Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 21.11.2017, svátek má Albert 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 499
Registrovaní čtenáři: 1760
Publikovaných článků: 12306
Komentářů: 10740


Měření



Deset na jednoho: "Postava si umře - a pak se, autore, snaž!" laje Míla Linc

15.02.2012   Michaela Wilhelmová   Miniškola   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

V historii zběhlý spisovatel Míla Linc má své pevné jméno v povídkové tvrobě. Od té se odrazil a přešel na samostatné knihy. Žánr? Fantasy v hávu středověku. V dnešním díle Deset na jednoho nám prozradí, že spisovatelé jsou v podstatě masochisté a že první román nepatří k vydavateli, ale do koše...

Nejhorší je prý první věta. Pak už to jde samo. Je to tak?
 
Říká se to. Poučky tvrdí, že u románu je nejdůležitější prvních pár stránek, u dlouhé povídky první odstavce a u krátké povídky první věta. Jiné poučky tvrdí, že která kniha nechytí čtenáře první větou, tak ho nechytí vůbec. A u filmů podle statistik rozhodují první stránky scénáře, protože divák se rozhodne během tří minut, jestli to dokouká nebo ne. Takže se vždycky snažím dát na začátek něco, co čtenáře zaujme. Snažím se s první větou pěkně pohrát, a má to ještě jednu výhodu: když si laťku nastavím hned na začátku takhle vysoko, nutí mě to soustředit se i dál, aby ta první věta nebyla jediným čitelným kusem celého textu.
 
Člověk má o psaní knih spoustu utkvělých představ, ale realita bude zřejmě přeci  jen trochu jinde. Zažil jsi během psaní nějaká rozčarování či překvapení, které  člověka předem nenapadnou?
 
Když člověk píše povídky, tak si říká "uf". Některé se dají zvládnout třeba za noc usilovného psaní, ale jiné seberou člověku týden a některé třeba i měsíc. Připraven touto školou vrhl jsem se na román. Jenže zatímco povídky byly něco jako sprint na sto metrů, román se ukázal maratónem. Člověk běží, běží, už vůbec nemůže a po půl roce usilovné práce zjistí, že je teprv v půlce. Napsat první knížku mi zabralo něco přes rok. A co hůř, další rok, než jsem se dozvěděl, jestli ten výsledek za něco stojí. Teprve pak, po všech možných korekturách, to vyšlo. A pak měsíce, kdy to četli čtenáři a já teprve ve skutečnosti mohl zjistit, jaké to je. To jsou dva nebo tři roky práce, kdy jste frustrovaní tím, že netušíte, jestli to má smysl. U dalších knih to bylko snazší, protože už jsem věděl, že nějaký výsledek přijde, ale přesto, napsat knihu je hodně velká zátěž na rozum. Člověk ze sebe dává všechno a pokud nemá možnost, jak se dobít, hrozí, že se vybije úplně.
Další věcí je, že člověk tu knihu začne nenávidět. Musíte ji pročíst pětkrát nebo desetkrát - to ustojí jenom ten nejlepší příběh. Začnete nenávidět nakladatele, že ty úpravy po vás chce - i když víte, že mu jde jen o co nejlepší výsledek. A pak nenávidíte čtenáře, že se jim to nelíbí tolik, jak jste doufali... a teprve potom ty vášně vyprchají, vy si začnete užívat to, že vás někdo čte a že se to i někomu líbí, a první, co člověka pak napadne: o čem bude ta další kniha? Holt jsme asi masochisti.
 
Jak to člověka vlastně napadne, napsat knihu?
 
Já nevím. U mě to byl jasný postup v "kariéře". Měl jsem za sebou spoustu povídek a kniha byla logickým vyústěním toho snažení. Stejně jako dalším stupínkem je ne jedna kniha, ale rovnou celá série - ostatně proto jsou Mrtví muži netančí pouze prvním dílem volné trilogie.
 
Říká se, že postavy žijí vlastním životem. Je to pravda?
 
Jak u koho a jak kdy. Když si naplánuji příběh, je to jak dětská čmáranice. V hlavě mi to sedí a vypadá to logicky, ale jak začnu ten příběh zpracovávat a rozvíjet a stavět do něj postavy, které jsem vymyslel, samozřejmě dojde k tomu, že to nesedí. Hrdina, kterého jsem vymyslel, by se v dané situaci takhle nezachoval. Takže je potřeba ty věci změnit. Pokud je hlavní linka děje postavená dobře, mění se jen ty věci okolo (v opačném případě je potřeba změnit celou knihu ). A tak se postavy chovají podle charakterů, které jim autor přisoudil a někdy se holt stane, že v zájmu příběhu udělají něco, s čím autor nepočítal.
 
Jaký okamžik tvorby byl nejsložitější, byla nějaká krize?

 
Někdy jde o drobnosti, ale někdy si právě ta postava prostě umře, protože to na to místo sedne. A pak se autore snaž…
 
Když se podíváš na svou knížku dnes, napsal bys jí už jinak?

