Nejhorší je prý první věta. Pak už to jde samo. Je to tak?

Ne tak docela. První větu je sice docela těžké napsat, ale skutečná krize se dostaví až později - v průběhu psaní. Rozhodně to není jako na skluzavce, kdy se člověk odrazí na začátku a pak už jen nabírá rychlost omezenou jen počtem úderů na klávesnici.

Člověk má o psaní knih spoustu utkvělých představ, ale realita bude zřejmě přeci jen trochu jinde. Zažil jsi během psaní nějaká rozčarování či překvapení, které člověka předem nenapadnou?

Asi nejhorší pro mě bylo poznání, že když už člověk napíše to kouzelné slovíčko „KONEC“ a oddychne si, že už to má za sebou, čeká ho ještě nekonečný boj s korekturami a dějovými nelogičnostmi, jimiž si před tím text sám zaneřádil. A špatné je i to, že tahle fáze je snad ještě náročnější než samotné psaní.

Jak to člověka vlastně napadne, napsat knihu?

V mém případě mne tahle posedlost chytila někde na střední škole, když jsem přemýšlel, jak nějak zabít nekonečnou nudu při hodinách češtiny. Tak jsem si na konec sešitu začal psát nejrůznější krátké povídky a... postupem času se z toho v podstatě stala závislost, která jen rostla. A tak jsem nakonec z krátkých povídek přesedlal na novely a nakonec i na román.

Říká se, že postavy žijí vlastním životem. Je to pravda?

No, něco na tom bude. Člověk sice ví, odkud a kam postavy směřují, ale cesta, kudy se tam dostanou, je často překvapivá nejen pro ně, ale i pro samotného autora.

Jaký okamžik tvorby byl nejsložitější, byla nějaká krize?

Ta nastala zhruba v druhé třetině. V okamžiku, kdy už mne pustilo prvotní nadšení a konec byl přitom v nedohlednu. Tehdy jsem měl velké cukání napsat rychle větu „A najednou všichni umřeli.“, sebrat se a jít se věnovat něčemu, co mi v té chvíli přišlo smysluplnější (což byla při mé tehdejší depresi asi jakákoliv činnost – snad s výjimkou maratonu ve sledování zrnící televize).

Když se podíváš na svou knížku dnes, napsal bys jí už jinak?

Určitě. Podle mě by totiž měli autorům v zájmu zachování jejich duševního zdraví zakázat číst jejich vydané knížky. Takový autor (čili třeba zrovna já) ji otevře, přečte pár řádek, zděsí se nad tím, co za pitominu tam napsal a pak nejí, nespí a pořád přemýšlí, kdy na to přijdou čtenáři a omlátí mu hlavu, že něco takového mohl na papír vůbec vypustit.

Přibliž nám ještě stručně cestu, jakou tvoje knížka ušla - od prvního nápadu až po to, že si ji můžeme koupit v knihkupectví.

Všechno vlastně začalo tak, že jsem své spisovatelské pokusy posílal dílem do literárních soutěží a dílem přímo do nakladatelství. Pochopitelně, že zpočátku mé sebevědomí takhle dostalo několik direktů na solar v podobě celkem jednoznačných odmítnutí, ale s tím, jak jsem sbíral zkušenosti, dostavil se dokonce tu a tam i nějaký ten úspěch. A nakonec mne na jedné takhle „úspěšné“ povídky oslovilo nakladatelství Straky na vrbě s tím, že bych ze stejné prostředí mohl zpracovat i román. A takovouhle nabídku jsem nemohl odmítnout. I když – kdybych věděl, že mne čekají ještě více než tři roky práce, než kniha spatří světlo světa, asi bych přeci jen chvíli váhal.

Není dnes vlastně složitější knížku vydat, než napsat?

Určitě. Obojí sice chce tak stejně trpělivosti a vpravdě buldočího zápalu pro věc, ale u vydání se ještě musí člověk duševně obrnit, neboť potom co se mu rukopis vrátí od třetího nakladatele s odmítavým dopisem, je třeba hodně velké duševní síly, aby člověk na psaní docela nezanevřel.

Jak je to s názvem knihy? Vymýšlí se první, anebo vyvstane až během psaní?

U mě název knihy vyvstal tak nějak mimochodem až během závěrečných prací na knize. Tehdy mi nakladatel vyčetl, že všechny názvy mých dřívějších povídek byly neuvěřitelně jalové a že doufá, že teď bude lepší, nebo že bude muset něco vymyslet sám. A já, abych mu dokázal, jak mne podceňuje, jsem bez jakéhokoliv přemýšlení od boku vypálil ta tři slova, která se pak i zaskvěla na obálce knihy. A opravdu byl skvělý pocit v ten moment vidět nakladatelův trochu zaražený obličej a slyšet: „Hele – to je docela dobrý!“

Co bys poradil těm, kteří mají zatím rukopis v šuplíku nebo třeba jen nápad a bojí se vyjít s ním na světlo, nebo prostě jen nevědí, jak pokračovat dál?

Tady by byla moje rada jednoduchá: nebát se a nápad svěřit papíru, popřípadě rukopis někam poslat. Protože, řekněme si otevřeně, v každém z nás možná dříme nějaký ten Victor Hugo nebo Karel Čapek a byla by škoda ho neprobudit. A koneckonců představte si ty otrávené obličeje školních dítek, až se za pár let budou muset o vašich slavných literárních výtvorech v hodinách češtiny učit – to už přeci za trochu té námahy s textem stojí, ne?  

^{Německá Zauberdienste a rodící se jednotky SS, sovětská NKVD, maďarský upír a polská léčitelka - a mezi tím vším bývalý legionář, nekromant a agent mladé československé republiky Petr Hankl. To je špionážní thriller z prostředí magických tajných služeb, který vás zavede do širých mongolských stepí, polského pohraničí i do ulic Prahy a Berlína. A všude tam se bude rozhodovat o osudu světa, zmítaného následky světové války, která měla zůstat válkou jedinou. Jenže ta druhá už se chystá a démoni cítí krev.}

Tomáš Bandžuch: Ve službách republiky
ISBN: 978-80-87364-26-0
Cena: 333,- Kč
600 stran
Vydalo nakladatelství Straky na Vrbě