Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 30.11.2021, svátek má Ondřej 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13145
Komentářů: 11274


Měření



Petr Zuska perlí v Monte Carlu

13.05.2011   redakce   Divadlo   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska odjel do Monte Carla, aby vytvořil pro tamní slavný soubor zbrusu novou vlastní choreografii. Chystá kreaci nazvanou Smrt a dívka. Chce vytvořit něco zcela jiného – nebude přeci nosit dříví do lesa, kde mají špičky na špici! Jak na to? Přečtěte si rozhovor!

Nabídka je prestižní záležitostí pro celé pražské Národní divadlo. Francouzské baletní umění na špičkách je na nejvyšší možné úrovni, udává tón už od dob Ludvíka XIV., a Ballet Monte Carlo k němu patří. Je pojmem už proto, že se sem z Paříže přesunul ve 20. letech 20. století slavný Ďagilevův soubor. K jeho odkazu se Ballet Monte Carlo hlásí i se svým šéfem Jeanem-Christophem Maillotem, jehož zvláštní Popelku lze aktuálně vidět v Národním divadle.

Zeptali jsme se, zda si mohl vybrat téma a hudbu sám...
Měl jsem absolutní volnost, nebylo to na objednávku. V australském Perthu tomu loni bylo jinak, přímo si objednali Svěcení jara.

Taky pak vaše choreografie Svěcení jara přišla vhod i Národnímu divadlu...
Někdy je „volná ruka“ pro choreografa složitější, nemá totiž přímé zadání. Je sice příjemnější, můžete-li si udělat to, co silně chcete, ale ne vždy člověk něco tak silně chce a cítí. Byl jsem taky dost vyčerpaný po minulé sezoně, kdy jsem dělal Svěcení jara pro Austrálii a Mahlera pro Expo, Růži pro konzervatoř a ještě nějaké choreografie pro naše sólisty. Neoplýval jsem tedy velkým tvůrčím přetlakem, když jsem začal poslouchat různou muziku a shledával v sobě hlasy, které mě třeba někam popostrčí, nakopnou. Už ani nevím, zda mi přišel do hlavy dřív nápad na scénografii nebo přímo sám námět... Vzpomněl jsem si na na Schubertův známý kvartet Smrt a dívka, na nějž jsem kdysi tancoval v choreografii Roberta Northa... A dostal jsem nápad, jak „Dívku“ udělat. A pak jsem si kvartet pustil a zjistil, že to není hudba, kterou k tomu chci!

A co jste vymyslel? A jak se tedy bude vaše choreografie jmenovat?
Německý originál zní v překladu Smrt a dívka. Já to tak nechám… Objevil jsem pak na stejné téma Schubertovu píseň pro bas a klavír nebo pro soprán a klavír, krátký tříminutový opus. Hudebně tematicky je obdobou Adaggia, 2. věty z původního kvartetu, ale ještě pomalejší. Je to takové široké largo, s textem v němčině. To se mi moc líbilo, ale napadlo mě, že by celá ta věc měla být o piáně, měl by tam hrát i klavír svou roli, protože v písni zní klavír a hlas. V další fázi jsem si řekl, že jsem nikdy nepracoval kompletně s celým Janáčkovým cyklem Po zarostlém chodníčku. Vždycky jsem využil jen část, z Janáčkovy klavírní lyriky jsem kdysi využil kompletně jen V mlhách. Tentokrát použiju asi pět vět ze Zarostlého chodníčku a včlením je mezi Schubertovu píseň, která bude na začátku a na konci, pokaždé v jiném kontextu. Mezitím se něco scénicky v choreografii přihodí... Hudebním základem je tedy piáno a z toho se odvíjí celá choreografie.

Jdou k sobě dobře Janáček a Schubert?
Janáček je samozřejmě úplně jiný než Schubert, ale myslím, že se to netříská, protože můj příběh se odehraje jakoby ve dvou světech. Jeden vytváří rámec, objevuje se na začátku a na konci, druhý, janáčkovský, vytváří jakýsi flashback, retrospektivu dívčina života před tím, než si ji smrt vezme.

Není to už stará vaše myšlenka, která se vám neustále nějak vtírá? Vaše choreografie D.M.J. má přeci také jako téma smrt a dívku.
Je tam určitá paralela, ale bude to úplně jiné, představení bude mít vnějškově i vnitřně odlišný názor a styl, takže by mě nenapadlo to spojovat, ale nemůžu zapřít, že tam určitá paralela je. V mých věcech smrt často hraje určitou roli, taky v Sólu pro tři. Láska a smrt – to jsou skalní témata, k nimž se umění vrací pořád.

Představuji si to jako romantické téma, jak naznačuje výběr romantika Franze Schuberta i název. Neskrývá se v tom i rovina existenciální?

Myslím, že tam budou obě. Mám velkou radost, že mi Jan Dušek geniálně vymyslel scénu, úžasně rozvinul mé nápady do takových dimenzí, až jsem z toho začal mít husí kůži. Scénografií dodal mé vizi další symbol, který mou původní ideu vede ještě dál. Neprozradím všechno, ale scénografie vychází z konce 19. století, z poetiky toho, co má v sobě sama hudba.

A kostýmy?
Kostýmy na scénu velmi citlivě reagují. Jsou maličko dobové, ale jen velmi stylizovaně. Scéna vás hodí přímo do přelomu 19. a 20. století a má ještě další úžasnou funkci, ale to nechci zcela prozrazovat... scéna postupně mizí... na konci je holé jeviště pouze s piánem.

