Podle předpovědi to měl být podzim,který rozhodne o jejím příštím životě a ona najde upřímného a věrného přítele. Ale karty se mýlily - bylo to jaro...

"Ty můj voňavý jarní kvítku"..slýchávala plna štěstí a lásky. Jejich první společné jaro i jaro jejich života pak pokračovalo životním létem a blížil se podzim .."Už mi tak neříkej," žádala ho.

"Všimla sis, jak právě podzim je krásný?" upozorňoval ji, když se na procházkách brodili barevnými listy. "Podívej, kolik má barev, možná víc než jaro a léto, a voní zralostí - jako ty - budu ti tedy říkat můj podzimní kvítku?"...
Ale pak nedokázal svůj podzim života vedle jejího unést, a přes všechny barvy a vůně dal přednost létu, které ve své pošetilosti viděl, jako pomyslné jaro, a ona přestala počítat roky, kdy byla sama. Kolik podzimů už ..se stromy převlečenými do červené a zlaté, kterou vítr vonící kořením pomalu snášel k zemi ... a kolik podzimů ještě?

A zas tu byl podzim! Barevný a plný známých vůní, chvílemi pořádně studený, mlhavý a deštivý, a zase slunečný a teplý. Ráda se procházela v městských sadech - jen tak - pomalu, mezi spěchajícími lidmi. Pod nohama jí šustilo listí spadané z ohromných javorů, a vracelo ji do dětství, kdy nosila podzimní listy do školy na hodiny kreslení. Jemné pavučinky babího léta se na slunci třpytily jako stříbrné - pak přijdou dušičky - pak vánoce - sníh, zima.

Ani nevěděla proč - ho oslovila na rohu ulice, která tady v sadech končí.Mluvila na něho i když si jí nevšímal,a proto ji překvapilo,když
viděla,že jde pomalu za ní. Alespoň to tak vypadalo. Sice si zachovával odstup a proplétal se mezi lidmi, ale držel se za ní, a dokonce se za ní vecpal i do tramvaje.Když pak vystoupila, vyskočil též a už bylo jisté, že jeho zájem patří jí.Dostala strach.

K domovním dveřím došli téměř společně.&Sel za ní tiše jako stín.Měla obejít celý blok a po cestě se ho nějak zbavit? Byla nervozní,a v duchu si vyčítala, že si ho všímala.Byl velký, a kdysi možná býval i silný,ale teď byl vyhublý,ošuntělý,špinavý, a zblízka páchl. I když měl nejspíš hlad, nepůsobil ale nijak agresivně.Začala odemykat dům a on zůstal stát o kus dál, rozpačitě přešlapoval a díval se ostýchavě.
Otevřu - zabouchnu - a bude to, rozhodla se. Ale nepostoupil blíž. Nehnul se ani o krok, jen se upřeně díval. Najednou věděla, že jí nic nehrozí, a protože jí ho bylo líto,pozvala ho dovnitř.Kdo by jí ještě chtěl ublížit v její osamělosti? Poznali se sice na ulici,ale on vypadal, že se bojí ještě víc, než ona.

Nechovala žádné postranní úmysly, když na něho začala mluvit, a že se pak ocitnou spolu v domě, ji nenapadlo. Už před několika dny ho zahlédla na svých procházkách. Stál před obchodem s potravinami a nahlížel dovnitř, další den zase,pak o kus dále, ale sem se vracel,a byl tady i další dny. Tak se potkávali a míjeli, až začala o něm přemýšlet.Potuluje se jen tak bez cíle? A proč stojí na stejném místě, někdy i celé hodiny? Anebo na pár dnů zmizel, aby se objevil znovu, čím dál hubenější a kostnatější. Kdysi mohl být docela hezký, ale teď se díval chorýma očima, vyhublý na kost.Možná je nemocný, kdo ví. Oči měl velké a hnědé,ale jeho pohled byl prázdný,jako bez života.
A toho dne bylo obzvlášť chladno. Foukal ostrý, studený vítr,a od rána poprchávalo. Všichni pospíchali domů, nebo někam jinam do tepla, a sady se už brzy odpoledne vylidnily...až na něho...on tam stál.Asi za dvě hodiny se vracela... ale on tam stál pořád, zmoklý, a už se stmívalo. Proto si dodala kuráž, a šla až k němu...

A teď byli spolu v domě.Když otevřela dveře své teplé a přívětivé kuchyně, ještě trochu přemáhala strach, ale když vešel rozpačitě dovnitř a ustrašeně se rozhlížel, byla si jistá, že jí neublíží. Připravovala večeři také pro něho, zatímco on ji upřeně pozoroval. V teple kuchyně ještě intenzivněji cítila jeho nepříjemný pach. Ale kdyby se vykoupal,byl by hezký. Kolik je mu asi let? A co dál s ním?Představa, že by s ní měl zůstat v bytě přes noc, byla pro ni nepřijatelná, přesto ho po jídle, které všechno snědl, nechala v kuchyni přespat, a v pokoji se zamkla. Nedokázala ho vyhnat ven do zimy a deště, a rozhodla se, že hned další den se pokusí zjistit, co je zač, a co by se pro něho dalo udělat.

Ale už od časného rána byl velmi netrpělivý, pospíchal rovnou do sadů a na ni se pomalu ani nepodíval. No co - jdi si! Problém se vyřešil sám, a ona snad úplně všechno pustila z hlavy.Protože byla pořádná zima a hustě sněžilo,nešla ven vůbec. Zůstala doma a četla si, nebo dělala nějaké domácí práce. Když šla večer stáhnout žaluzie - lekla se, až od okna odskočila - stál před domem! Ale byla už rozhodnuta, že si ho nebude nikdy všímat. Je jeho věcí, kde chce být. Stáhla žaluzie a šla si připravit večeři.A pak ji něco přesto nutkalo podívat se znovu ven -to už byla pořádná tma - a on tam stál pořád, jako stín.

V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Seběhla dolů, odemkla, a pozvala ho dovnitř. Poslechl jakoby se styděl,a přede dveřmi kuchyně čekal, jestli mu dovolí jít dál. Ve světle kuchyně vypadal strašně. Dokonce se trochu potácel, a také si všimla, že napadá na jednu nohu, ale mluvila na něho přísně.

"Tak - takhle by to nešlo! Celé dny se někde potulovat, a se mnou se chtít dělit o večeři? Na mně smutné oči - moc neplatí!"

Tiše stál se sklopenou hlavou, a ze smutných očí mu začaly téci slzy. Musela se otočit.

"Opravdu to nejde", opakovala znovu, "tak - ještě tuhle večeři, a konec. Přespávání tady je nemožné. Nejen proto, že už jsem zvyklá žít sama, a sousedi by se zbytečně starali - ale i jídlo by byl problém...nic mi nezbývá .. jasný?" zvýšila hlas, aby si byla jistá, že ji vnímá. A opravdu - šel pomalu ke dveřím.

"Na druhou stranu" - přemýšlela rychle a nahlas - "nebyla bych tak sama ... o mně také nikdo nestojí" - zase zvýšila hlas, "jenomže já nebrečím, ani nedolejzám!" ... ale nebyla to pravda - právě brečela.

"Tak dobře - pro mně a za mně" - ukázala vedle sebe, a když se opatrně přiblížil, natáhla ruku a pohladila ho. "Ale - jak ti mám říkat - třeba Azor?... a neolizuj mi ruce ... já tě nikdy neopustím..."

Karty - přece jen tenkrát nelhaly.

^{_{ikonka: listofimages.com}}