Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 1.12.2021, svátek má Iva 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13146
Komentářů: 11275


Měření



MuMo - Dreams and Nightmares

19.05.2012   redakce   Výtvarné umění   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Hostem pražského Muzea Montanelli je sbírka obrazů z Muzea pronásledovaných umění v Solingenu. Josef Albers, Hans Nathan Feibusch, Arnold Fiedler, Franz Frank, Teo Gebürsch, Georg Grosz, Alfred Hanf, Otto Hermann, Georg Paul Heyduck, Eric Isenburger, Hella Jacobs, César Klein, Else Lasker- Schüler, Ludwig Meidner, Georg Meistermann, Otto Nagel, Valentin Nagel, Otto Pankok, Carl Rabus, Hubert Rüther, Milly Steger, Erna Schmidt-Caroll, Wilhelm Schnarrenberger, Horst Strempel, Oskar Zügel.

Muzeum Montanelli - Sny a noční můry ze sbírek Muzea umění v Solingenu (SRN).

Výrazně expresivní umělecká díla s jedinečnou výpovědí - to je umění znázorňující katastrofy 20. století.
Výstava je přístupná v prostorách MuMo od 1. března do 20. května. Zhlédnout tady lze díla středoevropských umělců první poloviny minulého století, kteří se svým životem i dílem postavili bezpráví a diktaturám. Právě tito umělci budou v České republice představeni poprvé. Díla vyznívají nadějně i beznadějně, ztělesňují totiž sny i noční můry. Na jedné straně zobrazují „Sny“, kterými je boj lidstva za humanitu, na druhé straně „Noční můry“, tedy nebezpečí terorismu, diktatur, válek a násilí. Politické diktatury paradoxně přispěly k tomu, že se umění minulého století doslova vymklo ze „zajetých kolejí“. Léta 1933 až 1945 v Německu a od roku 1938 i v Československu jsou charakterizována zvůlí nacionálně socialistického režimu. Hrůzovláda fašistické diktatury a o 10 let později vláda komunistické totality zakazovaly umělcům tvořit, zavíraly je do vězení a doháněly k emigraci či do náruče smrti, zejména pokud se jednalo o jedince pronásledované pro svůj původ či odlišné smýšlení. Kolem 20 000 uměleckých děl, jak z muzeí, tak přímo z ateliérů, bylo mezi lety 1933 a 1945 zabaveno nebo zničeno. V Muzeu Montanelli můžeme na výstavě Dreams and Nightmares znovu objevit umělecká díla a životní osudy odvážně smýšlejících a nepohodlně vyhraněných umělců, kteří bojovali proti nacionálnímu socialismu a komunismu.
Muzeum pronásledovaných umění v Solingenu zahájilo svou činnost v roce 2008 výstavou „Nebe a peklo mezi lety 1918 a 1989“. Výstava a muzeum samotné byly velmi pozitivně hodnoceny, tisk pak označil muzeum za jedno z nejdůležitějších v Německu. Muzeum je ojedinělou institucí na evropské úrovni. Propojuje literaturu s výtvarným uměním a postihuje obě totalitní éry minulého století. Umělecké sbírky solingenského muzea, jež poskytly své exponáty, jsou: Bürgerstiftung für verfemte Künste se sbírkou Gerharda Schneidera a sbírka literatury a obrazů Společnosti Else Lasker Schüler.
Muzeum Montanelli ukázalo již v roce 2011 výstavou Maria Maria 1511/2011, podporovanou rovněž Česko-německým fondem budoucnosti, jak lze stavět mosty mezi Spolkovou republikou Německo a Českou republikou. Výstava Dreams and Nightmares tuto programovou náplň dále prohlubuje.
Navíc výstava probíhá i v rámci Dne muzeí a v kavárně MuMo se během víkendu lze zaposlouchat do melodie hlasů pánů Voskovce a Wericha. V neděli bude mít také kurátor Jürgen Kaumkötter od tří hodin závěrečnou komentovanou prohlídku, takže máte-li možnost, nechte se svými kroky nést do Nerudovy ulice.
Máte poslední možnost a ještě okořeněnou odborným výkladem.

