&Stíhlá Jorika pružné postavy (21 let) odlila Jima Beama.
Po bok lesknoucí se sklenky přistavila rutinně i láhev koly.
Kriste, kolikrát ještě? Kolikrát ještě budu muset tady na Rhodu poslouchat dalšího českého turistu?
A i jiné otázky ji napadaly pod dlouhými vlasy. Obrátila se k muži - sedícímu na vysoké barové stoličce - na vteřinu dokonce útlými zády, ale on jen hlaholil: „A v těch Varech na festu u Jirky Batošky, což je pořád správnej řízek, by tohle nešlo. Ne. Ale Praha, Praha mi podrazila nohy. Jo! Mně. Klučinovi ze vsi.“
Naříkal, ale taky se nafukoval.
„Ze vsi? Ale neříkal jste včera večer náhodou, že pocházíte z Mariánských Lázní?“
„Jasně, že z Mariánek, Joriko. A právě tam u babičky mě taky před odletem na Rhodos lapla ona reportérka. Chcete rozhovor s producentem století? ptám se jí na kolonádě. Tak máte mít rozhovor s producentem století, já totiž u Zpívající fontány poskytnu vše! A falešná skromnost stranou. A fuj. A to nejlepší, co mi, kotě, můžeš udělat, je koukat se mi do očí. Sem se mi dívej a nečum na ptáky! Ale vážně, Markéto, tažte se. Vyvedu vás z ostychu.  Tažte se na cokoli, spontánně – i bez zábran. Ano? Prosím, buďme spontánní! A hlavně jde vždycky oč? Hlavně jde o to, co zajímá normální českou ženskou od plotny, ne?“ A producent a herec Jirka Dobrota přivřel tam uprostřed řeckého Údolí motýlů na Rhodu oči, hodil do sebe dalšího panáka a hrdě zavzpomínal. A poskytneme vám teď i doslovný přepis rozhovoru, jak o něm povyprávěl.
***
„Jaký je váš vysněný ženský ideál?" oslovila jej ještě v Mariánských Lázních reportérka Markéta.
Jirka: “To je pravda! Já mám rád ženský. Ale mám rád ženský, který jsou ženskejma, protože proč? Protože nesnášim podlost. A když má třeba ňáký vytahaný rolničky na krku a visí jí vzadu kůže a hraje si na mužatku, to nesnáším, chápeš? Ale aby nedošlo k omylu, já mám jinak rád všechny ženský, takže třeba i vysoký podpatky, což je úžasný vždycky, i krásný punčochy, i krásný tělo. Jo? A já si myslím, že když je ženská ženskou, tak je to zkrátka krásný, což tam taky bravurně barevně zapiš, holčičko. A můžu se napít? Musím!“
Markéta s ironickým úsměvem: „Takže vy jste, Jiří, pijan i přítel českého filmu i nás žen? Napíšeme to tam!“
„No! A ženská, jak jsem už řek, ta, když se umí prodat, to to pak sviští. Ale ne prodat jako na Filipínách, samozřejmě, a abych nebyl zle pochopen. A když tedy ženská tohle brilantně ovládá a zvládá a umí se prodat, tak se umí prodat, i když má sto kilo."
Barová stolička prasklá - a Markéta raději maličko mění téma: „Jiří, řekněte mi raději, čeho si na ženách nejvíc vážíte."
„Na ženách si nejvíc vážím toho, když nejsou přívěšky ke klíčům. Rozumíš? Když jsou to ženský, který, ehm, Markéto... Jste blond, ale já jsem taková stará mrcha - a býval babičkou hrozně klášterně vychováván ještě ve svých devatenácti. A dvaceti. Fakt. Ale nejen jí. I jinými ženami, který však vždycky něco chtěly. Rozumíš? A proto jsem dnes i zhejčkanej, a proto si lítám na Rhodos na poslední chvíli. Last! Ale mně se zkrátka líbí, když chce ženská něco dokázat - jako ten Amundsen. A Nansen. A Bunsen! A když nezůstane jen tou, která doma chlapovi otevře pivo, že jo, když on přijde, protože takový chlap si ve finále životního filmu najde milenku. Že. Milenku, která naopak i něco chce a má velká... A má ta velká předsevzetí před sebou. A ňáký cíl, že... A ženskou, která strašně nenávidí, když nemá práci, asi jako my producenti tu práci také potřebujeme. A tu ženu, která nenávidí pocit, že já bych ji měl živit, hele! Dolij mi!“
I Jorika ze Rhodu dolila - a Jiří i dál reprodukoval, co v té naší kotlině předvedl obdobně sličné reportérce z lázní.
„I když je tedy fakt, že poslední dobou spíš živí ženský mě," dodal.
