Vidět na festivalu s tak bohatým programem všechno, co by člověka zajímalo, by byl nadlidský a nesplnitelný úkol. Musíte vybírat - buď podle sekce, která vás eminentně zajímá (někoho zajímá Fórum nezávislých, jiný chodí na film sekce Na východ od Západu, o nichž je téměř jisté, že do kin nepřijdou, stejně jako většina filmů z Jiného pohledu). Když jsem předem vyloučil ze sledování dokumenty, hudební filmy, nemusím tzv. Půlnoční filmy (většinou krváky střihnuté erotikou) a neměl čas na profil režiséra Samuela Fullera, jehož znám spíše jako herce (od BLÁZNIVÉHO PETŘÍČKA přes STAV VĚCÍ až třeba k BOHÉMSKÉMU ŽIVOTU), když jsem s lítostí oželel několik titulů z mladé řecké kinematografie pak jsem si z programu "vyzobával" jako rozinky z bábovky.

Ne vždy si vyberete to pravé, některá rozinka může trochu zhořknout. VODNICKÉ ZPÍVÁNKY japonského režsoréra &Sindži Imaoka mě definitivně zbavily iluze, že v "půlnočních filmech" mohu najít něco zajímavého. Pokus o mírnou erotiku a nám cizí humor na příběhu dvou mladých žen, které se setkají s japonskou obdobou našeho vodníka - tam nazývaného kappa - přecházel od naivity a chtěného humoru až k trapnosti. Ale to byl snad jediný "úlet" - ostatní viděné filmy mě zaujaly, byť každý z jiného důvodu.

Mimořádně zapůsobil polsko-švédský film MLÝN A KŘÍŽ. Režisér Lech Majewski přiznal na tiskové konferenci, že byl od mládí fascinován obrazem Belgičana Pietera Brueghela Nesení kříže z roku 1564. Podjal se náročného experimentu - doslova oživil obraz, mající kolem 500 postav a filmově rozehrál hlavní naznačené situace. Na plátně tak hraje Kristus, nesoucí svůj, kříž, ožívá město a jeho doboví řemeslníci, španělští vojáci (tehdy ovládající belgické území) páchající zvěrstva na nevinném obyvatelstvu, od čisté lásky se přeneseme k nelidskému utrpení včetně lámání kolem a podobně... Především musíte ocenit náročnost dekorací, v nichž se příběhy odehrávají, postavených přesně ve stylu Breughelova výtvarného světa a doby pozdního středověku. Nad vším tím lidským hemžením pak vévodí titulní mlýn na výrazné skále, který jako symbol věčného koloběhu života tuto meditaci nejen nad jedním uměleckým dílem, ale i nad náboženskými a filozofickými otázkami překlenuje. Ozdobou filmu jsou herci: Rutger Hauer (viz plakát v perexu), Charlotte Ramplingová,či Michael York.

Náboženskými otázkami se trápí dospívající dívenka Marta (Yile Vianello - viz foto) v koprodukčním filmu Itálie, Francie a &Svýcarska s názvem CORPO CELESTE. Režisérka Alice Rohrwacherová velmi citlivě zaznamenává citové zmatky dívky, která z tolerantního &Svýcarska přichází do bigotního prostředí jižní Itálie. Na přání rodičů se musí připravit hodinami katechismu na nadcházející biřmování. Spolu s ostatními dětmi se také těší na nový velký krucifix, ale náboženská horlivost ji příliš nebere. Shodou okolností se spolu s katolickým duchovním Mariem dostane na cestě pro kříž do vybydlené oblasti, kde žije již jen jediný pamětník slávy, stařičký kněz. Drama na cestě zpátky pak způsobí, že Marta si uvědomí, že se svými starostmi si bude muset poradit v životě jen a jen sama. Že to nebude jednoduché naznačuje i nejasný závěr filmu.

Problémy s láskou a dospíváním má také jednadvacetiletý turecký chlapec Mertkan ve filmu režiséra Serena Yüceho s prostým názvem VĚT&SINA. Žije v zabezpečené rodině bez starostí, pomáhá otci s vedením stavební firmy, ale rozhodně nechce jít dál životem jako otec - drsný, necitlivý podnikatel, který je přísný na podřízené a despotický vůči synovi. Poznává lásku, ale jeho milá je cikánka a otec mu ji co nejpřísněji zakáže ("Chtěji roztříštit náš národ"). Ve filmu je vedle nastolené otázky, zda Mertkan najde sílu k překonání rodinných vazeb a k tomu, aby se stal "mužem" také cítit kritika současné turecké společnosti, v níž vládne touha po úspěchu i nacionální tendence.

