Co Vladimíru Kafkovi nelze vytknout je otevřenost. Ve chvíli, kdy se rozhodnete číst jeho knihu Minulost je mrtvá, si připadáte jako na sjezdové dráze. Nasednete a zasype vás přetlak informací. Otevřená zpověď člověka, který prožil svůj dosavadní úsek života v jedné velké nekončící rychlo jízdě. 
Možná vše začalo v roce 1992 při návštěvě Egypta, kdy se po návratu z tohoto mystikou opředeného místa jeho život od základu proměnil. Přesto si dovolím tvrdit, že jako každý z nás odvíjí svůj život již od okamžiku narození, ale Egypt je magická chvíle znovuzrození, místo procitnutí.
Vladimír Kafka, jako léčitel, se zaměřuje na všechny nemoci způsobené nerovnováhou mezi myslí a tělem, především choroby zhoubného a nádorového původu. Léčí odezíráním a diagnostikou z aury, duchovním vedením zaměřeným na samostatný tvůrčí způsob života, přikládáním rukou a léčením na dálku. Cílem jeho snažení a největším přáním je povzbuzovat krásu a lásku ve všech oblastech lidského života a pomoc na cestě duchovního rozvoje. Krátká a přesto velmi emotivní vizitka bytosti, člověka, mága, cestovatele, umělce a spisovatele.
Knihu jako takovou nelze stručně popsat. Je plná emotivní cesty a zrození. Odpoutání se od minulosti, troufám si říct i budoucnosti. Autobiografické prvky se střídají s duchovními myšlenkami a snahou o přenesení poznatků na čtenáře.
Místy je zapotřebí knihu na chvíli odložit, v mysli si doprožít vše, co ste doposud přečetli a dále pokračovat. Informace a energie, která z ní příští je velice silná a ne všichni jsou na takový "nápor" připraveni bez možnosti knihu jen na malou chvíli opustit, niterně procítit a znovu pokračovat...

" …miluji to úžasné tvoření myšlenkou. Pozoruji uvnitř sebe výtvory krajin a přírody. Přetvářím to, co se mě jeví strnulé a šedé. Osvobozuji svoji těžkost a vznáším se nad peruánskými Andami, egyptskou pouští s pyramidami a oblohou. Pluji s planetou a společně víříme vesmírem. Současně jako Slunce vstupuji do jádra Země. Povzbuzuji proudění řek, květiny s jejich vůněmi i lidi, kteří se touží narodit. Vracím se zpět ke kolizím uplynulých věků. Měním první myšlenku, kterou jsem vůbec kdy měl. Jsem Adam a vášnivě se miluji s Evou. Jsem Evou. Jako císař Nero s něhou hladím plameny Říma, které sálají svou prudkostí k A. Hitlerovi. Uctívám smrt. Myšlenkou se svobodně spojuji se vším co se stalo a nastane. Stávám se paprskem vášnivého vztahu, pronikajícím a oživujícím vše, co je zapomenuté a tím mrtvé. Prožívám kosmická spojení, vyvrcholení a zběsilý nedočkavý projev a výraz všeho toho. Miluji tyto záchvěvy života. Jsou pro mě čistým, nepomalovaným a těhotným malířským plátnem. Vzhlížím na tu nebeskou nádheru, na naše omyly a na všechnu neuchopitelnou podstatu s neomezenými možnostmi. Nestarám se o konec ani o výsledek či budoucnost. Zbožňuji to tvoření ničeho a nechci k tomu nic dodávat, dotáhnout nebo to dokončit. Nepotřebuji se přitom trápit učením a dozvídáním. Vše prýští ze mě. V údivu sleduji ten úchvatný tanec průsvitných barev, světel a pohybů. Vím, že nic nejde ukončit ani začít a není to pro mne důležité. Prostupuji vším s láskou a pozoruji živé obrazy stvoření, vnímám je s rozkoší a na chvilku jsem pulzem i srdcem všeho bez odporu… "

Vladimír Kafka – Obloha na zemi

Minulost je mrtvá, život začal právě teď