Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 4.12.2021, svátek má Barbora 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13149
Komentářů: 11275


Měření



Sherryl Woodsová: JAKO RODINA

25.07.2011   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Když jí první stah pronikavou bolestí sevřel břicho, zalapala Helen po dechu, sjela ze silnice a přitom proklínala tenhle poslední případ, který ji zavedl do Charlestonu. Ne! přikázala si v duchu. Nemůže začít rodit, nebo aspoň ne o tři týdny dřív a ne tady, na opuštěné cestě kilometry od nejbližší nemocnice.

Ne teď, když je úplně sama a široko daleko ani živáčka. Z mlhy bolesti se vynořila živá představa, jak by Erik vyváděl, kdyby se jí nebo dítěti něco stalo, a dodala jí sil. Tohle zvládne, řekla si neochvějně. Musí.


Bolest konečně povolila, takže mohla vyhrabat z kabelky mobil. Prosím, ať je tady signál, modlila se, když vyťukávala číslo k Sullivanům. Za okamžik to Dana Sue zvedla.
„Díkybohu,“ vydechla nezřetelně Helen. „To jsem já. Jsem asi třicet kilometrů od Serenity. Trčím na silnici pět set dvacet dva uprostřed úplný pustiny a… au!“ vzlykla. „Myslím, že rodím!“
„Seženu Erika,“ vyhrkla Dana Sue okamžitě.
Helen si zoufale přála, aby tady byl s ní, ale dokázala myslet jen na to, jak musel trpět, když se díval, jak mu žena při porodu umírala. „Ne,“ žadonila. „Tohle mu nesmíš říct. Možná je to jen falešný poplach. Jenom poslíčci, však to znáš.“
„To je jedno,“ namítla Dana Sue. „Erik to musí vědět.“
Helen se nad tím zamyslela. „Dobrá, máš pravdu, ale nesmí se sem rozjet, nebo aspoň ne sám. Prosím tě, Dano Sue. Já vím, že to nemůžeš pochopit, ale tohle já mu prostě z jistých důvodů udělat nemůžu. Kdyby se totiž něco stalo -“
„Nic se nestane,“ přerušila ji Dana Sue s uklidňující jistotou. „Zavřu restauraci a přijedu s ním osobně. Ať tě ani nenapadne jet dál, jasné? A když mě budeš zase potřebovat, volej mi na mobil. Budeme tam za půl hodinky, možná o chvilku později. Anebo dřív, když bude řídit Erik.“
„Tak ať neřídí,“ přikázala jí Helen. Vzápětí zalapala po dechu, jak ji další bolest zachvátila takovou silou, že se musela oběma rukama chytit za břicho a přitom upustila telefon, který zůstal ležet na podlaze.


Jen co to šlo, pohladila si napjaté břicho dlaní. „Já vím, že už se nemůžeš dočkat,“ zašeptala děťátku. „V tom jsi po mně, ale můžeš vydržet ještě chvilinku, prosím? Tatínek a Dana Sue už jsou na cestě a pomůžou nám. Nechceš se přece narodit na krajnici u silnice. Bylo by mnohem hezčí, kdybychom byli v pěkné čisté nemocnici obklopení lidmi, kteří vědí, co dělají, a budou tě moct zabalit do pěkné teplé peřinky.“

Miminko ovšem odpovědělo další zničující kontrakcí. Bože, je stejně příšerná jako Maddie, zuřila na sebe Helen. Ráno cítila nějaké divné pobolívání, ale myslela si, že je to jen z toho, jak se musí hrbit v autě po cestě do Charlestonu. K čertu s tou její sníženou citlivostí! Očividně už rodí pár hodin, jen to dosud vůbec nebrala na vědomí.
„Tohle není dobré,“ zašeptala, když pohlédla na hodinky. Stahy šly příliš brzy jeden za druhým a byly příliš silné na to, aby mohlo jít o falešný poplach a pouhé poslíčky. A stejně jako u spousty jiných věcí v jejím životě to teď vypadalo, že také porodí ve spěchu.
Mezi kontrakcemi se jí nějak povedlo vysoukat se ven a odplazit se na zadní sedadlo, kde si mohla aspoň lehnout, i když nepohodlně.
Uplynulo nekonečných třicet minut, než zaslechla sirénu a pak v dálce zahlédla zvířený prach. „Díky Bohu,“ vzdychla a zaťala zuby, aby se obrnila proti další vlně bolesti.

