ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 19.4.2024, svátek má
Rostislav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Tvůrčí psaní - SlovotvorbaSetkáníSlunce na beseděKdyž ne do března...Lípa v násPodstata nelidskosti
Nejčtenější za 14 dní
HELIMADOE – TV tip – Co skrývá podivný název?Z PEKLA - TV tip – Jack Rozparovač zdraví z PrahyZimní hrob – nedaleká budoucnost není příznivá pro nikohoPoslední naděje pro legendárního tvoraZačala se natáčet Zlatovláska, i tentokrát s Petrem ŠtěpánkemTady Havel, slyšíte mě?Nezlomní: Příběh o přátelství, které překoná i džungliJen jeden svět: Kdo je vrah?Festival Mezinárodní týdny tance a mladé talentyČerti nejsouBirgusovy kontrastySurfování, rafting nebo kayak cross v centru Prahy
Publikuj nebo zanikneš aneb Systém rodin?
22.11.2012 Ivo Fencl Literatura
Publish or perish! (známá poučka)
Nemůžu říct, že by mě má vlastní rodina nepodporovala v psaní, to právě naopak.
Mohl jsem si psát bujaře i v skrytu celé dětství i mládí. Ale musím také konstatovat, že ohledně publikování a vydávání výsledků této práce-nepráce to už tenkrát bylo horší.
Horší i ve vztahu s režimem a celou tehdejší dobou, i ve vztahu s rodiči.
Maminka nicméně vzala do práce rukopis mé rané sci-fi povídky Marťané, který jsem ovšem soukromě „vydal“ právě pro rodinu a ve vlastní, ručně vyráběné edici Dobrodružství. Z Obchodní akademie na Masarykově náměstí alias z tehdejší SE&S Klementa Gottwalda mi za Marťany brzy i přinesla diplom, za „první místo v soutěži“, a stále ho mám a jenom jej zrovna nemůžu najít, takže sem neopíši, co mi sdělovali. Co však vím jistě? Bylo to jen neoficiální a pro povzbuzení.
Povzbudilo mě to taky! Později jsme se pak já a má mladší sestra Eva pravidelně zúčastňovali &Srámkových Sobotek a seznámil jsem se tam mj. s redaktorem Albatrosu panem &Simůnkem. Jako dítě mě &Simůnek (který nemá celkem nic společného se Zorou &Simůnkovou) asi měl docela rád a já jsem v jeho i širší společnosti absolvoval minimálně jeden &Simůnkův pověstný pochod, ale asi všichni tenkrát museli šlapat pomaleji, nebo nevím. Stačil jsem – a ušel štreku jako nic.
Vzpomínám si dál, jak jsme včetně redaktora &Simůnka leželi všici už za tmy pod Semtinskou lípou v Českém ráji, ano, tou, která dnes už neexistuje, a jednou vzal táta nějaká má raná díla, bohužel nevím už jaká, neboť je jich moc, a dal je dotyčnému albatrosímu redaktorovi přečíst.
Co následovalo? U toho jsem nebyl, ale později mi otec jen mezi čtyřma očima sdělil zhruba následující: „Poslouchej, Ivo, ať se bude cokoli dít, nedávej, prosím-tě, nikdy žádné své rukopisy do Albatrosu redaktoru &Simůnkovi. A na jeho názor.“
Mě by to ovšem stejně nenapadlo. A otci se &Simůnkovův nezájem, ne-li jeho opovržení zajídaly, nicméně sám považují obé za relativně místné, a sice už nevím, o který rukopis tenkrát v sedmdesátých letech šlo, ale zřetelně si pamatuji, jak jsem považoval chlubení se s ním za neadekvátní. Už tehdy.
A pak? Rodiče mi již s prosazováním se nikdy nepomáhali, je však taky nesporným faktem, že si člověk právě v tomto oboru patrně musí navždycky pomáhat sám. A ilustruji to jen jedním - a ještě asi nepříliš vhodným – příkladem:
Když jsem se onehdy (a jen do jisté míry) etabloval v nakladatelství Hynek v Praze, ještě jsem tam stále neměl pranic vydáno, ale svému hodnému redaktorovi, spisovateli Jiřímu Navrátilovi, už jsem i bez jejího vědomí tlačil verše mladší sestry. Ignoroval to.
A byl to snad nepotismus? Nevím, ale nakladatelství Hynek pak stejně zaniklo, bohužel, Jindřišká ulice osiřela a ono už nevydalo ani jeden z mých připravovaných rukopisů a tedy ani román(ek) Haraš (dnes na Romány zdarma), ani prózu Smíš zůstat mrtev. Ale vraťme se od rodiny manželů Sacherových, kterým Hynek náležel, k rodině mé a vlastní:
Otec, Ivo Václav Fencl, se po převratu jako autor prosadil především sám, a to je dobře, a když nepočítám velké množství různých článků (které ostatně publikoval už v letech šedesátých a čistě po osmašedesátém se jaksi na dvě desetiletí odmlčel), chystá dnes už pátou knihu! Sám jich mám na kontě pomalu deset, přesto bych se však zastavil u, myslím, klíčového rozporu mezi schopností dobře psát a schopností to napsané i prosadit. Řekl bych totiž, že ta druhá schopnost není úplně nedůležitá a že se přečasto nevine právě na lidi, které si obtočila schopnost první.
