Jednou jsem si všiml v galerii muže putujícího jaksi křížem krážem. Nevím, zda nepokorně, ale nechodil poslušně a jako ovce při zdi. Vyšlapoval si tu napříč, tu jen tak tam a tu zase zpátky. Zastavil jsem ho dost možná právě uprostřed nějakého toho koloběhu: „Dobrý den.“

Durdil se, ale řekl bych, že jenom naoko, a po chvíli začal klidně vysvětlovat vlastní pohnutky. Vnímal jsem za jeho slovy i štěstí zaujatého učitele, který se konečně může vyřádit při vysvětlování tupci.
„Proč tak pendlujete?“ ptal jsem se, myslím. „Nejste vlak.“
„Chodím tak, protože si obrazy v každé galerii taky uspořádají průvod,“ překvapil. „Ne hned, ale když se navzájem spřátelí. To potom za určitých měsíčních nocí ožívají a plaše se řadí, asi jako když se naším městem ubírá v čase historického víkendu dobový ohnivý průvod. Věřte ale nebo ne, další ráno visí plátna zase svislá a strnulá na svých místech.“

Vymýšlel si, ale nebylo mi proti mysli osvěžit fantazii ubíjenou celodenní nudnou prací a poslouchal jsem i dál člověka ustrojeného tak divně a starodávně, jako by právě i on vystoupil z některého plátna devatenáctého století. Usedl jsem očarovaně vedle obrazu nazvaného POHLED NA LOCHOTÍN, který kdysi namalovala jistá Louisa Piepenhagenová, a naslouchal.
„Všechno souvisí se vším,“ pokračoval ten pábitel, „i tahle krajinka. Taky bude jen kolečkem hodinového stroje.“
„Mluvíte jako nějaký Arbes.“
Zavrtěl hlavou a bystře pohlédl na Louisin obraz, který zachycuje topoly, lesíky a louky v místě dnešního sídliště a zoo se zebrou. „Víte moc dobře, pane Fencle, že jsou obrazy jako sny, ale právě ve snu začíná každý den realita, tak jako i každá tady vystavená malba pospíchá za některou hezčí sousedkou nebo láskou. A jako si jedno plátno jiné předchází.“
Bedlivě se zadíval do imaginárních očí obrazu a zasmál se, když totéž zopakoval s mýma očima: „Svatá prostoto, taky jste nešťastně zamilovaný? A do Joriky?“
„Ale když mi bylo třicet, býval jsem zamilovaný do Ivany, která žila na Vinicích, a tedy právě v Louisou namalovaných místech. Stojí tam dneska sídliště, jak asi víte.“
„Náhodou ho znám.“
A mluvili jsme o Plzni i o obraze, ale jaká změna! Po sto padesáti letech vyrostly nad zoologickou zahradou domy, zatímco tenkrát šlo nad stráněmi celkem rozmarně pořádat pikniky uprostřed zeleně a... Díval jsem se, ale vyděsila mě náhle jistá prázdnota té dávné krajinky, a skoro jako by malířka bezděky pohlížela až do budoucna a jediný z tahů zvládla i prázdnou náruč. Brr! Chvěl jsem se.

Ale pak jsem zidealizovanou v obraze zahlédl. Přešla postaru oblečena loukami k obzoru a trvalo jí to pár vteřin, a přece dlouho, než se ponořila do lesíka. Ale cizinec mě už vlekl Západočeskou galerií k jinému a daleko temnějšímu obrazu, který (a na mou duši) na tu lochotínskou krajinku navazuje a zachycuje stejné místo ZEVNITŘ. A najednou stojíte mezi stromy toho lesíka, hledáte svou vílu - a zrovna rozhrnula haluze.
„Co tady děláš, Joriko?“
A víly prý chrání jeleny, laně i kamzíky - a někdy „se spřátelí i s dívkou, která potřebuje ochránkyni pro svého milého,“ dočetl jsem se v jedné Váchalově knize. A dívám se, dívám, a ona Jorika lehounce a snově prochází pod gotickým klenutím obrazu, asi jako ze života taky všechno nakonec odejde, ale SKLENE SE.
„A dál?“
„Už musíte svůj směr sám najít.“ A rádoby zodpovědně se tedy i ještě dnes vleču podle dalších a dalších obrazů. A na který ukážu? A do kterého by ta víla měla tentokrát vkročit? A jdu a jdu, až ustrnu před jedním „starým dobrým“ Luďkem Maroldem, a to před jeho Usmířením, ale i cizinec mě sledoval a znovu se rozesmál. „Lidi jsou už tak otupělí televizí i jinou propagandou,“ řekl mi, „že kdyby nedostali i v galerii na sebe navazující, a tedy seriálový příběh, tak by se neměli čeho přidržet.“
„Myslíte?“ potřásl jsem nesouhlasně hlavou. „Já bych neřek. Pořád je dost i lidí, kteří malíře pochopí bez berlí.“

Přesto sotva kdy vypudím z mysli tyhle tři plzeňské obrazy, a to přesně tak, jak v tomhle příběhu směřují za sebou, ačkoli jinak a nikdy nesouvisely! Ale skrze mě k sobě už patří. A teprve galerie propojí duše osamělých malířů a ten, kdo sám sedí doma, se taky nestane logickou součástkou světa, takže si dnes obrázky taky prohlížím všelijak kyvadlovitě a hvězdicovitě i nepokorně a naštěstí často pozoruji podobně potrefené. A žádný z nás nemá trasu jako druhý, vždyť krevní obraz každého klopýtal jinou cestou. A ta plátna také původně a v čase následovala v jiném pořadí a má láska putovala jinudy než tvá a má vstupovala do úplně odlišných rámů. A proto na stěnách visívají obrazy, ale vždycky i vykládací karty, a jsou tu pro každého, přestože ne každý dojde zrovna k Maroldovu Usmíření s kytičkou a ne každému je souzeno opláchnout se v tůni lesních vil a zadívat se čistýma očima zpátky. Vracet se k prožitému. Ale když se to podaří (a vzpomínky nás zachraňují), tak při tom pohledu někdy i šťastně zmizí veškerá ta domnělá prázdnota, kterou místo luk vyplňují sídliště Vinice, Sylván a Lochotín.

Z publikace Kalendář plzeňský



^{ikonka: kolokgallery.com}