Dokonce i to, co jsme se učili (anebo jsme právě dostatečně nesledovali?) ve škole, jako by naše hlava zapomněla, a někdy to tedy vůbec nevadí, ale jindy jest to škodou - a kupř. František Halas byl jednoduše jen jeden. A jaký?
„Morbidní lyrika plná skepse!“ řekli už rok po jeho předčasné smrti a ta se opravdu drží v jeho poezii s láskou za ruku.

                   Zezdola k růžím přivoníš
                   až budeš smrt svou žít
                   a do tmy lásku odhodíš 
                   svůj štít

napsal - a prakticky v každém štěstí mu zní smutek, v každičké radosti žal. František Halas se narodil 3. října 1901 v Brně jedenadvacetiletému dělnickému funkcionáři, který svého syna posléze přežil o jedenáct let a jehož žena měla bohužel tuberkulózu. Sám Halas později vzpomínal: „Když mi bylo osm, spával jsem s ní, protože jsme neměli víc postelí. Jednou k ránu jsem se probudil - a po maminčině tváři lezla moucha a já tu mouchu odehnal...“
Té noci maminka zemřela. Hrozné! A ještě horší! A čím byl Halas starší, tím víc mu asi maminka chyběla a ještě po mnoha a mnoha letech za války píše:

               Copak vám Vám je hej
               vy když chcete smíte říci
               Mami Mami pofoukej
               Právě teď tu všecko voní
               voní stín a mrtvé prach
               mně se vám tak stýská po ní
               už bych chtěl být na marách
               Copak vám Vám je hej
               vy když chcete smíte říci
               Mami Mami pofoukej

Tehdy u něj také propukala srdeční choroba, které měl posléze podlehnout (1949), a smrt ho vskutku... pronásledovala. I krvavou hrůzu první světové války prodělal právě v nejcitlivějších letech dospívání, tedy mezi třináctým a sedmnáctým rokem, i když se přitom vyučil knihkupcem, a pak absolvoval šestnáctiměsíční vojnu, ale ještě předtím pracoval v Úrazové pojišťovně, až jako by jej smrt skutečně i přitahovala. Po vojně zůstal Halas půl roku v Paříži, nato nastoupil do nakladatelství a rok poté vydal i první sbírku básní Sépie.
Roku 1930 mu vyšla druhá sbírka KOHOUT PLA&SÍ SMRT. 1936 pak navštívil s delegací kulturních pracovníků bojující &Spanělsko a... Za druhé světové války byl v odboji a před zatčením se skrýval v sanatoriu. Jeho slavná sbírka Torzo naděje ovšem už v roce 1938 reagovala na mnichovské události - a prý:
                   
                   Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
                   Čí ruce ho rozhoupaly
                   Francie sladká hrdý Albion
                   a my jsme je milovali

1940 se Halas obrátil k minulosti národní kultury alegorickou sbírkou Naše paní Božena  Němcová a tíha válečných roků jako by ho vtiskla zpět do dětství, takže vzniká sbírka Ladění vč. souboru veršů dětem DO USÍNÁNÍ. Některé básně jsou tu jak z úst mrtvé matky:

               Tak šup a honem do peřinek
               dívej se pěkně do stěny
               uslyšíš hrčet zlatý mlýnek
               co si tam zpívá zazděný
               Mele on mele všechny řeči
               cos kdekomu dnes pověděl
               Mžikalka víla u něj klečí
               tma už ji chytá od křídel
               Až semele cos napovídal
               nasype ti to pod čelo
               a hleď aby sis dobře hlídal
               co se ti v spánku semlelo.

Smrt ho naštěstí neovládla na sto procent.
Už před válkou uspořádal Halas i sborníky anekdot Trampský smích a Třída se směje. Současně do literatury uváděl mladé básníky v edici První knížky a právě oni se Halase jaksi na oplátku zastanou po jeho smrti, kdy bude jeho dílo příkře odsouzeno.

A měl to těžké! Otec chtěl mít ze syna revolucionáře, ale ten se nikdy nestal skalním komunistou a blízcí mu byli i katoličtí básníci. Jeho verše nikdy nezůstaly jen ideologické, nicméně po pětačtyřicátém se stal i členem prvního Národního shromáždění, dostal práci na Ministerstvu informací a byl předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Ještě roku 1946 přispěl i do sborníků Můj poměr ke KSČ a K padesátinám soudruha Gottwalda, postupně však v něm sílilo rozčarování a roku 1947 navštívil Polsko a pak i Rusko, tedy Sovětský svaz, čímž deziluze sílila. Únor 48 jen vše dovršil. Poslední sbírku A CO? už Halas nevydal a její vydání posmrtné (1957) bylo stále ještě odvahou. A psal:

               Nechci být masem vzduchu okolo
               jak se to líbí jim
               nechci být kůlem vyhlášek
               veřejným míněním.
               Nechci být nápovědou co polyká jen prach
               těch jejich komedií
               hraných na márách

Ano, politická poezie, ale i poezie nesouhlasu s novou praxí komunistů. Ale vraťme se raději k veršům, které mi připadají typičtější, a takhle zní Halasovo Poučení synovské:
       
                   Když probudí se hlína, je to myš
                   Je-li sklu zima, zaroste větvičkama
                   Ryba je hastrmaní lžička, Víš
                   A slza, slza je voda, co je sama

A takhle jeho poučení o člověku jako takovém:

               Přes štěstí vidění
               tak slepý
               přes dar slyšení
               tak hluchý
               Ve větru list v lásce sám





_{^{ikonka: cojeco.cz}}