Hned na to u ní se skřípěním zabrzdil Erik, asi o minutu dřív než záchranka. Ve tváři byl smrtelně bílý a vedle něj seděla stejně ustaraná Dana Sue.

„Jak to vypadá, miláčku?“ vypravil ze sebe Erik napjatým hlasem.
Přestože byla ráda, že ho vidí, zašklebila se na něho. „Co přesně máš na mysli?“ zavrčela a vzápětí ho popadla za ruku takovou silou, že mu málem polámala kosti.

„Tak tě tedy odvezeme do nemocnice,“ pronesl s hranou lehkostí tónem, ale napětí z něj jen sálalo.
„Bojím se, že na to už... není čas. Kontrakce jdou... hrozně rychle za sebou.“
Zmateně na ni pohlédl. „Kdy ti začaly bolesti?“
„Dnes ráno. Myslím...“
Erik zaklel.
„Promiň,“ zašeptala a stále ho držela za ruku.
„Ne, ne, to není tvoje chyba,“ ujišťoval. „Neznáš to. Ještě nikdy jsi nerodila. Počáteční bolesti někdy vypadají nevinně.“
K autu přiběhli dva zdravotníci, ale když se snažili Erika odehnat, Helen se ohradila.
„Můj manžel je vyškolený záchranář,“ vypravila ze sebe a pohlédla mu do očí. „Chci, aby naše dítě rodil on.“
Erik ale vypadal vyděšeně. „Ne. To já nemůžu. Tihle hoši vědí, co dělají.“
„Ty taky,“ zašeptala. „Já ti věřím. Tohle zvládneme spolu, ty a já.“
V tu chvíli se otevřely protější dveře a dovnitř se vecpala Dana Sue. „Takže to ti asi s dýcháním budu muset pomáhat já,“ pravila vesele a mrkla na Erika.
Ten se zadíval Helen do očí a v jeho pohledu bylo tolik strachu a lásky, že ji to téměř oslepilo.
„Jseš si jistá?“ zeptal se.
„Naprosto,“ odpověděla Helen. „Nemám ani ty nejmenší pochybnosti. A zdá se, že i naše dítě je o tom přesvědčené.“
„Možná bychom to do nemocnice stihli,“ zkusil to trochu zoufale.
Helen zavrtěla hlavou. „Už jsem našemu miminku říkala, ať počká,“ šeptla mu, když mohla znovu popadnout dech. „Jenže mě nechce poslechnout.“

Erikovi zvlnil rty slabý úsměv. „Už teď je to očividně malý rebel. To pro pubertu nevěstí nic dobrého.“
„Tak to nás bude nejspíš potřebovat oba, abychom se vzájemně podrželi a dokázali ten nervák zvládnout,“ mínila Helen a pozorně sledovala jeho tvář.
„Už to tak vypadá,“ souhlasil Erik. „Doufám, že proti tomu nic nemáš.“
Těžce polkla, protože málem podlehla silnému pudovému nutkání tlačit.
„Eeh... hmmm, Eriku, myslím, že na tenhle rozhovor... teď není čas,“ vypravila ze sebe mezi nádechy.
Erik okamžitě zaujal své místo a pustil se do práce. Za chvilku ji pak vyzval, aby zatlačila.

Helen najednou cítila, jak doopravdy rodí, jak se její děťátko prodírá na svět a naplnilo ji to nesmírnou radostí. Nemohla se dočkat, až uslyší jeho první nepatrné nadechnutí, první zaplakání. Když nic nepřicházelo, zadívala se s panickou hrůzou na Erika, ale ten si počínal naprosto sebejistě a klidně. Ostatní záchranáři stáli vedle něj a přikyvovali, připraveni zakročit, kdyby to bylo třeba, ale Erik měl očividně vše pod kontrolou.
A pak se konečně rozlehl hlasitý zdravý křik a Helen zaplavila úleva. Oči měla zalité slzami.

 

Ukázka z knihy Sherryl Woodsové: JAKO RODINA. Vydalo nakladatelství Metafora.

Zdroj: Metafora


 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0363 s