Markéta: „Nicméně se kvůli krátkému výpadku nepovažujete za přítěž, že ne? To by bylo zbytečné. Ale prý, říká se, a prý vás v branži pěkně podrazili.“
Jirka: „Podrazili, nepodrazili, na to se chlap nesmí ohlížet. Takový je život, tak se už soustruží. A já jsem jen obyčejný kluk ze vsi, jak říkávám, a tu roli klučiny nehraju. A co vím? To, že práci u filmu miluju - a vás taky, Markéto, ale když pak vidím ve Varech na červeném koberci všecky ty dámičky, které mé pokusy o produkci také baví, a když okolo mě stojí i spousta jinejch váženejch lidí, a když za mnou někteří i přijdou až do Puppu a řeknou: Hele, ty, Jirko, ty jsi náš Jirka a ty se nám líbíš!, tak o tom to je! A o čem ještě?
Že i ta babička a ony dámy v neděli i v pondělí po ránu řeknou s pokorou: Do p... Ale vy to, člověče, děláte dobře!
Vy máte drajv.
A to je - pro mě - větší odměna, než třeba chleba s máslem a s marmeládou a s višinkou veprostřed. Anebo cokoli jiného na kontě v bance! A kašlu na kritiku.
Markéta, ale i Jorika: „A co vlastně přesně chcete?“
Jirka Dobrota: „Dobro, holčičko, dobro – a veselé velikonoce s Belmondem. Ale prvořadě ty velikonoce. A aby ses v tom bijáčku bavila také právě ty, rozumíš? A nemáš snad pocit, že na těchhle podpatcích musíš i ve Varech do kina na Drogy, hnus a špínu, ne?
Fajn. Nemáš. A to je asi dobře, protože ty chceš přece snít. A já si myslím, že chceš být i krásná a mít čistou mysl, že. Jenže v Čechách? Tady se kurvíme již od Rakouska, už od Marie Terezie, už od Kroka! A že přeháním? Jo. Ale abych byl sdělnej. Víš? Kotě! Protože my se to umění snažíme vždycky zabalit ještě do ňáký blbosti navíc, kterou by lidi pochopili i trošku jinak, jo? Souhlas? A aby to - zkrátka - bylo složitý a dostávalo to Český lvy, ale to je bláznovství, to je střela vedle, protože já bojuju za jinou věc. A nalijte!
Za jinou. Ale jedno netvrdím. Ne. Já neříkám, že by vedle toho neměly stát i umělecký filmy – a jako podle pravítka. A proč by nemohly? Ať stojí. Ale já chci, abychom za ten rok měli i víc takových věcí, ze kterých bude radost. Čirá. A abychom tu radost měli nejen kvůli tomu, že je tu zase jeden novej bezva film, ale i proto, že jsme vydělali.“
„Ano. Tak. Já vás chápu, Jiří.“
„Fajn, Markétko. I když je to přece trošku složitý. Ono to není jako procházet se růžovým parkem s Jiříkem za zrcadlem. Anebo jako provozovat tenhle rockový klub na Rhodu.
Ani jako v něm brigádničit, tedy od školy. Ono je to ještě víc nelehký. A co? Dělat poctivě ryzí filmařinu - a vydělat na filmu, který pak lidi milují jako tu Pyšnou princeznu! A von je to bezesporu kumšt. Ale já si myslím i to, že ten lid nemusí milovat jen Pomejeho Kameňák. A kdopak ví, oni si doma pustěj třeba i Viscontiho! Anebo Felliniho! Anebo Barnabyho! A je jim bezvadně! Ale stejně obyčejně koukáš v čem? V pantoflích. A s pokorou. Ne? Anebo tedy já. A tak to aspoň vidím dneska zvečera, ale myslím, že stejně jako vy. Docela dost podobně, jenže pokud pustíte v letňáku v těch Varech po Ebenovi právě Viscontiho a Felliniho – a hned za sebou anebo i najednou jako prolínačku, tak oni tam přijdou.., ta Zaoralová a Alenka Prokopů a řízek Bartoška, ale jinak nikdo.
Utrum. V ty další dny. A vy tam budete snášet vejce sama jako Jakeš i kůl v plotě a já neříkám, že přesto nejste hodná ženská od plotny a nenosíte podpatky, ale to nestačí. To nestačí. A já stojím hodně při zemi (a šplhá bystře zpátky na stoličku) a naši zem jsem vždycky miloval, tu zem i mou i vaši i rodnou a širou a nezasmrádlou, miloval, ale právě proto si myslím, že bychom v tom státě superlativů a vší korupce měli udělat i ještě jednu věc…"
Markéta: „Nové volby?"
Avšak Jiří Dobrota jen bohorovně zavrtí hlavou: „O volby ani tak nejde. U filmu. A udělal bych to hlavně tak, aby krásný ženský, který se mnou dělají rozhovor, asi jako ty, tak abyste vy všechny šly v těch svých kramflíčkách do toho kina po tom červeným koberci s chutí.
A bavilo vás to. A když vás to bude bavit, ehm, a dolijte mi, a když tam budete mít ty svý idoly, ať už to bude ten Depardieu nebo Brad Pitt anebo i Eben anebo i ten starý Franta Kováříků, anebo zkrátka kdokoliv jinej, tak ono vám bude jako ženským fajn, protože (a pokračuje ještě procítěněji) kino, to je silnice a nejkrásnější umění. Po knize. A vůbec a hlavně, je to jen iluze.