Asi to byl Karel Sýs, kdo sice kdysi někde (v Kmeni?) prohlásil, že k talentu náleží právě i schopnost si vymoci vydání vlastního díla, jenže to je pouze formální (ne)řešení dotyčného problému, který zůstává a je vyjádřen čiře odpovědí na otázku: Prosadí se snad to kvalitní samo? A to odpovědí, která zní: Ne.
Námitka? Naskýtá se. A zní: Jenže vy máte pravděpodobně na mysli něco ze svého pera, ne? A ranku. Něco, co se vám zatím nikde nepodařilo vydat. No, a je zde domněnka, že se vám to nepodařilo vydat například a jednoduše proto, že to není dost kvalitní.
Na to lze ovšem těžko reagovat, připomenu však smutnou věc. Autor obvykle nesedí jenom doma a neběhá kromě toho jenom po redakcích. To by musel být rentiér. Ne. Autor obyčejně chodí ještě někam do práce a mívá i rodinu, což ho může i výrazně pohlcovat, nu, a jelikož nemá na ageta (či agentku), tak SKOMÍRÁ jeho aktivita v oblasti běhání po redakcích (zvlášť pokud nežije v Praze) a třeba v oblasti jejich obesílání po síti. Skomírá, někdy ovšem i právě proto, že je to spisovatel - a nikoli agent. A právě z toho důvodu, že je psavec, jej pohlcuje i právě psaní - a někdy se nechce radši ani zastavit. A když, pak na chvíli.
A když i na déle, představte si ještě jednu situaci, a to tu, že buňky, které onen tvůrce využívá, nejsou naprosto totožné s buňkami, které využívá jakýkoli literární agent. I tvoří a tvoří, náš spisovatel, ale stále jen do šuplíku, zatímco jeho mediální obraz stagnuje.
Publikuj nebo zanikneš, zní známé úsloví vědců, a dotyčný v tomto smyslu vážně zaniká.
Inu, a právě tady vidím příležitost pro jeho rodinu. Má-li ovšem nějakou.
ikonka: wdavidphillips.com
Mohl jsem si psát bujaře i v skrytu celé dětství i mládí. Ale musím také konstatovat, že ohledně publikování a vydávání výsledků této práce-nepráce to už tenkrát bylo horší.
Horší i ve vztahu s režimem a celou tehdejší dobou, i ve vztahu s rodiči.
Maminka nicméně vzala do práce rukopis mé rané sci-fi povídky Marťané, který jsem ovšem soukromě „vydal“ právě pro rodinu a ve vlastní, ručně vyráběné edici Dobrodružství. Z Obchodní akademie na Masarykově náměstí alias z tehdejší SE&S Klementa Gottwalda mi za Marťany brzy i přinesla diplom, za „první místo v soutěži“, a stále ho mám a jenom jej zrovna nemůžu najít, takže sem neopíši, co mi sdělovali. Co však vím jistě? Bylo to jen neoficiální a pro povzbuzení.
Povzbudilo mě to taky! Později jsme se pak já a má mladší sestra Eva pravidelně zúčastňovali &Srámkových Sobotek a seznámil jsem se tam mj. s redaktorem Albatrosu panem &Simůnkem. Jako dítě mě &Simůnek (který nemá celkem nic společného se Zorou &Simůnkovou) asi měl docela rád a já jsem v jeho i širší společnosti absolvoval minimálně jeden &Simůnkův pověstný pochod, ale asi všichni tenkrát museli šlapat pomaleji, nebo nevím. Stačil jsem – a ušel štreku jako nic.
Vzpomínám si dál, jak jsme včetně redaktora &Simůnka leželi všici už za tmy pod Semtinskou lípou v Českém ráji, ano, tou, která dnes už neexistuje, a jednou vzal táta nějaká má raná díla, bohužel nevím už jaká, neboť je jich moc, a dal je dotyčnému albatrosímu redaktorovi přečíst.
Co následovalo? U toho jsem nebyl, ale později mi otec jen mezi čtyřma očima sdělil zhruba následující: „Poslouchej, Ivo, ať se bude cokoli dít, nedávej, prosím-tě, nikdy žádné své rukopisy do Albatrosu redaktoru &Simůnkovi. A na jeho názor.“
Mě by to ovšem stejně nenapadlo. A otci se &Simůnkovův nezájem, ne-li jeho opovržení zajídaly, nicméně sám považují obé za relativně místné, a sice už nevím, o který rukopis tenkrát v sedmdesátých letech šlo, ale zřetelně si pamatuji, jak jsem považoval chlubení se s ním za neadekvátní. Už tehdy.