Muzeum Montanelli
Nerudova 13, Praha 1
Sny a noční můry
1.3. 2012 - 20.5. 2012


 

Čtyři umělci, jejichž díla jsou součástí výstavy „DREAMS AND NIGHTMARES“:
Georg Meistermann (1911-1990)
1930 až 1933 studuje na Akademii umění v Düsseldorfu, mimo jiné u Ewalda Matarého. Jeho první výstava ve Wuppertalu-Elberfeldu v roce 1933 je nacionálními socialisty uzavřena. Následně konec studia a zákaz vystavování. Po roce 1933 se Meistermann dále vzdělává autodidakticky a pracuje v Solingenu jako učitel kreslení na volné noze. V roce 1941 odmítá přísahat věrnost Adolfu Hitlerovi. Rozsudek zní: trest smrti. Před popravou jej zachraňuje lékař, který jej prohlašuje za šíleného. V roce 1944 je při pumovém útoku zničen jeho atelier. Po obsazení Solingenu americkou armádou se Meistermann stává ředitelem místního kulturního úřadu a poradcem tzv. Collecting Point Marburg (sběrného místa pro shromažďování německé-ho kulturního bohatství). Zároveň odmítá dvě nabídky: tu dřívějšího velvyslance Francoise Ponceta, aby v Paříži bezplatně provozoval atelier, a nabídku pozdějšího prezidenta Eisenhowera, aby v USA založil vlastní školu. Po roce 1946 navazuje přátelství s kardinálem Döpfnerem, Heinrichem Böllem a Dr. Josefem Haubrichem. V roce 1953 se stává docentem na Städlově umělecké škole ve Frankfurtu. Po Velké ceně spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko za kulturu a účasti na výstavě documenta I následuje v roce 1955 povolání na Düsseldorfskou akademii umění. Po první ceně za malbu na sklo, udělené mu v roce 1958 na salcburském bienále, se Georg Meistermann účastní výstavy documenta II. Od roku 1960 vyučuje na Akademii umění v Karlsruhe. V roce 1964 přijímá učební úvazek na Akademii výtvarných umění v Mnichově. V letech 1967 až 1972 byl Georg Meistermann prezidentem Německého svazu umělců. Na přání bývalého spolkového kancléře Willyho Brandta jej v roce 1977 portrétuje pro Galerii spolkových kancléřů v Úřadu spolkového kancléře.

Carl Rabus (1898-1983) V roce 1934 prchá Carl Rabus před restriktivními opatřeními z Mnichova do Vídně, kde může nadále zůstá-vat se svou židovskou přítelkyní Ernou Adler. Krátce před obsazením Rakouska nacionálněsocialistickým Německem Erna emigruje do Belgie a Rabus ji následuje. V roce 1940 je Carl Rabus zatčen jako „nepříteli blízký cizinec“ a následně internován v táboře St. Cyprien u Středozemního moře. Kromě tábora St. Cypri-en provozovali Francouzi v neobsazené jižní části země, v oblasti spadající pod správu vichistického reži-mu, tábory Les Milles a Gurs, v nichž byly internovány tisíce německých uprchlíků. Nesnesitelné poměry v táboře a extrémně neutěšené vyhlídky vězňů Rabus zdokumentoval ve zhruba stovce kreseb, jež následně přepracoval jako dřevořezy, a dal tak vzniknout cyklu „Vášeň“, který je na výstavě také prezentován. Poté, co mu bylo dovoleno vrátit se z tábora St. Cyprien zpět do Bruselu, žil zde od podzimu 1941 pod dozorem gestapa. Kontrole podléhal ještě v roce 1943, kdy vytvořil obraz „Já ve střepu zrcadla“. V roce 1944 je pod záminkou zneuctění rasy převezen do Vídně a zde uvězněn, neboť stále udržuje styky se svou židovskou přítelkyní.

