První díl si můžete přečíst zde: Nikdytvá Magnetka

7.
Hodina Joriky
Záhady skutečného života se však na rozdíl od románových rozplývají do ztracena.
Není to ani jako ve filmu. Lorenc Luboše ještě osobně neznal, ale jedno věděl určitě. Právě on  má ilustrovat soubor jeho povídek Rok Joriky.
A tak se telefonní čísla buď popletla, nebo šlo o žert, a protože Rok Joriky chtěla vydat městská galerie, možná si z tebe vystřelili oni, což? Což ho napadlo paranoidně. A Jorika?
Co by.
Dál se milují s Jakubem a má to tak být, vzpomněl. Pro Jakuba i pracovala v &Sangri-La, a když ji Lorenc poznal, předsevzal si vlastně hned a jako blázen, že je nechce oddělit.
Nesmím mezi ně vstoupit, říkal si a tolik na to myslel, až se mu v noci zdálo i o Jakubovi.
„Rád bych viděl tvůj kapesní nůž,“ oslovil Lorenc Jakuba.
„A proč?“
„Nevím.“ A víckrát se zdálo o Magnetce a jednou taky o nich obou dohromady. Jak? To se vám Jakub a Jorika vraceli i s Lorencem mikrobusem plným výletníků z nějaké rozhledny a všichni tři seděli až na zadním sedadle. Za skly svištěl vítr, míhaly se zelené louky a Lorenc jako obvykle něco vyprávěl. Cítil se dobře. Ale mikrobus se vtom jako do těsta zabořil do těsného města a zastavil. Pár výletníků vystoupilo a sedadlo se tím uvolnilo. Víc. A Lorenc se i ve snu ostýchal a kul pošetilý plán, že si od Joriky... nad radši odsedne, aby neřekla. K Jakubovi. K oné cudnosti přišel někdy během dospívání a chi chi, ještě nevylochtanej, řekla mu jednou jistá dáma. „Hotovej Dennis Hopper.“
Možná se spíš mýlila, ale co na tom záleží? Chtěl zpátky k Jorice. Jenže ouha. Sama Magnetka mu v tom snu zasedla místo u okna a cestující v uličce dál cosi podstatného řešili a znal je osobně a vzpomněl na &Skvoreckého, jak k stáru říkával: Já už svět neřeším.
Já ještě, dodal Lorenc v duchu a světem mínil lásku.
Tu nejdůležitější věc?
Jistě. A sotva na lásku tak pomyslel a chtěl ji (pošetile) rozebrat jako Merkur, Jakub a krásná Jorinda mu z mikrobusu vystoupili bez rozloučení a navždycky. A jsou pryč a mou vlastní vinou, tedy mým zasněním se. A sen?
Byl to test. A tys v něm selhal. Proč? Protože jsi systematik a to nejlepší sis chybně šetřil na konec. Chyba. To jsi neměl. Přišel jsi tím o dva spojence. Ach, pročpak jsem jen Joriku a Jakuba neupřednostnil?
Zvedl se z postele. Došel k počítači a psal: Tebe to, Joriko, nezajímá, já vím, ale představ si, že jsem nedávno dostal textovou zprávu a působila jako od Tebe. A stálo v ní: Brr, takovou hovadinu jsem dlouho nečetla, radši nepiš a rozhodně nevolej. Nikdy Tvá.
Víš, mělo mi být rovnou divné, že mi tykáš, a jak píšeš to nevolej. když jsem ti přece nikdy dosud nevolal, jenže já zprávě uvěřil jako děcko a do tří dní se vzpamatoval a napsal: A stejně miluju Pippu! A přišlo mi: Já Tebe taky. Takže jsem hodinu věřil, že mě máš ráda.
Při pohledu zpátky mu ta hodina přišla coby minuta a čas ubíhá různě, podle toho s kým, jak napsal Shakespeare, ale proč by to Jorika dělala? ptal se Lorenc.
A co když měla důvod.
A třeba jí utekl kluk, napadlo ho.
Nebo má starosti s universitou v Táboře, kde začala studovat, něco jí nešlo tak, jak si představovala, i řekla si: A co? Můžem si přece s Lorencem chvíli psát, ne? A já se tak stal na hodnu někým jiným.
Milovaným. A takovým mužem, jakého by ze mě udělala, kdyby...
