Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 30.9.2022, svátek má Jeroným 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13280
Komentářů: 11316


Měření



Neodeslaný dopis

08.08.2012   Dagmar Hermannová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

a já žasnu - kde mám svoje krásná křídla,která jsem měla ještě před chvílí?




Vzpomínky na Marii,která tenkrát zmizela beze stopy,se časem pomalu rozplynuly.Zpočátku jsem se pokoušela po ní pátrat,ale nenašla jsem nikoho,kdo by byl o ní něco věděl.Jakoby existovala jen v mé mysli,a přitom jsme seděly vedle sebe po celou dobu studií.Byla mou nejlepší kamarádkou - vlastně jedinou kamarádkou - a kdybychom teď mohly vzpomínat spolu, byly by to vzpomínky na celou řadu neuvěřitelných zážitků.Ostatně - s Marií bylo tak trochu neuvěřitelné všechno - konečně i to,že se vytratila beze slova rozloučení.

A zase jsem jela do Prahy, kam občas pracovně musím, ale právě tyto cesty mi hrnou do hlavy nejvíce vzpomínek na časy minulé,krásné a neopakovatelné, kam Marie patřila, patří a vždycky bude patřit, stejně jako Praha,která pro nás během gymnasijních let představovala cosi jako Mekku možného dobrodružství. Proto jsme do našeho hlavního města čas od času zamířily místo vyučování,a všechny naše cesty jsme zvládaly stopem...."Marie...Mařenko...kde jsi zůstala...kde jsi?" volám, a ona je přitom tady se mnou jako líbezné sluníčko sedmitečné,
zatímco já v kostýmu nočního motýla... a tak to bylo vždycky. Já smutný listopad a ona krásné jaro,květen,máj. Poskakujeme spolu s ostatními po teplem ohřátých ulicích - poslední zvonění, poslední dny školy - co bude potom? Tekly nám nad končícím mládím slzy radosti, anebo to byly slzy smutku?
"Dej pokoj!" - odstrkuji kamarádku, která mi už nějakou dobu zvoní přímo do uší, tahá mne za rukáv, a stejně neslyším co říká...
"Tak probuďte se"....slyším teď naopak zřetelně, mým rukávem třepe sličná průvodčí, a já žasnu - kde mám svoje krásná křídla, která jsem měla ještě před chvílí, a kde je moje beruška Marie?
Z tašky jsem vylovila jízdenku - pak následoval štos papírů - a dopis!

Milá Marie,
náhodou jsem poblíž naší školy, kašna uprostřed parku je plná vody a tatíček Masaryk se svými věrnými stojí pořád tam, kde stál. Zato já sedím na lavičce sama, protože už pár dnů jsou prázdniny.Vzpomínám na tebe, na nás, a na všechno co bylo. Píšu ti, i když nevím kam, ale zatím pořád věřím, že najdu někoho kdo ví víc. Na posledním třídním srazu jsem zaslechla, že kdosi, kdo tam nebyl, našel na tebe spojení.
Tenkrát jsem se dlouho nemohla smířit s tím,že už tě nikdy nepotkám a trápilo mně to skoro jako nějaká nemoc. Proč Marie? Možná to bylo z tvého pohledu nutné, ale proč tak rychlé, jako když člověk padne, umře, a najednou nikde není? Mohla jsi nechat pro mne alespoň vzkaz.
Vzpomeneš si ještě... třeba na to,jak jsme jedna bez druhé nemohly žít a chtěly jsme spolu umřít, a možná na poslední chvíli nás zachránil náš třídní profesor? A vidíš, teď už je sám po smrti, a my obě ....taky nejsme....a přesto existujem....


Dopis končil datem před patnácti lety, a stejně ho tehdy nebylo kam odeslat.

Vzpomínky na mně zaútočily znovu s plnou silou. Za okny vlaku se míhaly lesy, louky, rybníky - jako tehdy za okny aut, která jsme nebojácně stavěly pro svoji romantickou cestu,protože na vlak jsme neměly peníze, kromě těch,které jsme chtěly obětovat pro případné dobrodružství, ale ve skutečnosti byly určeny na obědy v menze. Celé měsíce jsme neměly ve škole oběd - za to jsme si užívaly jeden den okouzlujících procházek po Václavském náměstí a posezení - pak už v "našem" hotelu - na kafe a sodovku, když na víc jsme neměly. Tím intenzivněji a z plných plic jsme vdechovaly život, a prožívaly pohled z širokých oken hotelové restaurace ven, na bulvár plný lidí. Na "velký svět", který za okny přívětivě kvasil a bublal - a byl už tak blízko, skoro na dosah ruky! Za chvíli - až skončí protivná škola - bude i náš!

Protivná škola skončila - a pak Marie zmizela. A třeba ji nenapadlo, že je to navždy. Slečen se ve světě ztratily už stovky.Kolovaly zvěsti, že prý nedodělala vejšku - ostatně já taky ne - protože se zamilovala do úžasného kluka - ostatně já taky a mám děti...ale ty právě Marie nemá! Nemůže. Ačkoliv pro miminko by byla udělala všechno - její poslední možnost už minula. Má snad alespoň svou životní lásku, zatímco já tu svoji už ne? Tak vidíš Marie, pořád máme něco stejného, a něco, co mít nemůžeme.
Brrrrrzdy zaskřípaly! A ještě jednou - a už mě rychlík vyplivl na rozpálený perón doprostřed davu, který mne soukal nezadržitelně dál všemi podchody,až jsem se ocitla na ulicích Prahy - a tady Marie někdy zase bude,i kdybych si ji měla vymyslet.Ze všeho nejdřív si ale dám kafe v "našem" hotelu. Kličkovala jsem mezi lidmi ...a šok! &Sílený...neuvěřitelný....zahlédla jsem ji? Když už jsem stála před hotelem, viděla jsem ji zřetelně. Byla jen pár metrů ode mne a posouval ji dav, ačkoliv ona sama šla pomalu. Hodně pomalu ... skoro jako duch, v modrých šatech, které byly v posledním stupni těhotenství - takže omyl. A už mě modré šaty minuly, míjely, vzdalovaly se ....ale pak najednou se zastavila - otočila - usmála - a zamávala - ahoj - ahoj - jasný signál! Jakoby vedle mně udeřil blesk! Stůj tam zlato, neuteč mi! Rozběhla jsem se k ní. Prodírala jsem se lidmi zuřivě, jako vzteklý foxteriér,ale kdybych byla běžela ještě rychleji, modré šaty nikde nebyly. Běžela jsem ještě několik desítek metrů dopředu a zase zpátky k hotelu - marně, všude byli jen cizí lidi.

Pár týdnů potom byl sraz naší bývalé třídy ..."jo a píše Marie"...

Ahoj všichni,
tak konečně - po všech těch dlouhých letech - by mi to bylo skoro vyšlo, a celou dobu jsem se moc těšila na všechno a na všechny. Na můj bývalý domov - až ho uvidím, zdali ho ještě poznám? Zatím se stal zázrak! Zrovna teď leží vedle mně, má modré oči a tři kila osmdesát, ale o jeho jméno se pořád ještě hádáme, když já trvám na českém...a místo chystání se na dlouhou cestu vozím kočárek ....ale příště už určitě... z obálky vypadla fotka miminka.

Nebyla jsem děsně překvapena jako všichni ostatní - protože já jsem to přece už věděla... jen já jediná ... a první...pár slz mi nakapalo do sklenice s přípitkem. Tak tedy příště - budu se těšit, Marie.


ikonka: essay.tv


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.029 s