Oscar Zügel (1892-1968) V roce 1914 začíná Oscar Zügel studovat na stuttgartské &Skole užitého umění. Po přerušení studií kvůli vo-jenské službě v nich pokračuje v letech 1919 až 1922. Následně ve Stuttgartu působí jako umělec na volné noze. Osud obrazů Oscara Zügela po roce 1933 zní téměř neuvěřitelně. Obraz „Ministr propagandy“ z roku 1933 byl o rok později spolu s pěti díly tvořícími řadu „Znásilněné umění“ v Zügelově stuttgartském atelie-ru zabaven a jako „degenerované“ umění měl být spálen na dvoře stuttgartské státní galerie. Oscar Zügel patřil ke kruhu stuttgartské kritické inteligence a po varování, že mu hrozí podobný osud jako jednomu jeho zavražděnému židovskému příteli, odchází do exilu – na radu svých francouzských přátel do španělské-ho městečka Tossa de Mar. Zde se stýká s umělci, spisovateli a filozofy a přátelí se s André Massonem a Marcem Chagallem. Spojenectví Franca s Hitlerem přimělo Zügela opustit španělský exil a po krátkém pobytu v Německu míří v roce 1937 do Argentiny. Po určité době však Zügelova rodina musí čelit represáliím ze strany perónistů, a ten se tak v roce 1950 vrací zpět do Evropy. Svůj dům v Tossa de Mar nalézá vyplundrovaný, ale místní rybáři pro něj ukryli a zachránili několik z jeho nejvýznačnějších děl. V roce 1951 Zügel po návštěvě ředitele stuttgartské státní galerie potkává tamního domovníka, který mu sděluje, že ve strojovně leží tři krabice s jeho obrazy, které nacisté při pálení přehlédli. Jednalo se o díla zkonfiskovaná v roce 1934, mimo jiné i obraz „Ministr propagandy“.

Else Lasker-Schüler (1869-1945) Její první sňatek s lékařem Bertholdem Laskerem, uzavřený v roce 1894, je po devíti letech rozve-den. V roce 1899 přichází na svět její syn Paul. Jméno Paulova otce umělkyně nikdy neprozrazu-je. V roce 1902 vychází pod názvem Styx první soubor jejích básní. V roce 1903 se provdává za Georga Levina, kterému vymýšlí pseudonym Herwarth Walden a jméno pro jím vydávaný časopis – „Der Sturm“. Po dalších devíti letech je však i toto manželství rozvedeno. V té době Else Lasker- -Schüler žije v orientálních kostýmech jako Tino z Bagdádu, následně si však utváří novou exis-tenci jako Princ Jusuf z Théb. 19. dubna 1933 umělkyně prchá do &Svýcarska. Zde má však zákaz tvorby a je sledována cizineckou policií. Povolení k pobytu je „azylantce“ dva-krát po dlouhých průtazích uděleno, potřetí však již nikoliv. V Německu jsou její knihy páleny a její kresby, nyní vystavované v Muzeu Montanelli, jsou odstraněny z berlínské Národní galerie. Přesto Else Lasker-Schüler zůstávala věrná symbióze německého a židovského živlu a dnes platí za jed-nu z nejvýznačnějších německých básnířek. Zemřela 22. ledna 1945 v Jeruzalémě. Else Lasker-Schüler se 5. dubna 1913 zdržovala v Praze, kde byla pozvána na předčítání v „Klubu německých umělkyň“. Prager Tageszeitung Bohemia / Básnířka a policista: „Dnes kolem dvanácté hodiny noční upoutala pozornost chodců v ulicích jedna krátká příhoda. Na Staroměstském náměstí se na jakousi nezvykle oděnou dámu zhurta obořil strážník proto, že s upřeným výrazem hleděla k obloze a za rytmických pohybů těla zpívala nesouvislá slova. [...] Onou dámou, jež na sobě měla černé šaty a kolem krku, obklopeného černými rozvlněnými kade-řemi, onyxový náhrdelník, byla Else Lasker-Schüler. Básnířčini společníci [...] údajně strážníka upozornili, že se jedná o exotického hosta z Théb (Else Lasker- Schüler o sobě ve svých básních vždy hovoří jako o princi thébském), jenž zde vykonává orientální modlitbu. šbquo;To je mi šumafuk!‘ odvětil údajně strážník, šbquo;tady nikdo nic zpívat nesmí,‘ načež se jal energicky požadovat, aby umělkyně, zjevně povznesená nad pozemské starosti, se zpěvem přestala. Ta se-bou vylekaně trhla a vmetnuvši podrážděně strážníkovi do tváře slovo šbquo;princ‘, opustila náměstí [...]“ in: Hartmut Binder, „Else Lasker-Schüler in Prag“ [Else Lasker-Schüler v Praze], in: Wirkendes Wort 3 (1994), s. 405-438


 

 




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0327 s