A věděl už, jak by tedy vypadal, i co by cítil. I co by plánoval, co by si troufl, co by promýšlel. Tou hodinou se to odhalilo. Muselo se to odhalit. A nebyl tedy nejspíš jiný než ostatní. Jeho zablokování se na chvíli rozpadlo a klidně zvažoval s onou vírou, jak dál a jak Magnetku nevyplašit. A že jí nejspíš stejně a opatrně řekne: Přece jen zůstaneme jen kamarády.
A proč?
Protože jsem zbabělý? A kojot? A ne dost sexy, jak bych chtěl? A že zrovna nemám ani auto? Ta zvláštní hodina hodin se ale nedotkla jen materiálna a skutečně Lorencovi odhalila, jak mu nezáleží na tom, zda se s Jorikou vyspí.
Ano, nezáleží. Takže ji miluji. A ne asi! Určitě. A nemám na ni. Ach, proč mi jen napsala? Dostala rozum? A je pravda, že žena často sama neví, co chce, ale nepřestane, dokud to nedostane, je to opravdu tak? Možná je. A já rozhodně prožil svou i Joričinu hodinu, jako by mě měla ráda, a nepůjde zapomenout. Nikdy. A vím, co se s člověkem semele a jak se mamlas promění. I jak se přečaruje svět okolo. Ale jsou i lidi, pro které by bylo zatroleně náročné to znát - a nezabít se.
Jsou. No, ale já Rozčarování zvládnu, i když je to Rozčarování s velkým R. Já ho zvládnu. A co - koneckonců – říká Truman Capote?
Víc slzí bylo prolito nad modlitbami vyslyšenými než nad nevyslyšenými.

8.
Už ji nikdy nepotkám
Dvě sirky mají hlavičky/ a ty hlavičky planou, zkoušel Lorenc vcelku marně veršovat, přičemž se zasekl. Nevěda, jak dál, ukončil rýmovačku: A ty dvě hlavičky/ to jsou mé kytičky.
To je ale blbost. Ne? Tak to nepůjde, Lorenci.
Ale ze slov Nikdy a Tvá vytvořil přesto Magnetce ještě jedno jméno Nikdytvá a jím se paradoxně chlácholil. Kdo ví, totiž. Vždyckytvá by mě třeba nakonec ještě mrzela.
Jako Jakuba.
Ne? Nevěděl, ale přemýšlel o tom.
Taky já bych Magnetku postupně takříkajíc odmagnetoval (a myslil přitom na sex) a odpoutal od srdce, ve kterém ji teď mám? A tu její podmanivou krásu bych nechal kaluži? Anebo se pletu?
V řece bych ji nechal plavat jako Jakub? Lze si to vůbec představit? A bál se mimo jiné vyzvídat u Jakuba, kterého občas vídal, co to podle něj bylo na Jorice nedostatečného.
Anebo se holka prostě opravdu vždycky okouká?
A to nejen na monitoru počítače? Chodí to podobně, co je Mars Marsem a zřítili jsme se odtamtud jako z hrušní? Všichni tady na Zemi? Ach, co mu Jakubovi vadilo?
Nevěřil, že cokoli intimního, a měl také z toho důvodu za to, že by mu Jakub příčinu klidně prozradil, jenže Lorenc ji nechtěl znát a říkal si jen dokolečka to jediné:
I kdyby mi to Kuba řekl, oštemploval bych záležitost jako vyřízenou a jediným možným razítkem JEN KUBŮV SUBJEKTIVNÍ POCIT. A stál tam a stýskal si. Už ji nikdy nepotkám. Nebo snad jo?
A jednou takhle v pátek dopoledne se náhodou vydal do Prahy, aby zase po letech spatřil dva bývalé spolužáky z vysoké, a přestupoval ve městě a Jorika a houf lidí mířili k expresu na Budějovice.
Nebo to není ona? škubl sebou Lorenc.
Nebyl na náhodné setkání bohužel připraven, když mu teď náhoda co nepřipravenému bloudovi dopřála šanci. Zaskočila ho. A Jorika?
Nesla těžkou černou kabelu a jejich oči se setkaly, ale Lorenc ani nedokázal postřehnout, zda ho identifikovala. Minuli se. Zbyly jen otázky:
Nebo to nebyla Jorika? Změnila se, protože pořád zraje? Ale zdálo se mu, že ji poznal podle vlasů, které měla podobně upravené i na aktuální fotografii na svém profilu na Facebooku.
