Borecká se v úvodním proslovu přiznala, že nemiluje dlouhé řeči, přesto prozradila svou vášeň k portrétu a olejomalbě. Olejomalba jí poskytuje příležitost výsledek přetvářet a v portrétech může uplatnit psychologické principy. Vždyť portrét neznamená jen zobrazení vnějšího vzhledu, ale zároveň niterných procesů, které se na dané tváři zračí.
 
Modely pro tyto obrázky duše nachází Borecká především ve své rodině. Tudíž maluje své děti a partnera, jemuž se nejvíce věnovala, podle vlastních slov,  v období prvotní zamilovanosti.
 
Z jednoho obrazu se dokonce dívá její životní druh ve čtyřech barevných podobách. &Skoda, že nahradil dílo podobné struktury, kde autorka zobrazila zkušební komisi na AVU.  Vypořádala se tak s nepřijetím na zmíněnou školu. Problém tkvěl v tom, že se výrazně drží klasické malby a doba, či trendy přejí více konceptuálnímu umění.
 
Pochopitelně běžnému konzumentovi vyhovuje, pokud dokáže pochopit sdělení daného díla. A této myšlenky se drží i Borecká.  Jako by chtěla promlouvat srozumitelně, přesto se nevyhýbá experimentům kupříkladu v použitých barevných variacích. V mnohých portrétech totiž dominují jasné odstíny dvou až tří barev. Převládá v nich často ostrá červená, či oranžová. Nepůsobí však rušivě, nýbrž harmonicky.
 
Autorčino desetileté působení ve výtvarném světě je ale mnohem rozsáhlejší. Má za sebou i desítky hodin strávených v sochařském ateliéru. Zhruba před rokem začala s výrobou loutek. Od portrétů si odbíhá i ke krajinkám, které vrací současnost k české krajinářské škole  19. století. Odkaz této významné etapy  je  už téměř mrtvý, naštěstí i někteří mladí výtvarníci chápou nutnost znát základní řemeslo a přetvářet je způsobem, aby druhé těšilo.
 
Karolína Borecká, a především její práce, bude těšit návštěvníky až do 3. března 2012 v galerii velvarského muzea.
 
_{Zdroj obrázku: velvarské muzeum}