Pokud by byl příběh knihy vymyšlený, což není, každý soudný čtenář by jen udiveně kroutil hlavou, či si přímo místy poklepával na čelo, co si to autor dovolil napsat. Hlavní hrdina, mladý špion, Jan Baalsrud, přežil totiž fyzickou zátěž a útrapy fakticky odporující biologii člověka. Tuhle zkoušku mu ovšem nepřipravili ani tak němečtí vojáci, okupující v době 2. světové války, kdy se román odehrává, norské území, jako spíš nemilosrdná příroda dálného norského severu. A o tom to je. O umění vydržet, nevzdat se i v těch nejbezvýchodnějších podmínkách a situacích. Kniha tak svým motivem připomíná spíše než válečný román, všechny slavné příběhy horolezců v nesnázích, jako je například „Pád do tmy“, či román „Přežít,“o zbytcích ragbyového mužstva ztraceného po pádu letadla v neprostupném, zasněženém masívu peruánských And. Na rozdíl od sportovců, byl ovšem Baalsrud většinu času v nehostinné přírodě sám, zraněný, a počasí začínajícího jara k němu bylo naprosto nemilosrdné.

Příběh začíná roku 1943, kdy se k norským břehům, pod rouškou noci, blíží z Anglie malá loď, na jejíž palubě jsou čtyři, k diverzním akcím vycvičení, norští odbojáři. Shodou nešťastných náhod, a tak trochu i amatérismu, jsou zrazeni, sotva se jejich nohy dotknou norského pobřeží. Dojde k přestřelce, kdy část z nich je zastřelena a část zajata. Unikne jediný z nich – mladík, Jan Baalsrud. Zatím jen lehce raněn, uniká v promočených šatech mrazivou nocí s četou německých vojáků v patách. Napoprvé se mu podaří v celkem dobrém stavu najít útočiště u svých krajanů. Poskytnou mu vše, co mají, včetně skrovné zásoby potravin a lyží, k útěku přes pustou náhorní rovinu do neutrálního &Svédska. Není to zase tak daleko, aby nedorazil do cíle, to by se mu ale nesměly postavit do cesty, kromě Němců, veškeré rozmary počasí, včetně vichřice, krutého mrazu a nakonec i laviny a sněžné slepoty. Z posledních sil se doplazí k dalším obyvatelům, všude jsou ale Němci, a proto je ho nutno skrýt.

Baalsrudovi sice chce pomoci spousta obyčejných lidí, pro něž se postupem času stává jakýmsi symbolem odboje, nicméně to nejdůležitější, vydržet nelidské podmínky severu, je jen na něm. Leží v ledovém hrobě, má těžké omrzliny, nemůže se hýbat a pomalu slábne. A čas utíká…

Kniha, „Každý umírá sám“, jejíž název mi připadá trochu nespravedlivý k té spoustě lidí, kteří přispěli k Baalsrudově záchraně, se čte doslova jedním dechem. Pro nás, středoevropany, jde kromě toho tak trochu i o exkursi do neznámého prostředí fjordů, ledu, sněhu, sobů a Laponců.

Při čtení této knihy doporučuji sednout si, pokud máte, k plápolajícímu krbu, či se zabalit do tlusté deky. Teplo vám totiž určitě nebude.

David Howarth (1912 - 1991) byl britský historik, spisovatel a válečný korespondent. Po pádu Francie za druhé světové války se přihlásil k válečnému námořnictvu a později řídil špionážní síť. Ze svých zážitků čerpal při psaní této knihy i svého předchozí bestselleru The Shetland Bus. Je autorem dvou desítek významných historických děl.

_{David Howarth:Každý umírá sám
Nakladatelství Jota, 2011
více info na www.jota.cz
foto: Jota}