Pro kolik je to tanečníků?
Pro šest. Dívka, kluk představující Smrt, dívčini rodiče, dívčina Kamarádka a dívčin Milenec. To jsou nejdůležitější postavy dívčina života, nefungují však v rámci párů. Mám moc rád špičky a nesmírně rád s nimi pracuji, ale kdybych dělal pro Monte Carlo balet na špičkách, bylo by to jako nosit dříví do lesa! Spíš jsem šel divadelnější cestou bez špiček. Chci použít trochu jinou poetiku, než je ve Svěcení jara nebo v Mahlerovi. Snažím se přistupovat k tomu hodně pocitově, trochu minimalisticky, zjemnit to celé, zvnitřnit, ale také uzemnit, ovšem jinak než Maillot. Samozřejmě – choreograf se sám nezapře, takže mě v tom někteří poznají. Chci však jít proti trendu, který je pro Ballet Monte Carlo typický. Scéna, co vymyslel Honza, se rozsvítí – a máte pocit, že začíná jiná činohra.

Jak došlo k tomu, že choreograficky hostujete v tak významném souboru, jako je Ballet Monte Carlo?
Poprvé jsme se viděli s Jeanem-Christophem Maillotem, šéfem Balletu Monte Carlo, roku 2007, když přijel i s celou company do našeho Národního divadla hostovat se svou inscenací Romeo a Julie. Snad jsem mu řekl jako první, že stojím o uvedení jeho Popelky v Praze. On zase viděl nějaké moje věci na DVD a prohlásil už tehdy, že by velmi stál o to, abych udělal svou choreografii pro Monte Carlo. Mělo to být už v roce 2009, ale kvůli změně dramaturgického plánu a snad kvůli financím mé hostování přesunuli na letošek. Nějakou náhodnou hrou osudu se stalo, že se jeho Popelka v Národním divadle a moje práce v Monte Carlu dostaly do časové blízkosti. Nenazýval bych to výměnou – už se mě ptal novinář z Monte Carla, zda je to „ex change“, ale tak bych to neviděl. Je to prostě tak, že mně se líbí Maillotova Popelka a jemu se líbí moje věci. Udělám pro ně novou krátkou věc.

A proč jste pro pražský soubor ND vybral právě Popelku?
V roce 2000, kdy jsem tančil v Montrealu, jsem ji tam při hostování Balletu Monte Carlo viděl poprvé a úplně mi z toho spadla brada. Utkvěl mi v mysli hlavně začátek a konec, kde je překrásně vylíčen milostný vztah Popelčiných rodičů. Z hlediska příběhu je to geniální tah. To jsem ještě netušil, že se stanu šéfem baletu Národního divadla. Nicméně když jsem se jím stal, byl jsem si jist: pokud bych někdy chtěl uvádět Popelku, požádám o ni Maillota. Té inscenaci věřím. Někdo by mohl pochybovat, že by Čechům nemusela tak zcela sednout, má jiný šmrnc, jinou poetiku, než jsme zvyklí...
 
…však je taky jejím základem Perraultova pohádka, nikoliv bratří Grimmů, jaká bývala základem českého pojetí...
…a Libuška &Safránková to není, že. Docela mě teď překvapuje, že jsou diváci z drtivé většiny představením nadšeni.

I mladým, dokonce klukům, se zvláštní inscenace líbí. Vždyť i princ je vlastně takový neprincovský moderní kluk!
Když to srovnám s legendárním filmem Tři oříšky pro Popelku – pro každého Čecha je dnes Popelkou Libuška. Je to fajn, ale už je to trochu omezující. Byl jsem malé dítě, když se film natáčel, ale slyšel jsem, že film byl ze začátku strašně odsuzovaný. Všichni se odvolávali na navyklou „klasickou“ Popelku. A dnes jsou Tři oříšky ve zlatém fondu a &Stědrý den si nikdo bez ní nedokáže představit. Kdybyste vedle sebe paralelně postavila Trávníčka jako prince z filmu a prince z baletní inscenace, zjistíte, že oba princové jsou úplně stejného charakteru. Vůbec to vlastně není princ, který vystřihne nějakou variaci a posadí se na trůn, nohy do páté pozice. Je to taky takový hejsek jako Trávníčkův princ, kterého láska dostane někam jinam. A to se mi velmi líbí – vedle výtvarné stránky a čistoty a tanečnosti. Je to nesmírně obtížné tancování a náš soubor se s tím vyrovnal skvěle.

Je tam na druhé straně vylíčen i život „vyšší společnosti“ jak ze života hmyzu! Macecha připomíná jedovatého štíra, její dcery jsou jak vosičky a princ je hýčkán jako zlatohlávek...
Scéna, kostýmy, to vše je kongeniální s celým záměrem a choreografickým slovníkem. Jsem rád, že se splnil můj sen z roku 2000 a že ho hraje soubor Národního divadla. Mám zejména obrovskou radost z toho, jak to naši tanečníci interpretují, každý je jiný a každý je absolutně skvělý. Říkají to i lidé z Monte Carla – vycítil jsem z toho, že se jim naše inscenace snad líbí víc než v jejich mateřském Monte Carlu.
 
 
Ptala se Eva Jeníková
Foto: ND/ Pavel Hejný



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0224 s