STRANOU SATANA je název filmu francouzského režiséra Bruno Dumonta. Tajemný muž (David Dewaele) přespává poblíž kanálu La Manche na Opálovém pobřeží v okolí malé vesnice. Nikdo neví kde se vzal ani proč se ocitl právě zde. Na břehu řeky provádí podivné meditační cviky a vyzařuje z něj tajemá síla, mající zjevně i léčivé účinky, což prokáže v pomoci dceři jedné vesničanky možná posedlé ďáblem. Přátelí se s mladou ženou z vesnice Elle (Alexandra Lematre), nejde však o erotickou lásku, i když muž není bez zájmu o sex. Na jeho společnici, s níž tráví dlouhé chvíle uprostřed vřesoviště, mu zjevně velice záleží a neváhá se pro ni dopustit zločinu, když ji zbaví otce, který ji trýznil. Není však obviněn a nakonec mizí stejně záhadně jako přišel a divák se dočká i tajemného zázraku. Film se vyznačuje především dokonale navozenou atmosférou tajemna, byť ne vždy racionálně vysvětleného a zůstane dlouho v paměti.

Milostný vztah je také v popředí prvního amerického filmu natočeného v Arménii TADY režiséra Bradena Kinga. Americký zeměměřič Willem (Ben Foster) se v Arménii potkává s fotografkou Gaderinou (Lubna Azabal) a putují spolu arménskou krajinou. Na filmu zaujme ani ne tak klasický milostný příběh nerovné dvojice, ale především krása Arménie, kterou kamera dokáže odkrývat v nesčetných záběrech. Paralela citových změn v nitru milenců s drsnou a vzápětí romantickou a krásnou krajinou je doplněna snovými abstraktními sekvencemi, které snímku dodávají zvláštní poetický rozměr.

Nejen mladí aktéři a nejen milostné vztahy převládají ve filmech. V chilsko-americkém příspěvku STARÉ KOČKY režisérské dvojice Sebastián Silva a Pedro Peirano jde o vypjatý vztah mezi dcerou a stařičkou dementní matkou. Chilská herecká legenda devadesátiletá Bélgica Castrová žije obklopena starými kočkami a poklidné stáří sdílí se svým druhem Enriquem. Klid naruší až dcera, která se svojí mužatkovskou lesbickou přítelkyní Hugem tvrdě útočí na matku, aby na ni přepsala byt. Jednoduchá žádost postupně odkryje staré bolesti a výčitky se dostávají na přední místo už tak napjatých rodinných vztahů.

Jako poslední ještě zmíním jiný film o stáří. Pod názvem VULKÁN jej natočil debutují islandský režisér Rúnar Rúnarsson. Jak známe islandské filmy vždy se vyznačovaly krásou drsné přírody v níž žijí také drsní lidé s drsným až černým humorem. Ve VULKÁNU je ústřední postavou čerstvý důchodce Hannes (Theódór Júliusson). Celý život ho nenáviděli děti ve škole, kdy byl školníkem za to, že je peskoval na každém kroku. Nyní si svoji nenávist k celému světu přenáší do svého soukromí. Nikdy si nezvykl na to dávat své city najevo, vlastním dětem se odcizil a vztah s manželkou je na bodu nula. Nejlépe se cítí ve své rozpadající se kocábce, s níž občas vypluje na moře. Když mu začne téct dírou do lodi a v rodině dojde k nečekané tragédii obě události místo toho, aby ho v samotě a zoufalství utvrdily, tak mu právě naopak dodají energii a elán. Nikdo nevěří, že starý bručoun se natolik změní, že "nakonec vytře zrak všem, rodině i sám sobě." Divák mu to zcela určitě uvěří (jako mu to uvěřila i manželka na fotografii) a tenhle závěrečným optimizmem nabitý film by měl dostat šanci proniknout do našich kin nebo alespoň do filmových klubů.

Zdroj foto: fdb.cz, MFF Karlovy Vary 2011, filmpolski, ARTE, KS Innternational, Trust Nordisk, popmatters.com