A ne? (Vstává.) Vždyť my všichni sníme. I já. Dolij. A kdybych byl zase u válu, jako že mě ty mrchy už párkrát vyštípaly, tak já bych ukoval i další romantický filmy. S Troškou, s Tofim, vím já s kým? A rozhodně ro-man-ti-ku. Slyšíš? Slyš! Bdi! A zkrátka si myslím, že by se i v krizi měly točit v Řecku i v Čechách takovýto rázný bijáky, jako už bývaly tyhle... filmy pro pamětníky. Váš? A proč? Protože je chceme snít. Jako národ. Jako Slované. I jako Řeci, i jako Turci. I jako obyvatelé Korfu a Rhodu. A tak vyzývám a piji a všem svým divačkám i tobě bych chtěl plnit všechny tyto sny. A právě proto postupuji terénem showbyznysu jako generál Patton. A právě proto chci finálně zdůraznit jediné: I ty sni! A sněz, co můžeš, ale vždycky sni.
Už okouzlená Markéta, ale zároveň i do ní dodatečně vtělená Jorika:
„A to je tedy ten recept?"
„Nejen.
Pro mě, lásko, je to však medaile. Nejvyšší výzva. Sněžka, Everest, Mariánskej příkop, Titanic, hej, nalij ještě! Kočko, a pro mě bude tou největší výzvou, až se ukáže, kdo tu byl opravdu producent a kdo sázel leda mrkev a měl jenom známý. A víš, já jsem celej život dělal jen to, že jsem s Českou televizí nedělal! Ale vždycky jsem ty peníze přesto nějak musel sehnat. A to je svět. Protože já vždycky dělal s nějakou jinou telkou, a to komerční, ať už s tou anebo s tou. Ale ta ode mě koupila práva a to taky bylo vše! Nebo snad ne?
A ostatek? Já si ho musel pokorně sehnat od sponzorů, od investorů i od vlastních kamarádů. Od Párala! Ale nebylo to lehký. A měl snad takový Petr Kellner támhle v Rusku někdy čas na Jiříka? Ne. A co? Zesnul jsem? Zatím ne. Sedím tu na Rhodu? Sedím. A šlo to i bez černého česko-ruského Petra? &Slo.
Anebo skoro, ale nechci bejt sprostej, a musel jsem si zkrátka vždycky někde pučit a riskovat, že to nevyjde, ale o tom to je, ne? O-pa-ku-ju. A kuju! A ničil jsem tím rodinu, to taky vím. A bylo to ještě horší. Nejhorší. Ale dnes je to zrovna deset let - a nesedím tu pořád? Sedím.
A proč? Protože je to jako horolezectví a adrenalinový sport i bungee jumping. Ale bez gumy, pánové, no, a v celé republice to všichni vědí, že to zase bude jen a jen Jiřího rozhodnutí, jestli půjdu do dalšího filmu na tři dni, na pět dní anebo na deset. A že je to celé čistě můj projekt a čuch. A je. Ale nejen to.
Já si dnes už dokonce myslím, že jsem právě za těch deset let dostal ten čuch.
A že ho mám. Konečně a nejvíc. A to čuch na komerční a úspěšný filmy - a doufám, že tento můj čuch se ještě stále nezbláznil jako nějaká magnetka na Tyrhénském moři - a bude zase čuchem pro lidi. Čuchem lidu. Protože já jen chci dělat pro tyto lidi. A co si ostatně víc můžu přát? Joriko! Markéto! A nevidím zdvojeně - a vracím se zpátky v plné síle a rozhodl jsem se tak poté, co jsem v oněch bažinách a v Minotaurově bludišti zažil krušné chvíle, ve kterých jsem se omylem obklopil lidmi, co mě pak strašně moc okradli a co mě - díky mému poslednímu filmu - strašně moc využili. A opustili. Jako ten kůl. A já byl zhrzený a jen ten Sagvan se mnou tenkrát pil, ale i Sagi má svou práci, tak nakonec rovněž šel. A zůstal jsem sám. Ale to mu nezazlívám, i když to pamatuju. Ten pomohl, i ten mi půjčil... a ten šel radši na hokej. A tak jsem zůstal trochu přejetej a smutnej, ale říkám si jedno:
V naší korupční republice snad stejně nikdy neexistovala spravedlnost. A právě to muže napruží. I mě. A já chci dělat dál ty krásný filmy, ale jsem za to zatím trestán, a tak jsem si najednou řekl, že jen dokončím veškeré staré věci a zaplatím čestně dluhy... a skončím. Finíto. Protože já si kolem a kolem myslím, že to nemá smysl, dělat v České republice i dál film.
Ale má smysl ho milovat. A budu tedy filmy milovat, až dokud mě nezabijí a nezavřou, anebo jinak nezničej, anebo dokud neonemocním a neumřu přirozenou cestou, tak já v tom produkování budu pokračovat až do konce života, a ještě jednou opakuju, že mi bylo hrozně smutno a hrozně zle a byl jsem slzoň, tak se všem omlouvám, ale dokud to půjde budu teď zase shánět penízky a už jsem s tím u tady v Řecku začal. A ještě jednu!"



^{ikonka: chibarproject.com}