Pokud se chtěl vůbec držet původního plánu s Prahou, měl ještě čtvrt hodiny do odjezdu obou rychlíků. I otoč to, idiote, otoč to na obrtlíku vlastní paty a bude to jako v románu, uvidíš.
Ale nebude! A neudělal to. Neotočil se. A ani ten kojot by to neudělal ochromen emocemi. A přece mohl Lorenc koupit v hale růže a nešlo by vůbec o první květiny, které kdy Jorice dal, ale napadlo ho to příliš pozdě a jen jako schodišťový vtip až ten večer po návratu z Prahy. Kojot!
Anebo jsi měl rovnou koupit lístek do Tábora, ten pražský ekologicky hodit do kanálu, hupsnout do jižního expresu a nebát se ani průvodčího. Natož Joriky. Natož jejích kamarádek. A kamarádů. A představil si spolu s pomyslným kojotem, jak ho Jorika zručně vymetá ze svého kupé. Hm. A chystají ostatně oddělení speciálně pro ženy, vybavil si. Hm. Ale tu kytku jsi jí přece mohl hodit aspoň oknem! usídlil se Lorenc zase už doma před Joričiným profilem a hle. Avizovala účast na sobotním večeru v hospodě jménem Rock´n´Wall.
Zvažoval i svou. Hm, účast. Ale co přesně to znamená? Že tam Jorika dorazí jako host?
Anebo bude za sexy servírku?
A na koho tam ještě narazím? Na jejího nového kluka, na toho horolezce Michala? A hledal na internetu snímky z předcházejících retro párty, a když je našel, vydechl, jak to Jorice slušelo.
Nicméně její starší sestra Káča je vyloženě sexy! napadlo ho. Tu narazil i na snímky, kde mu Jorika nepřišla tak úžasná. A co?
Nemiluju Joriku dávno jen kvůli vzhledu! říkal si.
Mám tam jít? A sám? A budu zas kojotem, když i tuto výpravu za láskou vzdám? Kde to vůbec je? Aha! Blok domů od náměstí.
Doputoval i na profil Joričina táty, zjistil, že tento jeho vrstevník zrovna slaví narozeniny a četl: „Vše nejlepší, tatí... Dyť to znáš. Jorika.“
Taky já bych mohl být její táta! uvědomil si. Bože, a co kdyby nedošlo na vynalezení Facebooku? Neměli bychom snad svatý klid?
Jenže došlo a panují časy přemíry informací, věděl. Doby, kdy si všeho vykutáte do aleluja. Nebo snad ne? Určitě. Ale je to tak lepší?
Nekoupal se v potu, v problému však určitě. A koukejme, kamarádku Evu po rozchodu s Jakubem zvala do Úlic. Na návštěvu. A četl: „Přijeď, mám tu místa dost, hm?“
Jak rád by dostal podobnou zprávu.
Na dalších fotografiích Jorika s Evou a ještě jinými dívkami pózovaly až pod Eiffelkou a ještě jinde ji našel jen s Jakubem. A ještě jinde s Jakubem a Evou a s Eviným partnerem. V Holandsku. A jak šly dny, zůstával Lorenc u Facebooku pořád přibitější a těsně před půlnocí na 1. května zjihl, když si Jorika umístila do profilu odkaz na skladbu Pojďme to nechat zítřku.
Se sebestřednou naivitou si pomyslel: Vyzývá mě. A titul ovšem naznačoval, aby na ni počkal. Plynuly další týdny a Lorenc chodil do práce a aby se mu nestýskalo, mezi tím i psal. Snil tak v bdělém stavu. Ale žil dál i Facebookem a 19. května dokonce „odhalil“ záplavy, které postihly Joričiny Úlice a vynesly z šesti domů šest rodin. A pomyslil si opět sebestředně: Jak se ty rodiny asi jmenují?
A šíleně ho napadlo, že první hlásky příjmení oněch rodů třeba dávají dohromady jméno Lorenc.
Byl posedlý. Blouznil. A nakonec vypátral i chvíli, ve které se Jakub a Jorika znovu dali dohromady. Nebylo to tak těžké. „Miluji tě!“ napsala mu totiž docela veřejně v to úterý v 16. 52. Nicméně hned nazítří svá slova z plochy zase odstranila.
