Už v předchozích filmech jako SNY ŽEN či v nejslavnějším a skandálem opředeném filmu MLČENÍ, který uzavíral tzv. komorní trilogii "hledání Boha" (JAKO V ZRCADLE, HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ, MLČENÍ), staví Bergman do popředí svého vyprávění ženy.

PERSONA je opět studií dvou žen, nebo jak řekl sám Bergman "sonátou pro dvě ženy." Zatímco v MLČENÍ je zobrazen svět plný neznámého nebezpečí a život bez víry, bez emocí a bez citů zde navíc chybí i vůle žít. Otázka smrti v Bergmanově díle oscilovala již dříve (viz třeba SEDMÁ PEČEŤ) a tady se přesouvá do niterného pohledu člověka, který ztrácí jakýkoli smysluplný vztah k životu.

Herečku Elisabeth Voglerovou (Liv Ulmanová) poznáme v nemocnici, kde apaticky leží. Stalo se to uprostřed představení, kdy nejednou nebyla schopna slova, ztratila řeč. Druhý den ji našli doma na lůžku. Sice v bdělém stavu, ale nemluvící, nereagující. Čtvrt roku se o ní stará ošetřovatelka Alma (Bibi Andersonová) aniž by došlo k nějakému zlepšení. Lékař navrhuje cestu k moři. V chatce na opuštěném ostrově zůstávají obě ženy rozdílného věku a rozdílných povah samy. Jejich vztah prochází různými fázemi - od počáteční nenávisti k pochopení a náklonnosti. Elisabeth mlčí za obě, Alma zase za obě mluví a svěřuje se. Zcela se Elisabeth otevře, dokáže promluvit i o svém velkém tajemství - o sexuálním zážitku se dvěma mladíky na pláži - a čeká podobnou reakci. Elisabeth však důvěry své ošetřovatelky zneužije, napíše o tom svému manželovi. Ale Alma, postupně přejímající její chování, dokáže ránu vrátit. A nejen to - obě aktérky se jakoby stávají jednou jedinou, jejich role i příběhy začínají splývat. Když pak přijede na ostrov Elisabethin manžel považuje Almu za svou ženu...

Ingmar Bergman natočil tento snímek v roce 1966 nedlouho poté, co prodělal vážnou chorobu, během níž se ocitl na hranici života a smrti. Po tomto zážitku se u něho dostavila také tvůrčí krize. Byl nucen přehodnotit své umělecké snažení i své vztahy k ženám - od silné závislosti na matce až k řešení svých milostných záležitostí. Ke zrodu filmu, který dost dlouho připravoval, prý přispěla společná fotografie dvou hereček Bibi Andersenové a Liv Ullmanové. Obě důvěrně znal - první jako bývalou, druhou jako současnou partnerku. Obě si prý byly nesmírně podobné a v době nemoci Bergmanovi splývaly jako v zrcadle do jedné (jak nevzpomenout název jiného Berganova filmu JAKO V ZRCADLE). K podobné dvojjedinosti pak dojde v závěru filmu...

PERSONA vyjadřuje marnost slov i marnost mlčení, je o vnitřním světě člověka, který prožívá hlubokou samotu, krizi bez východiska a možného řešení. Shrnuje dosavadní Bergmanovu tvorbu a dává jí další rozměr. Už název PERSONA, což je antické označení pro masku, naznačuje úsilí Almy "strhnout" masku Elisabeth a proniknout k její pravé tváři. Ale je to ta pravá tvář, je možno vůbec pravou tvář poznat a není to nakonec její vlastní tvář? Tyto otázky nechává Bergman otevřené.

Film PERSONA přináší ještě jeden motiv: hned v úvodu vidíte projekční přístroj, kameru, filmový pás, útržkovité záběry a nakonec bílé plátno na němž se odehraje pozdější drama. Všechno má zdůraznit, že jde o příběh, o fikci, že jde o nepoznatelné hlubiny duše, které může technika odhalit jen zcela nedostatečně a jen v nesouvislých útržcích. Bílé plátno. Na něm příběh. Na konci zase tma. Konec? Ne. Pochybnosti o smyslu umění mizí, Bergman jakoby odvrhl všechny staré formy. Po PERSONĚ nachází novou sílu a jeho tvorba se vzepne k dalším vrcholům (HODINA VLKŮ, HANBA, &SEPOTY A VÝKŘIKY atd.)
Fota: nordieporter.com, filmreference.com

*****************************
PERSONA
&Svédsko 1966
Režie Ingmar Bergman.
Uvádí ČT 2 v cyklu VELIKÁNI FILMU v pondělí 18. června od 20,50 hodin.
Druhý Bergmanův film &SEPOTY A VÝKŘIKY uvidíte v pátek 22. června na téže stanici.