Dá se charakterizovat různě a záleží na úhlu pohledu, se kterým k němu přistupujeme. Lidé, již se s ním ztotožní, mohou tvrdit, že se jedná o člověka s úžasně velikým srdcem, kam se vejde lásky pro více než jednoho člověka, přesněji řečeno ženu. Někomu, třeba právě ženám, se však může jevit jako neúnavný a bezohledný proutník, kterého neúprosně ovládá síla jeho chtíče a o lásce neví prakticky nic. Ovšem nejde tu o nastolení dona Juana jako dalšího z předmětů problematiky genderu. Vždyť i samotný jeho sluha Sganarel nesouhlasil se způsobem života svého pána a zastával názor monogamie a věrnosti. Nicméně don Juan, ať je, jaký je, má svým charismatem a sexappealem očarovávat všechny ženy a dívky, s nimiž se dostane do kontaktu.

Právě to se však bohužel nedá tvrdit o hlavní postavě pardubické inscenace Dona Juana, již nově na prknech Východočeského divadla ztvárňuje Ladislav &Spiner. Jeho Juan postrádá právě ono důležité charisma a přitažlivost. Postava &Spinera by měla vynikat, vyčnívat z davu. To se sice děje, ale spíše jen díky množství textu. Nedostatečná výraznost však netkví pouze u něho, pramení z celkové režijní koncepce, která se může zdát monotónní a bez výrazu a o níž se postarala hostující Kateřina Dušková. Na střídmě řešené scéně, kde se občas objeví nějaká kulisa, bohužel nedochází z větší části k dynamickému rozehrání a využití prostoru. Výjimku tvoří příležitostná taneční čísla, jež však do celkového statického řešení tvořícího většinu inscenace, koncepčně nezapadají, přestože choreografie i samotné provedení si zaslouží chválu. Zejména Martina Sikorová, ztvárňující roli Markéty, v sobě taneční vlohy rozhodně nezapře a vedle své soupeřky Kláry, Petry Tenorové, značně vyniká.

Poněkud fádní a povrchní inscenaci ovšem velice přidá scéna Juanovy smrti, s níž si režisérka pohrála a konečně došlo ke vzájemnému propojení dynamiky, prostoru, scénografie, hudby a samozřejmě herectví. Mezitím, co na Juanovu postavu dopadá trest z vyšších sfér a on leží vyděšený na zemi, na spuštěných závěsech nad ním za zvuku podmanivé hudby, hřmotného hlasu Kontura výstižně namluveného Josefem Vránou krouží hejno přízraků, ztvárněných tanečnicemi.  Za Juanem září veliký kříž a jinak potemnělou scénu osvětlují pouze reflektory zabírající &Spinera. Toto řešení trefně zakončuje Juanovo počínání a příjemně vtíravým způsobem vleze pod kůži, načež nás přiměje k zamyšlení nad skutky Juanovými i našimi a nad úměrností jeho trestu, který on sám nečekal, přestože ho jeho sluha Sganarel před silou ,,božích mlýnů“ několikrát varoval.
Úloha Sganarela připadla na poslední chvíli mladému Petru Borovcovi, který je v soboru Východočeského divadla rozhodně talentovaným nováčkem a nadějí na další obohacení pardubického stánku. Své vlohy nezapře ani v Donu Juanovi a nutno přiznat, že spíše než Ladislav &Spiner na sebe strhává zájem a pozornost on. Borovcův herecký projev nepostrádá přirozenost a nenucenost. Jeho Sganarel působí mile naivně a nemotorně, na druhou stranu z něho cítíme dobrotu a soucit s Juanem poskvrněnými dívkami. Své oponující názory podává pánovi s upřímností a vehemencí a jeho v závěru nejdelší a vyčerpávající monolog, kde se stále snaží svého Juana přivést na správnou víru, si opravdu zaslouží potlesk. Jediná výtka ke Sganarelovi, respektive k jeho kostýmu, se týká čepice – moderního tmavého kulicha, jenž má po celou dobu hry na hlavě. Kostýmy mají převážně historicky elegantní nádech, tedy alespoň u postav vyšší společnosti, proto užitá čepice vytváří spíše rušivý element a pravý význam si lze jen těžko představit.
Divákova pozornost vůči Borovcovi může být i důsledkem častého obsazování Ladislava &Spinera do hlavních rolí. To by samo o sobě nevadilo, jelikož jsou po technické stránce dobře provedené, avšak postrádají obohacující změny, takže vyznívají všechny víceméně stejně. Nový a navíc příjemný projev Borovce poté zaujme více než sice správný, leč neobměňující se projev &Spinerův. Nutno též přiznat, že dalším následkem neoriginality &Spinerova vystupování je shodou okolností i podobnost kostýmů v jednotlivých hrách. Občas by mohl přejít z jedné inscenace do druhé bez výrazné změny převleku. Konkrétně v Donu Juanovi vidíme značnou podobnost v gestikulaci, jež je v jedné scéně téměř identická s užitými gesty v nedávno skončené inscenaci Mefista, kde &Spiner opět ztvárnil hlavní roli.

Inscenace Dona Juana rozhodně nepatří k perlám repertoáru pardubického Městského divadla. Jedná se z větší části o jednotvárné dílo, kde se divákovi dostane náboje až v poslední scéně. Celé provedení vyznívá spíše povrchně a kromě zmíněných scén postrádá jevištní metafory a hlubší rozvinutí práce s jednotlivými složkami. Též některé dialogy, konkrétně rozmluva Kláry, Petry Tenorové a Filipa, Josefa Pejchala, by mohly být zkráceny, či méně postaveny na pouhé deklamaci a více rozehrány pohybově, jelikož působí poněkud jednotvárně a zdlouhavě. Přestože stránce herecké se mnoho vytknout nedá, režijní by mohla být méně lakomá a více popustit uzdu fantazii.