A pak? Rodiče mi již s prosazováním se nikdy nepomáhali, je však taky nesporným faktem, že si člověk právě v tomto oboru patrně musí navždycky pomáhat sám. A ilustruji to jen jedním - a ještě asi nepříliš vhodným – příkladem:
Když jsem se onehdy (a jen do jisté míry) etabloval v nakladatelství Hynek v Praze, ještě jsem tam stále neměl pranic vydáno, ale svému hodnému redaktorovi, spisovateli Jiřímu Navrátilovi, už jsem i bez jejího vědomí tlačil verše mladší sestry. Ignoroval to.
A byl to snad nepotismus? Nevím, ale nakladatelství Hynek pak stejně zaniklo, bohužel, Jindřišká ulice osiřela a ono už nevydalo ani jeden z mých připravovaných rukopisů a tedy ani román(ek) Haraš (dnes na Romány zdarma), ani prózu Smíš zůstat mrtev. Ale vraťme se od rodiny manželů Sacherových, kterým Hynek náležel, k rodině mé a vlastní:
Otec, Ivo Václav Fencl, se po převratu jako autor prosadil především sám, a to je dobře, a když nepočítám velké množství různých článků (které ostatně publikoval už v letech šedesátých a čistě po osmašedesátém se jaksi na dvě desetiletí odmlčel), chystá dnes už pátou knihu! Sám jich mám na kontě pomalu deset, přesto bych se však zastavil u, myslím, klíčového rozporu mezi schopností dobře psát a schopností to napsané i prosadit. Řekl bych totiž, že ta druhá schopnost není úplně nedůležitá a že se přečasto nevine právě na lidi, které si obtočila schopnost první.
Asi to byl Karel Sýs, kdo sice kdysi někde (v Kmeni?) prohlásil, že k talentu náleží právě i schopnost si vymoci vydání vlastního díla, jenže to je pouze formální (ne)řešení dotyčného problému, který zůstává a je vyjádřen čiře odpovědí na otázku: Prosadí se snad to kvalitní samo? A to odpovědí, která zní: Ne.
Námitka? Naskýtá se. A zní: Jenže vy máte pravděpodobně na mysli něco ze svého pera, ne? A ranku. Něco, co se vám zatím nikde nepodařilo vydat. No, a je zde domněnka, že se vám to nepodařilo vydat například a jednoduše proto, že to není dost kvalitní.
Na to lze ovšem těžko reagovat, připomenu však smutnou věc. Autor obvykle nesedí jenom doma a neběhá kromě toho jenom po redakcích. To by musel být rentiér. Ne. Autor obyčejně chodí ještě někam do práce a mívá i rodinu, což ho může i výrazně pohlcovat, nu, a jelikož nemá na ageta (či agentku), tak SKOMÍRÁ jeho aktivita v oblasti běhání po redakcích (zvlášť pokud nežije v Praze) a třeba v oblasti jejich obesílání po síti. Skomírá, někdy ovšem i právě proto, že je to spisovatel - a nikoli agent. A právě z toho důvodu, že je psavec, jej pohlcuje i právě psaní - a někdy se nechce radši ani zastavit. A když, pak na chvíli.
A když i na déle, představte si ještě jednu situaci, a to tu, že buňky, které onen tvůrce využívá, nejsou naprosto totožné s buňkami, které využívá jakýkoli literární agent. I tvoří a tvoří, náš spisovatel, ale stále jen do šuplíku, zatímco jeho mediální obraz stagnuje.
Publikuj nebo zanikneš, zní známé úsloví vědců, a dotyčný v tomto smyslu vážně zaniká.
Inu, a právě tady vidím příležitost pro jeho rodinu. Má-li ovšem nějakou.
ikonka: wdavidphillips.com
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Ve střevech začíná naše zdraví a končí náš rozum
Hranice mezi ctižádostí a zhýralostí
Kopíruje naše zahrada naši duši?
Nejtlapkóznější příběh Kočka vs. pes
Zkroťte divokou šelmičku s láskou a trpělivostí
Zahradní projekty pro kutily
Záhada a tajemství v nitru lidské duše
Zimní hrob – nedaleká budoucnost není příznivá pro nikoho
Sestry a stíny minulosti
Kunderovy myšlenky o Evropě rezonují i dnes
Jen jeden svět: Kdo je vrah?
Čerti nejsou
Cestujte s kartami do světa emocí
Fuck the TV
Lži a přetvářka
Podivná holka
Krása a bolest
Život je příliš krátký – svěží romantika i pro náročné čtenáře
Stoletý Capote, historie a tančící fakta
Odvážný příběh Ester o naději v temných časech
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.