 
No, to je těžká otázka. Chtěl bych to napsat líp, samozřejmě. Aby to byla nejúspěšnější kniha roku. Ale na druhou stranu, zatím ten odstup je hrozně malý. Možná bych měnil nějaké detaily, kterých si čtenář ani nevšimne, ale v zásadě jsem tu knihu napsal nejlíp, jak jsem svedl. A za tu dobu jsem se moc nezlepšil, učím se holt pomalu. Na druhou stranu, zjistil jsem, že ten zlom je někde u hranice osmi až desíti let. Povídky, které jem vydal před touto časovou hranicí, bych napsal jinak určitě. Takže uvidíme, co za deset let, můžeš se zeptat znovu.
 
Přibliž nám ještě stručně cestu, jakou tvoje knížka ušla - od prvního nápadu až po to, že si ji můžeme koupit v knihkupectví.
 
Dlouhá, předlouhá cesta. Nejdříve to bylo hledání světa - a to začalo už v páté třídě na základní škole. Pak vzniklo pár povídek, během nichž jsem si ujasnil prostředí. A pak jsem si řekl, že napíšu povídku. Měla několik začátků, tuším že pět nebo šest. A pak vznikla ona první věta, od níž se to všechno odvíjelo dál a do příběhu se vklínily i ty ostatní, nepoužité začátky (jeden z nich téměř v kompletním znění na úplném konci). Pak jsem rok a půl psal. Dával jsem to číst po jednotlivých kapitolách, abych měl nějakou zpětnou vazbu - a navíc mě to nutilo pokračovat dál a taky jsem před sebeou neměl tak velký kus textu. Když jsem to dokončil, dal jsem to nakladateli. Půl roku čekání. Pak na to našel čas, dohodli jsme se na změnách. Půl roku u mě. Pak pár měsíců u něj. Ještě nějaké změny. Pár měsíců u mě. Pár měsíců  něj. Korektury. Pár měsíců. Kontrola korektur. Pár měsíců. Finální úprava: pár týdnů. Tisk: pár dnů... Vlastně samé čekání. U druhé knihy už to bylo snazší.
 
Není dnes vlastně složitější knížku vydat, než napsat?
 
Nedávno jsem nad tím přemýšlel a přišel jsem na to, že vlastně nevím. Já měl cestičku umetenou asi dvacítkou povídek, které mi porůznu vyšly v časopisech a v některých antologiích. Takže vydání knihy nebyl takový problém. Úplný začátečník to má těžší - ten na sebe musí upozornit. Nakladatelé, kteří vydávají českou fantastiku, jsou prací doslova zahlceni a když jsem sondoval, málokdo vyzkouší nového autora, jehož jméno nikdy neslyšel. Nejlepší je umístit se v nějaké literární soutěži, nejlépe několikrát. Nemusíte vyhrát, musíte být jen tak dobří, aby váš text někoho zaujal.
 
Jak je to s názvem knihy? Vymýšlí se první, a nebo vyvstane až během psaní?
 
Záleží jak kdy. Já si nejdřív vymyslím, o čem to asi bude, pak k tomu vymýšlím název, někdy se ještě upraví v průběhu paní. Jsou autoři, kteří si název nechávají až na konec, jiní vymyslí název a pak k němu vymýšlí i text. Ale myslím, že nejčastější je způsob, který používám i já - že to jde tak nějak zároveň.
 
Co bys poradil těm, kteří mají zatím rukopis v šuplíku nebo třeba jen  nápad  a bojí se vyjít s ním na světlo, nebo prostě jen nevědí, jak pokračovat  dál?
 
První je tu věc napsat. Jakmile máte text, je potřeba najít dostatečně kritické čtenáře. to znamená někoho, kdo se nebojí vám říct, že ten příběh stojí za starou bačkoru. Takovéhle hledání není někdy snadné, ale vyplatí se. Dobré je třeba poslat text do nějakého workshopu. Tam se jednak dozvíte spoustu názorů od dalších píšících autorů a druhak je zde možnost rovnou někoho zaujmout nebo alespoň získat kontakty. Pokud jde o román, pak je dobré napsat pár povídek a prosadit se (nebo doufat v obrovské štěstí). Povídky obesílejte tak rok nebo dva do soutěží. Zlepšujte se. Během té doby vás možná osloví nějaký nakladatel sám od sebe, možná zjistíte, že vás nikdo nechápe, zahořknete a už nikdy nic nenapíšete. Ale buďme optimisté. Další rada tvrdí, že jakmile máte šanci něco udělat s knihou, tak napište první román: a zahoďte to. Napište jiný a teprve ten nabídněte. Zní to drsně, ale zkusšenost několika stovek napsaných stran udělá svoje. Je lepší vydržet než si udělat ostudu první knížkou - první špatný dojem byste napravovali hodně, hodně dlouho. Rozhodne nedoporučuji vydávat si věci samonákladem - ani papírově, ani elektronicky. Vždycky je dobré najít si nakladatele, který vaše jméno zaštítí svou pověstí. A navíc obstará distribuci a ty praktické věci, aby se kniha mohla vůbec objevit na světě a dostala se ke čtenáři.......... zní to drsně? Nebojte, skutečnost je mnohem horší. Pokud nejste zázrační autoři, pak od prvního nápadu "chci psát" až k finálnímu "vyšla mi kniha" je to přibližně pět let usilovné práce. Možná i mnohem více. Já třeba pět let psal, než mi vyšla první povídka a dalších deset, než mi vyšla kniha. Takže to nejdůležitější, co je pro psaní potřeba? Nekonečná dávka trpělivosti!
 



Více o autorovi: http://mila-linc.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0606 s