Tohle je život. Krásný, hrozně krásný.

Měla jsem, mám, po mnoho let kamarádku, bytost natolik blízkou, jak jenom můžete chtít. Naše příběhy se prolnuly naprosto nepoeticky, dvě maminky s kočárkem spojené jednou známou z porodnice. Blízké jsme si byly již od prvního setkání. Dávaly si rady, prožívaly radosti i starosti každodenního života.
Kdykoli bylo zapotřebí, byly jsme jedna pro druhou okamžitě po ruce. Jak jsem prožívala, když mi po mnoha letech vytouženého druhého těhotenství úsměvem naznačila: „Je tady, povedlo se.“ A tak roky plynuly a přišlo září 2006.

Stále cítím mráz, který mi přeběhl po zádech, když jsem se po telefonu dozvěděla jedinou větu. Vznikla moje první olejomalba, technicky jistě hodně nedokonalá, ale byla to ona.
Dlouho jsem ji nechtěla pustit, sledovala její oči, jestli v nich najdu špetku spojení. Nevím, jestli to byla má touha, nebo zda tenkrát ještě chtěla. Rozmlouvala jsem s ní, jako by tu byla, říkala si ve chvílích rozhodnutí, co by asi ona,… a pak jsem jednou pochopila.
Toužila po svobodě a já ji konečně pustila. Ať prochází nebesy, pluje mezi mraky na křídlech ptáků a je konečně volná.  

 


(foto autorka článku)