností. Kniha Králova řeč vychází z deníku logopeda, který s králem Jiřím VI. navázal přátelský vztah, a přináší fascinující pohled do zákulisí ostrovní monarchie v době, kdy britská říše procházela nejtěžší krizí.

249 Kč | vázaná bez přebalu | 208 stran | 130 x 200 mm

Mark Logue je vnukem Lionela Logueho. Působí jako filmař a spravuje Logueův archiv. Žije v Londýně. Peter Conradi je spisovatel a novinář. Pracuje pro Sunday Times a jeho poslední knihou byl životopis Ernsta Hanfstaengla, důvěrného přítele Adolfa Hitlera.
 
Zdroj: Mladá fronta 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0286 s