Jak v této konkurenci obstojí "královna norské detektivky" Unni Lindellová (viz foto)? Autorku z překladů známe, ale jen ze dvou knih pro děti (STRA&SIDÝLKO NELA a NOČNÍ &SKOLA). Jako spisovatelku detektivního žánru ji poznáváme nyní poprvé, když se na trh dostává její kniha MEDOVÁ PAST. Z deseti detektivek, které dosud publikovala je to šestá část se stejným vyšetřovatelem komisařem Catem Isaksenem. Další dva překlady se připravují.

 MEDOVÁ PAST jistě najde své vděčné čtenáře a jak se dočtete na záložce knihy "je dokladem toho, proč jsou skandinávské detektivky v současné době tak oblíbené. Vedle strhujícího příběhu nabízí i neobyčejný pohled na zdánlivě bezvadné současné Norsko a jeho nepříliš známé stinné stránky."

 Kniha začíná jednoho letního podvečera, kdy záhadným způsobem zmizí svým kamarádům sedmiletý chlapec. Několik dní po této události dojde k neštěstí, kdy lotyšská dělnice zemře pod koly neznámého vozu. Ačkoliv to vypadá nepravděpodobné, čas ukáže, že tyto dvě události spolu úzce souvisejí. Případem pověřený vyšetřovatel Cato Isaksen se právě vrátil ze zdravotní dovolené a k velké nelibosti zjišťuje, že do jeho zaběhaného týmu přibyla nová kolegyně Marian Dahleová, která mu od počátku ničí nervy jak svou osobou tak nesnesitelným psem, kterého tahá všude s sebou. Jejich vzájemné třenice se časem uhladí, a intuice Marian je ku prospěchu úspěšného vyšetření.

 Lindellová rozvíjí svůj příběh pomalu a bez výrazných dramatických efektů. Stejně tak představuje své hlavní postavy. Duševně nemocnou ženu žijící ve spustlém domě se zahradou, která s nevolí nese, že na jejím pozemku se otáčí zmrzlinářský vůz, řidiče vozu Wiggo Nymana a jeho podivného bratra Henninga, kolegyni zabité Lotyšku Inge Romuldovou, dvě dospívající dívky ze sousedního domu a pár dalších postav. Čtenář je nucen si neustále - jako ve správné detektivce - klást otázky kdo co skrývá, kdo je v jádru jiný než se navenek jeví a co kdo viděl a není ochoten to policii sdělit.

 Pokud jde o rozvíjení děje a vytváření patřičného napětí není autorce co vytknout. Její kniha sice nemá strhující děj ale míří přímočaře k závěrečnému odhalení. Pokud však čekáte logické šarády, jimiž detektivové vyhodnocují jednu variantu po druhé a postupně vylučují jedhoho možného pachatele za druhým, pokud byste chtěli hlouběji proniknout do psychologie jednajících postav (a to jak pachatelů tak i vyšetřovatelů) pak budete zklamáni. Prostě doba Dorothy Sayersové či Agathy Christie je zřejmě již minulostí. O hlavním komisaři se příliš nedozvíte - jen se mihne jeho dřívější problém, kdy mu psychopat unesl syna. Možná je to proto, že norský čtenář Isaksena již zná z dřívějších pěti knih, které v českém překladu nevyšly. Ale též jistou skromností autorky, která ani novou postavu - chytrou vyšetřovatelku asijského původu Marian - nepředloží čenáři takovým způsobem, aby ji měl "živou" před očima. Stále ji charakterizuje jako tu drzou se stálým psím doplňkem spoléhající se více na intuici než na logiku.

 Podobně je tomu i s podezřelými. Zmrzlinář Wiggo je chladná tvář a motivace jeho chování není vysvětlena stejně jako důvody podobného jednání jeho matky. Trochu rozvedený je jeho bratr Henning, ale ten rozehrává jiný příběh, sice dramatický a nebzeopečný, ale s těmi vyšetřovanými nesouvisející. Členové vyšetřovacího týmu jsou pak jako figurky bez toho, že bychom se o nich něco bližšího dozvěděli.

 To všechno by šlo překonat pokud by se čtenář držel otázek, které detektivka musí vzbuzovat - Kdo a proč? Při čtení by se neměl rozptylovat dalšími otázkami jaksi mimo plán. A ty se tady vynoří. Proč nikdo neví o hledaném červeném autě, které přitom patří jejich sousedovi toho času v nemocnici? Jak se tak snadno do jeho domu dostávají oba bratři? Proč si nikdo nevšimne stále procházejícího tajemného muže se psem a fotoaparátem, jehož role se odhalí až v poslední kapitole? Proč na pohřeb oběti do Lotyšska jedou dva přední vyšetřovatelé? A proč je Lotyšsko líčeno tak nevlídně jako smutná země se zbídačelými lidmi?

 Srovnáme-li autorku s jejími mužskými vzory pak můžete litovat, že svůj příběh nedokázala rozšířit o další motivy, které se přímo podsouvaly - dva muslimští podnikatelé (jeden z nich majitel jídelny, kde se stane vražda) případně ruské prostitutky v domě podnikatelů mohly být "vedlejšími" motivy, jimiž by se policie zaobírala. To, že se jedenáctileté dívky tetelící se strachem baví o druzích zmrzlin nebo že autorka užila dvou stejných jmen Nyman - jako příjmení pro bratry a jako jméno pro vlastníka cateringové společnosti Khana - to se těžko autorce odpouští. Napadne vás také, jak málo práce norská policie má když celý vyšetřovací tým jde jen po dvou případech (kdeže je McBainův 47. revír s detektivy, kteří neví co dřív).

 MEDOVÁ PAST tak sice uspokojí běžné čtenáře detektivek, ale mohla být něčím více než jen klasickým příběhem zločinu a jeho vyšetření. Lindellová tak zůstala náročnějším čtenářům přeci jen něco dlužna.
Foto: albatrosmedia.cz (obálka knihy), commons.wikimedia.org (Unni Lindellová)

 *********************************
Unni Lindellová: MEDOVÁ PAST,
vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 1912 ve společnosti Albatros media a.s.
Z norského originálu Honningfellen přeložila Jitka Jindřišková