Ale byla ženou a na světlo světů místo toho vyšla s fotografiemi jejich absolutních začátků, jak o nich krásně zpívá třeba Petr Novák. A Lorenc to všechno vstřebával a na hezčího a mladšího Jakuba přitom nežárlil a jen si občas zažmuntral: „Ahoj, vy dva.“
Začal listopad.
Devětadvacátého si Jorika Lorence náhle přidala mezi „přátele“. Z jakého důvodu?
Nevěděl. Žádný bezprostřední totiž nenašel. Rozmar? uvažoval.
Anebo touha potrápit? Protože v lednu jej zase vyřadila. Ostatně, proč ne? Disponovala stovkami „přátel“ a zatímco jemu nepřišly celé ty unikající měsíce života jako dlouhý věk, mladé Jorice určitě. A rozdíl mezi Jorikou a Lorencem činil i dvacet sedm let, což byla náhodou i doba, kterou strávil Robinson na ostrově.

9.
Marek a Veronika
Najednou si však Lorenc na svém soukromě vnitřním ostrově uvědomil, že si stále častěji vybavuje Veroniku z práce.
Taky šlo o dlouhovlásku a jednou se za ní zastavil manžel, takže snílek vyhodnotil i jeho. Chtě nechtě si pak už snadno představoval, že jsou všichni tři do jisté míry kamarády, a snil, že právě ty dva prosí, aby s ním nezašli do Rock´n´Wallu.
„Proč?“ optají se.
„Sám se bojím.“
„Aha.“ A přijde i ironické: „A co tam?“
„Nic. Líbí se mi tamní servírka.“
„Ale nám ne.“
„Jenže já tam nemám s kým jít.“
„A to se bojíš té ženské?“ řekne Veronika.
Lorenc přikývne.
„A proč?“
„Je zlá. Lepší to bylo, když ještě chodila s Jakubem.“
Jako by dialog slyšel. A viděl sebe i Veroniku, jak odcházejí z práce a kráčejí hovoříce městem. Ne, nikdy tak nešel s Jorikou.
A Marek? Přidal se až na náměstí u kašny, asi jako by se k Jorice přidal Jakub, a pojednou seděli v hospodě, která byla i klubem, a byli obsluhováni Jorikou a Jorika se tedy stala tou, která se ptala, co chtějí. A myla sklenice za výčepem a Lorence si stále a ostentativně nevšímala, jak už byl zvyklý. Ale dneska nevadí, užasl. Nejsem sám.
A ne už kojot. A kdo ví, možná Joriku s klidem i oslovím. Za chvíli. Za moment. A všecko zvládnu, tedy díky tomuhle páru. Co je tu se mnou. A kdyby tady neseděli, co bych sám dělal, proboha? Strkal hlavu do písku? Do flašky? Do sklenice, do Beama? Zdrhl bych?
Jorika by určitě byla ještě nepřátelštější a možná by na mě poslala i nějakého toho průvodčího. Ne?
Nebo Michala. Jak rád by Lorenc za pomoci Marka a Veroniky zrušil své zakletí a kéž zase v zemi Oz nastanou časy dobrého kouzla, snil. Kéž se mě Jorika zeptá: „Kdo jsou ti dva?“
A já řeknu se samozřejmostí: „Přece Marek a Veronika.“
„Takže tu nejsi sám?“
„Tady ne.“
A v duchu se zastavil u baru, za kterým stála. „Veronika je hezká, co?“ ptal se daleko krásnější Joriky.
„Spíš on,“ ucedila.
„To proto, že má Veroniku rád.“
„A to přišli prostě s tebou? Znáte se?“
„Z práce. Joriko, zase už chodíš s Jakubem?“
Zavrtěla posmutněle hlavou s těmi úžasnými vlasy, jež z ní učinily královnu Facebooku, a řekla: „Kdepak, skončilo to.“
„A kdy se najde nový spasitel?“
„Už se našel. A jmenuje se Michal.“
To vlastně věděl. A Jorika se dívala přes Lorence na Marka a Veroniku tak dlouho, až se ignorovaný Lorenc probudil.


_{ikonka: yeahgoodtimes.blogspot.com}